Poprvé v historii: V neděli můžete navštívit pražské židovské památky zadarmo

Jde o opravdu jedinečnou akci. Vůbec poprvé v historii budou v neděli 19. dubna zpřístupněny všechny objekty židovského muzejního okruhu. Mezi ně patří všechny synagogy na Josefově, Starý židovský hřbitov, Obřadní síň a Galerie Roberta Guttmanna. Muzeum totiž letos slaví 120 let od svého vzniku a k tomu se váže hned několik programů po celý rok.

„Pokud se sem vypravíte, začněte v Maiselově synagoze, kde celý příběh začíná. Muzeum vzniklo na troskách bývalého ghetta, z něhož se zachovalo velmi málo. Představu o tom, jak Josefov vypadal před asanací, si můžete udělat z animace Langweilova modelu Prahy. Během procházky mezi jednotlivými objekty projdete deseti staletími a možná si uvědomíte, které věci jsou opravdu podstatné,“ říká Martina Kemrová z Židovského muzea.

Detailní program dne otevřených dveří najdete na stránce muzea.

Asanace Josefova patřila k těm nejrozsáhlejším demolicím v Evropě na přelomu 19. a 20. století, a přestože bylo během ní zbouráno přes dvě stovky domů, spustila také protesty a vznik zárodku památkové péče, jak ji dnes známe.

Muzeum, které se poprvé otevírá veřejnosti na osmi místech v Praze, vystavuje jeden z nejrozsáhlejších souborů starých židovských knih a rukopisů na světě, aškenázské textilie i vzácné ozdoby Tóry. Mezi nejvýznamnější textilie patří opony, které bývaly zavěšené před svatostánkem, pláštíky na Tóru, povlaky na čtecí pulty a další slavnostní tkaniny. Tyto textilie jsou často bohatě zdobeny výšivkami, aplikacemi a perlami. Historicky se používaly vzory ptáků, ryb, lvů či koní.

„V Maiselově synagoze je k vidění například vzácné roucho Šelomo Molcha z první třetiny 16. století. Portugalský dvořan Šelomo Molcho pocházel z rodiny Židů donucených přijmout křest, jako představitel mesianistického hnutí byl upálen roku 1532 v Mantově. Molchovo roucho a prapor byly po staletí uctívány jako relikvie v Pinkasově synagoze,“ dodává Kemrová.

V expozici je vystavený také nejvzácnější tisk ze sbírky starých tisků, tím je Obřad šabatových písní a modlitba po jídle z roku 1514, ilustrovaný kolorovanými dřevořezy. Jedná se o v pořadí druhý známý pražský hebrejský tisk, dnes doložený v tomto jediném exempláři.

Nejcennější předměty se přitom netýkají „jenom“ čtyři století starých dějin, ale i těch nedávných - v Pinkasově synagoze je umístěna také sbírka kreseb terezínských dětí, která je od roku 2025 zapsána do mezinárodního registru UNESCO Paměť světa.

Děti v Terezíně se tajně účastnily výuky kreslení pod vedením učitelky Friedl Dicker Brandeisové, která byla slavnou oděvní návrhářkou a žačkou Paula Kleea. Hodiny vedla s ohledem na terapeutický rozměr a pomáhala tak dětem zvládat strasti života v Terezíně. Čtyři a půl tisíce dětských kreseb učitelka ukryla v Terezíně před svou deportací do Osvětimi a dnes jsou jedinou památkou na děti, z nichž většina válku nepřežila.

Přístupný během nedělní akce bude také židovský hřbitov s dvanácti tisíci náhrobky, který patří k největším v Evropě. Protože prostor k pohřbívání je poměrně malý, během tří století, kdy se zde ukládaly ostatky mrtvých, bylo nutné začít pohřbívat mrtvé ve vrstvách, někteří badatelé mluví už o deseti „patrech“ hrobů – židovské zvyklosti totiž nedovolují rušení starých hrobů.

Pražský Josefov, dnes jedna z nejvyhledávanějších turistických částí města, byl dlouhá staletí centrem židovského života v českých zemích. Ghetto vzniklo jako uzavřená komunita uvnitř Starého Města už ve 13. století. Mělo vlastní samosprávu, tradice a náboženské instituce, které pomáhaly utvářet charakter této čtvrti. Židé zde žili nuceně odděleni od křesťanského obyvatelstva, podobně jako v jiných evropských městech, šlo o jedno z největších ghett na území republiky.

Pojmenování Josefov nesla čtvrť až od roku 1850, a to na počest císaře Josefa II., který se zasadil o reformy zlepšující postavení židovského obyvatelstva. Jenže malé prostory ghetta začaly být brzy nevyhovující, byly přelidněné, což s sebou neslo i špatné hygienické podmínky. Na konci 19. století zde tedy proběhla asanace, zachovaly se jen některé synagogy a Starý židovský hřbitov.

Nedlouho po asanaci vzniklo židovské muzeum. Založil jej v roce 1906 historik Salomon Hugo Lieben spolu s Augustem Steinem. Mělo být reakcí na zánik starého ghetta a historici chtěli, aby se zde uchovávaly liturgické předměty, knihy a umělecké artefakty ze zaniklých synagog. Už v roce 1909 byla sbírka tak velká, aby mohla být zpřístupněna veřejnosti.

Ačkoli by se mohlo zdát, že během okupace bude muzeum a jeho vzácné artefakty zničeny, ve skutečnosti bylo muzeum během tohoto období pod speciální „ochranou“. V roce 1942 vzniklo Židovské ústřední muzeum, do kterého byly sváženy židovské předměty konfiskované napříč obcemi celého protektorátu. Kromě toho se zde uchovávaly také předměty zabavované Židům, kteří byli deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Během této doby se proto paradoxně rozšířila expozice, z tisíce knih před válkou vystoupal jejich počet během šesti let na stonásobek. „Archiv Židovského muzea v Praze spravuje v současnosti více než 600 metrů archiválií. Pro představu: Zaplnily by regál dlouhý 600 metrů, tedy šest fotbalových hřišť,“ říká Martina Kemrová.

Nejstarší dokument, který tu je, pochází z roku 1454 a jde o listinu Ladislava Pohrobka. V archivu je také uložena pozůstalost Emila Kolbena, včetně jeho školního vysvědčení.

Po druhé světové válce přešlo muzeum pod státní správu a v roce 1950 bylo zestátněno. Během komunismu mohli sice v muzeu působit vědečtí pracovníci, ale strana omezovala to, čím se směli ve své badatelské práci zabývat. Teprve po roce 1989 došlo k zásadní změně – v roce 1994 bylo muzeum vráceno židovské komunitě a vzniklo jako nestátní instituce v podobě, v jaké funguje dodnes.