S nafukovací „kačenkou“ na vodu i do hor. Rozmáhá se turistika s lodí na zádech

Kdo může na výpravě v divokých horách říct, že si nese v batohu složenou loď? Souhlasně přikývne vyznavač packraftingu, outdoorové aktivity, která se stává populární po celém světě. Její rozmach odstartovali extrémní cestovatelé v Kanadě, Patagonii či Sibiři. Ale oblíbili si ji i Češi, ať u nás, nebo v cizině. Nejsou pro ni přitom nutné žádné velké zkušenosti s jízdou na vodě, stačí základní průprava.

Packraft není obyčejný nafukovací kajak. „Kdo to nezná, směje se mi na vodě, co to je za kačenku. Trochu tak vypadá,“ usmívá se Martin Lipina, učitel žáků první třídy základní školy a vyznavač této aktivity. V roce 2010, po dokončení studia, vyrazil se ženou Lenkou na dlouhodobý pobyt v Kanadě, kde oba propadli tomuto stylu cestování. Nazývají ho drogou, a s „kačenkami“ na zádech se mnohokrát vrátili nejen do Kanady, ale i na Aljašku.

„Vždycky jsem měl sen uniknout do divočiny, strávit na vodě měsíc nebo dva. Ve Vancouveru jsem poprvé koupil nafukovací kajak za tisíc dolarů, padly na to úspory. A týden nato jsem zjistil, že existuje malá lodička, která váží jenom dvě a půl kila a můžete jí zabalit do batohu jako stan,“ vzpomíná.

To zcela mění pravidla hry. Z řek, jejichž překonávání dosud bývalo v cestování divočinou největší překážkou, se stává žádaná výhoda. „Musel jsem prostě přesvědčit ženu, že potřebujeme utratit ještě dvakrát tolik peněz,“ usmívá se Martin, který přednáškou o cestování divočinou zaujal na jarním cestovatelském veletrhu Kolem světa. „Vždyť je to skvělé! Jdete po horách, přijdete k řece a stačí si loď nafouknout.“

Rozmach packraftingu nastal začátkem 21. století díky pokroku ve výrobě ultralehkých a odolných materiálů. Packrafty se staly lehčími, skladnějšími a odolnějšími. Firmy začaly vyrábět specializované modely pro různé typy vod, od klidných jezer až po extrémní peřeje.

„Jsou neskutečně odolné. My máme ty stejné packrafty skoro patnáct let. Jezdíme i kamenité řeky, kolikrát dřeme zadky o dno a ještě se to nikdy neprotrhlo,“ vypráví Martin Lipina s tím, že na výrobu sportovních verzí se už zaměřuje i česká firma majitele Roberta Kazíka.

Moderní historie packraftingu se začala psát ve 20. století. První moderní lehká plavidla se objevila během první a druhé světové války, kdy armády různých zemí experimentovaly s nafukovacími čluny pro přepravu vojáků a vybavení přes řeky. Po válce se technologie používaných materiálů rychle vyvíjela a vznikaly první komerční nafukovací kanoe a rafty.

V polovině minulého století se nafukovací čluny stávaly populárnějšími mezi dobrodruhy a vodáky. První opravdové packrafty, tedy lehké a kompaktní čluny určené pro kombinaci s pěší turistikou, však začaly vznikat o něco později. Jedním z průkopníků byl Dick Griffith, americký dobrodruh, který s nimi experimentoval během svých expedic na Aljašce.

Podle Anchorage Daily News sjel jako první v roce 1952 řeku Urique v mexickém Copper Canyonu v záchranném nafukovacím člunu, což bylo považováno za průkopnický počin v oblasti vodní turistiky. Po přestěhování na Aljašku v 60. letech Griffith podnikl pěší túry o délce přibližně deset tisíc mil nejen Aljaškou, ale i kanadskou Arktidou.

V roce 1982 se zúčastnil závodu Alaska Mountain Wilderness Classic, kde využil lehký nafukovací člun k překonání části trasy po vodě. Ostatní účastníky to inspirovalo k podobnému přístupu, což přispělo k popularizaci packraftingu.

Griffith byl známý svou vytrvalostí a odvahou. Dokončil závod Alaska Mountain Wilderness Classic sedmnáctkrát a podle AlaskaMagazine se stal ve věku 81 let nejstarším účastníkem, který tento náročný závod dokončil.

