Článek
Na konci července 1939 založili nacisté Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Jejím hlavním cílem bylo řešit veškeré záležitosti protektorátních židů – od emigrace až po deportace. Nacisté navíc rozhodli, že sami židé se musí podílet na zabavování majetku jejich souvěrců.
O dva roky a tři měsíce později odjel z Prahy první hromadný transport. Vedení Ústředny nedlouho předtím zřídilo při pražské Židovské náboženské obci nové oddělení tzv. Treuhandstelle, které se postupně rozrostlo, a stalo se tak největším oddělením se zhruba tisícem zaměstnanců.
Jeho pracovníci měli na starost nejen evidenci veškerého majetku dalších židů, ale také distribuci věcí do desítek skladů v Praze. Těch bylo v roce 1944 po celém hlavním městě a předměstích 62. Je těžko představitelné, kolik věcí tam muselo být shromážděno. Mimochodem, jeden ze skladů byl zřízen v Pinkasově synagoze, kde končil nábytek.
Přesto jsou tyto věci v podstatě ztraceny, protože dohledat majetek je velice obtížné, takřka nemožné. Na konci války byla téměř veškerá dokumentace zkonfiskovaných předmětů zničena. Potomkům židovských rodin dnes s dohledáváním pomáhá Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války (CDMP).
„Velmi často se na nás obrací potomci původních majitelů, kteří žijí v zahraničí. Neví přesně, co rodina vlastnila, netuší, jaká je legislativa, a neví, jak postupovat, když chtějí žádat o navrácení. Navíc málokdy mají fotografie interiéru domácnosti nebo soupis cenností, kterými by prokázali, co patřilo jejich předkům,“ vysvětluje historička Jana Jirásková, která CDMP vede.
Holokaust: největší lidský zločin
Měly štěstí, že přežily. Židovské děti při osvobození koncentračního tábora Auschwitz. Každoročně se slaví 27. leden jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu.
Proces totalizace Německa začal rušením politických stran, územní samosprávy a podřizování všech spolků a hnutí nacistickému režimu. Hitler se opíral o tajnou policii zvanou gestapo, která se preventivně zbavovala oponentů bez rozhodnutí soudů. Gestapo později sehrálo velkou roli i v takzvané „židovské otázce“.
Rodinná sbírka
Tým Jiráskové připravil výstavu Uloupené umění, která je nyní ve Velké synagoze v Plzni a v rámci níž se můžete seznámit i s příběhem rodiny podnikatele Antonína Polláka narozeného v roce 1858.
Badatelka Johana Prouzová zjistila, že Antonín Pollák koupil na počátku 20. století firmu Wedeles – velkoobchod s textilem. Prodejnu měli v Melantrichově ulici poblíž Staroměstského náměstí. Kromě podnikání se Antonín dlouhodobě zajímal o umění.
„Byl čestným kurátorem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a angažoval se ve dvou uměleckých spolcích. Pollák postupně budoval rozsáhlou uměleckou sbírku, kde byly stovky děl - obrazy, grafické listy nebo porcelánové plastiky a miniatury. Zaměřoval se především na díla české, rakouské a nizozemské provenience. Velmi cennou součástí sbírky je kolekce miniaturních portrétů. Jejich autorem byl český malíř Jan Zachariáš Quast. Věnoval se především portrétům, které maloval na porcelán,“ vysvětluje Prouzová.
Rodina Pollákových vlastnila činžovní dům v Karlíně a v Týnské ulici u Staroměstského náměstí. Zatím se badatelce nepodařilo vypátrat, kde byla rozsáhlá sbírka uskladněna, ale zjistila, že poté, co Antonín v dubnu 1938 zemřel, péči o uměleckou kolekci převzal jeho syn Josef.
Podle Johany Prouzové nejsou záznamy o tom, že by plánoval vycestovat do zahraničí. „Myslím, že tu zůstal, aby pokračoval v rodinném podnikání, a také se chtěl postarat o svou ovdovělou maminku, které bylo na počátku války jedenasedmdesát,“ říká badatelka.
Tisíce fotografií
Na jaře 1939 uzavřel Josef Pollák s vedením Uměleckoprůmyslového muzea (UPM) a tehdejší Národní galerie v Praze (NG) dohodu o deponování rodinné sbírky na dobu neurčitou. Aniž by tušil, co se v následujících měsících stane, tak tímto rozhodnutím uchránil sbírku jejich domácnosti před konfiskací nacisty.
