Po cestě do Chorvatska se stavte v Lublani. Obdivovat tu můžete i Plečnikovy stavby

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lublaň je patrně jediná evropská metropole, kterou lze doporučit se slovy: Jdi do centra, tam se nadýcháš čerstvého vzduchu. Slovinské hlavní město důsledně vyhnalo ze svého jádra jakoukoliv dopravu, včetně té hromadné. Obslužnost pro lidi, kteří tu žijí a už nikam moc nedojdou, obstarávají jen nenápadná elektrická vozítka nazývaná „zelený kavalír“.

Budete si tu tedy klást otázku, jak je možné, že tak radikální zátaras pro plechovou lavinu dokázal někdo vlastně prosadit. Ano, bylo kolem toho mnoho tuze emotivních debat.

Takže – pár údajů. Aktuálně je centrum Lublaně striktní pěší zónou pro 108 ulic, kolonád, náměstí a plácků. Jezdit tu můžete leda na kole. Ale vaše rychlost nesmí být větší než u chodců.

Návštěvník zkrátka jen zírá. I když, nutno hned říct, má to jeden nechtěný efekt. Lublaň sice působí příjemně jako pohlazení, zároveň ale také trochu ospale. Neznamená to, že by předtím, než ta změna v roce 2007 nastala, Lublaň pulsovala neuroticky jako New York. Prostě jen byla taková – normální.

I přes centrální náměstí u slavného Trojmostí před františkánským kostelem jezdily autobusy, dodávky, auta, motorky. Bronzový romantický básník France Prešeren, řekněme slovinská obdoba Karla Hynka Máchy, se zde tedy nemohl ze svého secesního soklu kochat zrovna úchvatným výhledem. Dnes se však ve smogu dusit nemusí. Třídy slovinských maturantů se u něj mohou fotit v mnohem bezstarostnější náladě.

V širším centru mají přitom návštěvníci k dispozici dostatek parkovišť. Prakticky umístěné je například Parkišče Mirje na ulici Tržaška cesta, u hlavní cesty a přitom jen kousek od zbytků antické římské zdi. Dalších několik najdete třeba v okolí hlavního nádraží.

Pomyslným reliktem zašlých dopravních časů je právě bílé Trojmostí po básníkově levici, chytrý nápad architekta Jože Plečnika. Náměstí stojí na ohbí řeky Ljubljanice. Bylo tu těžké vybudovat most, který by dokázal kapacitně vystačit. Na jednom břehu musel být logicky výrazně užší. Jenže Plečnik přišel s myšlenkou postavit v paprskovitém uspořádání tři mosty v jednom. Větší pro vozy a dva malé užší pro chodce. Bingo. Nyní už jsou tedy všechny pouze pro chodce.

Možná vám jméno Plečnik není neznámé. Tomáš Garrigue Masaryk si jej vzal na Pražský hrad jako hlavního stavitele. Tak vznikly třeba Jižní zahrady s geometrickou koncepcí cest, velkou žulovou mísou, Býčím schodištěm či centrální terasou.

Plečnikových staveb je centrum Lublaně plné, jejich soubor je také zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Znalému oku neunikne, že Trojmostí a vedlejší arkádová Centrální tržnice tedy nesou v mnohém podobný architektonický rukopis jako hradní zahrady v Praze. Například v podobě koulí na vrcholech sloupů.

Lublaňské centrum je tiché, ale plné barů, butiků, cukráren a kaváren. Poklidná atmosféra vás vybízí si někde sednout, dát si kávu a zákusek – třeba tvarohovo-makovo-jablečnou specialitu zvanou prekmurska gibanica. Či slavné a obvykle skutečně znamenité vanilkové krémšnity. A říct si, že vlastně není nutné v životě pořád někam spěchat a snažit se všechno stihnout.

Což se týká právě i Lublaně. Jsou tu věci, které obvykle patří do repertoárů nabízených turistům, ale po pravdě řečeno je klidně můžete ze svého programu vypustit.

Na kopci nad městem třeba stojí hrad, který zespoda vypadá majestátně. Ve skutečnosti však kromě nóbl restaurací ničím poutavým uvnitř neoplývá. Spíše je zajímavý tím, že můžete vylézt na jeho věž a panoramaticky zhlédnout nejen Lublaň, nýbrž za dobré viditelnosti i vzdálené Alpy. Jenže hory stejně uvidíte i odjinud.

Nebo je takovým případem katedrála svatého Mikuláše, vzdálená od Trojmostí pár minut chůze. Působí dominantně, zejména její zelená kopule. Jedná se však o sice honosně vyzdobený, ale ve skutečnosti dost typický barokní kostel, jakých je v Česku mnoho. Člověka tak spíš napadne, proč tu musejí vybírat vstupné.

Při pochůzce zaujmou i novější části městského centra, třeba ulice Miklošičeva, lemovaná honosnými secesními stavbami. Ale pak se náhle zdá, že tím stavitelský vývoj jakoby zamrzl. V centru nenajdete například jedinou funkcionalistickou budovu.

A tak vám začne vrtat hlavou otázka, jestlipak to nebylo tím, že za Rakouska-Uherska se Lublani ještě jakž takž vedlo dobře. Po poničení zemětřesením v roce 1895 město přece zjevně stavebně ožilo. Jenže když se pak Slovinsko po rozpadu monarchie stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, což byl předstupeň pozdější Jugoslávie, nastalo zpomalení, ba ustrnutí…

Ale tak úplně to pravda není. Žádnou vilu Tugendhat sice v Lublani nenajdete. Město se však dokázalo stavebně rozvíjet i po přimknutí k Balkánu. Kousek od secese v Miklošičově ulici stojí třináctipatrová budova ve stylu art deco nazvaná poněkud komicky Nebotičnik, tedy doslova „mrakodrap“.

Byla postavena v roce 1931. V horním patře je kavárna, z níž se nabízí výhled, který vám mimochodem plně nahradí panoramata z věže na Lublaňském hradě, pokud na něj opravdu rezignujete. A je tu ovšem také už zmíněný Plečnik, jehož práce zde vznikaly v meziválečném období.

Takže na závěr jeden tip. Pokud si chcete jeho dílo opravdu vychutnat, vydejte se do čtvrti Šiška, kde stojí kostel zasvěcený svatému Františku z Assisi. Rozměry a čtvercovým půdorysem může připomínat pražský kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, ale uvnitř je méně strohý, prostě jaksi hravější. Plečnik pod strop zavěsil ve stejných rozestupech rozkošné malé lustry, z nichž každý je jiný a jinak odráží světlo. Na spirituální atmosféře to přitom vůbec neubírá, spíš naopak.