Textilku ve Dvoře Králové vzali židům nacisté, pak v ní vyráběli žluté hvězdy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Noah Breuer odmalička věděl, že jeho příbuzní pocházeli z Vídně. V domácnosti prarodičů, kteří žili v Los Angeles, byly nejen starodávné skříně z vídeňského bytu, ale také vyprávění o předválečném životě v rakouské metropoli.

Jenže co přesně znamená odkaz jeho předků, dlouho netušil. Když pak jeho otec Robert odešel do penze, pustil se do systematického průzkumu rodinné historie. Prošel obsáhlou korespondenci svých rodičů, prohlížel si desítky fotografií z předválečné Vídně a Československa a postupně zjišťoval, jak fungoval rodinný klan Breuerových.

„Můj táta se vydal do Česka, aby navštívil jednotlivá místa spjatá s naší rodinou. A jednoho dne mi volal, že má pro mě úžasnou zprávu. Dozvěděl se, že existuje archiv naší rodinné textilky,“ říká Noah Breuer. V roce 2016 navštívil Muzeum textilu v České Skalici, aby si prohlédl, co vytvořili jeho předci.

V archivu byly uloženy krabice plné pestrobarevných látek. Pro umělce, který se profesionálně věnuje potisku materiálů, to byla velmi netradiční výzva. Jak tohle všechno přeměnit v něco nového, ale zároveň zachovat původní motivy?

Absolvoval kurz sklářských technik, a díky tomu mohl vytvořit objekty, které jsou nyní k vidění v Rakouském kulturním fóru v Praze. Jedním z nich je skleněný ubrus ozdobený ornamenty z rodinné textilky. Díla odkazují nejen na jeho předky, ale otevírají otázky vlastní identity a příklonu k tradici.

Rodina Breuerových vlastnila od roku roku 1907 továrnu na textil ve Dvoře Králové nad Labem. Zakladatel firmy měl dva syny: Ernst se staral o provoz továrny, Hans reprezentoval rodinné podnikání ve Vídni. Až do války se v továrně vyrábělo 660 tisíc metrů látek ročně.

Vypadalo to, že obchodní vztahy mezi Československem a Rakouskem budou fungovat bezproblémově. Jenže v roce 1938, po anšlusu Rakouska, bylo Breuerovým jasné, že musí Vídeň opustit, protože přibývalo útoků proti židům. Hans se s manželkou Olly a dvouletým synem Stephanem rozhodl přestěhovat do Dvora Králové. Doufal, že v Československu se nacistickým restrikcím vyhnou.

Naděje na klid a bezpečí však dlouho netrvala, situace se zhoršovala v celé Evropě, a tak řešili, jak vycestovat do Ameriky, kde měla Olly příbuzné. V době, kdy Amerika striktně omezila kvóty pro přistěhovalce, nebylo vůbec snadné získat víza. Příbuzní za oceánem se museli zaručit, že nově příchozí nebudou finanční přítěží. Po několika týdnech vyjednávání se konečně zadařilo. Breuerovi si vyzvedli víza na americké ambasádě v Praze a okamžitě odjeli do Itálie, odkud putovali do Ameriky.

Naposledy viděli své blízké v Československu jen pár hodin po Křišťálové noci, kdy nacisté vypalovali synagogy a ničili židovské obchody.

Když dorazili k příbuzným do Los Angeles, okamžitě řešili, jak dostat i zbytek rodiny do bezpečí. Velice silné jsou dopisy Noahova dědečka Hanse, který si psal se svým tatínkem o tom, co by pro něj mohli udělat. Jenže šance na to, aby získal americké vízum, byla mizivá.

„Sám jsem otcem dvou synů a je pro mě velmi bolestivé, když si čtu ty dopisy. Ta bezmoc, kdy chcete uchránit své blízké, ale už prostě nemůžete… je nepopsatelná. Nepodařilo se zachránit ani jeho otce, ani většinu Breuerových a Žaludových. Všichni byli zavražděni v koncentračních táborech,“ říká umělec.

Během druhé světové války byla továrna ve Dvoře Králové zkonfiskována nacisty a pracovníci fabriky museli vyrábět žluté hvězdy – označení židů, jež museli nosit viditelně na oblečení. A právě tuto symboliku zakomponoval Noah do díla: grafický list plný žlutých hvězd.

Druhým dílem, které na výstavě odkazuje nejen k rodinné historii, ale i k událostem v Evropě, je skleněný objekt, kde jsou motivy dětského textilu z firmy Karel Breuer & Synové. Umělec sestavil z obrazců jeden velký skleněný čtverec, jenž následně rozbil a poslepoval. Symbolicky se tím vrací k rodině, ale také ke Křišťálové noci.

Původně plánoval, že jednou výstavou jeho působení v domovině předků skončí, ale rozhodl se, že výstavní projekt rozvine dál. „Došlo mi, že chci vyzkoušet spolupráci s umělci tady v Česku. V litografické dílně Františka Pavlicy jsem vytvořil sérii grafických listů, kde se propojilo logo naší firmy a obrysy mých rukou,“ vysvětluje Noah Breuer, který vloni pokračoval v dalších aktivitách.

Během několika měsíců připravil sérii textilních objektů na míru pro českokrumlovskou synagogu. Právě z tohoto jihočeského města pochází další část jeho příbuzenstva. Rodačka z Krumlova Ilse Žaludová se provdala za Karla Breuera, majitele továrny ve Dvoře Králové nad Labem.

Pro amerického umělce je každý pobyt v Česku jako pokračování příběhu, který se dál  odvíjí i díky tomu, že poznává inspirační zdroje svých předků. Ve Vídni to byla slavná umělecká dílna Wiener Werkstätte a v Československu tvorba českých kubistů.

Podle Denise Quistorp, ředitelky Rakouského kulturního fóra, kde nyní Breuer vystavuje, je právě toto propojení velmi zajímavé. „V rakouských mezinárodních kulturních vztazích je pro nás zvlášť důležité tematizovat rakouské dějiny, a zejména období národního socialismu. Našimi důležitými partnery pro dialog jsou potomci obětí nacistického režimu, kteří mají od května 2022 také rozšířenou možnost znovunabytí rakouského státního občanství,“ říká ředitelka. Dodává, že je pro ně setkávání s nimi a vedení dialogů i v rámci uměleckých projektů velice důležité.

Noah to celé považuje za znovuzískání ztraceného dědictví. Prezentací děl v Praze se pro něj uzavírá pomyslný kruh putování jeho prarodičů z Vídně přes Prahu až do Ameriky. A také zjistil, že ho v Česku čeká něco, o čem nikdy ani nesnil. „Předloni jsem tu poprvé potkal mé příbuzné – potomky Žaludových. Najednou už nejsem v Praze jako turista, ale jako někdo, kdo tady má lidi, o kterých jsem donedávna neměl tušení. Setkávat se s nimi je pro mě velmi silné a dojemné. Díky tomu se tady cítím víc doma,“ říká Noah Breuer.