Národní galerie má zaznamenáno, že zde bylo deponováno 37 uměleckých předmětů: obrazy a kresby českých i zahraničních umělců a dvě plastiky. 15. června roku 1942 gestapo přikázalo vybrat 20 položek, které byly prodány pravděpodobně do Německa.
Ještě za minulého režimu se podařilo jeden obraz vypátrat, a to Odpočinek na útěku do Egypta od vlámského mistra z první poloviny 17. století. Toto dílo se roku 1958 stalo státním kulturním majetkem a bylo svěřeno do správy NG.
V Uměleckoprůmyslovém muzeu bylo položek uložených mnohem více - 957 porcelánových plastik, obrazů a kreseb převážně českých umělců a velký soubor grafických listů. Toto celé depozitum přestálo v UPM válku v celistvosti.
Poskládat jednotlivé informace bylo jako složit jedno obří puzzle. Johana Prouzová a další odborníci z CDMP nafotili tisíce snímků kartotečních lístků v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Národní galerii. Badatelé pak porovnávali jednotlivé údaje z kartotéky se seznamem děl, jež Pollák deponoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Další důležitou indicií pro identifikaci bylo razítko, které Josefův otec používal pro označení vybraných uměleckých děl. Razítko bylo většinou na spodní straně předmětů, mělo tvar Davidovy hvězdy a iniciály majitele AP. Díky tomuto razítku se podařilo bezpečně identifikovat několik předmětů z majetku rodiny, u kterých jiné indicie scházely.
Nečekaná poslední vůle
Badatelům se však podařilo dohledat ještě další důležitý materiál. Johana Prouzová objevila Josefovu poslední vůli, kde určil jako univerzální dědičku Aloisii Hudcovou. Kdo byla tato žena, která zdánlivě nesouvisela s příběhem Pollákových? To se badatelka dozvěděla právě díky výstavě Uloupené umění, které putuje po Česku. „Výstavu viděli příbuzní této Aloisie, a pak se nám ozvali. Z jejich vyprávění jsme pochopili, jak jsou příběhy propojené,“ říká Prouzová.
„Aloisie se narodila v roce 1919 v Kročehlavech na Kladensku. Za války bydlela v Karlíně poblíž Pollákových. Z početné podnikatelské rodiny Pollákových se z koncentračních táborů vrátila jen Josefova matka Kamila, které bylo v roce 1945 sedmasedmdesát let. Paní Kamila si Aloisii osvojila jako dceru. Společně se snažily o navrácení zabaveného majetku Pollákových. V rámci restituce dostaly několik desítek předmětů z Uměleckoprůmyslového muzea i z Národní galerie. A to hlavně díky dochovaným soupisům sbírky. Kromě uměleckých předmětů přišla rodina Pollákových o vybavení domácností v jejich dvou domech. Bez dokumentace je v podstatě nereálné zjistit, kde tyto věci jsou,“ říká Prouzová.
Identifikovat původní vybavení bytu Pollákových je téměř nemožné, podobně jako majetek tisíců deportovaných židů, který je dodnes kdesi v Česku. A možná současní majitelé dodnes netuší, odkud jsou věci z jejich domácnosti.
Dary pod nátlakem
Příběh Pollákových je v mnoha směrech odlišný od ostatních židovských sběratelů, u kterých se nedochovala podrobná dokumentace, anebo museli odjezd z okupované země vykoupit tím, že „darovali“ své cennosti.
„Během prvních měsíců po vyhlášení Protektorátu se řešila emigrace židů. Pokud chtěla rodina či jednotlivec vyvézt nějaká umělecká díla, potřebovali povolení. Podmínkou pro získání tohoto povolení však bylo, že ‚darují‘ cennosti ve prospěch státu. Obvykle se jednalo o ‚darování‘ nejvýznamnějších děl z konkrétní sbírky. Díky současné legislativě se na tyto ‚dary‘ nahlíží jako na dary pod nátlakem, a proto je možné žádat o jejich navrácení,“ říká Jana Jirásková.
Dodává, že když se aktivity CDMP představují veřejnosti, tak se často setkává s dotazy, proč jsou dodnes v depozitářích muzeí a galerií po celém Česku umělecké předměty, které dříve patřily židovským majitelům. Bohužel právě kvůli chybějící dokumentaci je velice obtížné prokázat původní vlastníky.
Jak přesně probíhalo doslova detektivní pátrání v obrovském množství archivních materiálů, se můžete dozvědět také na webu Identifikováno.cz, kde jsou mimo jiné fotografie předmětů z Pollákovy sbírky.