Svoji poslední plavbu po řece Colorado v Grand Canyonu podnikl ve věku 89 let. Jeho inovativní využívání nafukovacích člunů a odhodlání prozkoumávat odlehlé oblasti z něj učinily legendu v oblasti dobrodružného cestování a průkopníka packraftingu.

Už v 80. letech pak začaly vznikat první specializované modely packraftů, které byly vyráběny především pro dobrodruhy podnikající dlouhé pěší a vodní přechody divočinou. Aljaška se stala jedním z hlavních center packraftingu. Místní krajina je totiž plná neprostupné divočiny, kterou lze často překonat pouze kombinací pěší turistiky a splouvání řek.

Dnes je packrafting součástí outdoorových sportů a běžně ho využívají nejen dobrodruzi, ale i rekreační turisté. Vznikají nové packraftingové trasy, pořádají se závody a komunita packrafterů neustále roste – ať už hledají relaxační výlet po klidném jezeře, nebo adrenalinový sjezd divoké řeky.

Když chce člověk nasednout do packraftu, nemusí umět skvěle ovládat kajak. „V kajaku jsem předtím nikdy pořádně neseděl. Packraft je ale stabilnější. I začátečníkovi hodně odpustí, navíc je velmi dobře manévrovatelný. Mezi kameny v řece se dá krásně kličkovat. Ideální samozřejmě je mít nějaký základ čtení vody,“ vypráví o zkušenostech Martin Lipina.

Záleží na tom, kde zájemce hodlá packraft využít. Někdo ho má jenom na jezero kvůli rybaření, větší typy nafukovacích plavidel tohoto typu se podle něj v Kanadě využívají i při lovu.

„Když lovci zastřelí třeba losa, na packraftu ho převážejí po kusech z divočiny. Velmi oblíbené je také kombinovat packrafting s cyklistikou. Není totiž problém naložit na přední část i jízdní kolo. Existuje opravdu hodně variant a nejmodernější verze už si s kajakem moc nezadají,“ zmiňuje český dobrodruh.

Popisuje, že příprava k vyplutí je velmi jednoduchá a s trochou cviku zabere kolem deseti minut. „Není na to žádná pumpička. Lapáte vzduch do pytle s ventilkem a mačkáte ho dovnitř. Výhodou je, že loď není na vysokotlaký ventil, takže ji klidně můžete dofouknout pusou,“ dodává.

To je výhoda na chladné vodě, kdy vzduch v packraftu zmenší objem a je potřeba ho ještě dodatečně trochu přidat. I to potvrzuje univerzálnost.

Nástup do lodi je podle Martina Lipiny velmi rychlý, i když se chystáte vyplout s velkou krosnou na přídi. „Do patnácti minut míváme hotovo. A to si ještě dáváme věci do nepromokavých sáčků a to nejdůležitější máme v malém loďáku. Dnes už se ale vyrábějí i takové modely, kdy si můžete věci vložit do nafukovací komory s voděodolným zipem,“ zmiňuje cestovatel.

Výhodou packraftu je podle něj také sebezáchrana. Je poměrně snadné loď při převržení otočit zpátky – na rozdíl od větších plavidel. Už po pár sekundách tak můžete pokračovat dál.

Při výpravách na velká jezera, kde často silně fouká, se Martin Lipina přivazuje k packraftu lanem za ruku. To je technika, která by byla nebezpečná na divoké vodě, protože v případě nehody hrozí zamotání. Naopak na volné vodě tuto metodu cestovatel doporučuje. Packraft je totiž tak lehký, že když se z něj převrhnete, vítr ho může rychle odnést mimo dosah. A pak daleko od břehu v ledové vodě hrozí utopení.

Na Aljašku a do Kanady mířili Martin s Lenkou každé léto, než se jim narodily děti. Jednou se s loďkami v báglech vypravili i do jihoamerické Kostariky. Není problém s sebou packraft zabalit do zavazadla, na rozdíl od větších lodí.

Dát tip na konkrétní trasy by byla podle Martina škoda, protože Aljaška a Kanada jsou nekonečným hřištěm možností podle výběru každého jednotlivce. „Jednomu kamarádovi je 75 let a vyráží tam na dlouhé výpravy každý rok. Stále objevuje nové a má plány na dalších dvacet let,“ podotýká Martin Lipina. Svěřuje se přitom se svým osvědčeným postupem „Rád za dlouhých zimních večerů bloumám nad mapami a satelitními snímky a zkoumám možnosti,“ usmívá se. Packrafting totiž nabízí především svobodu cestování. Po zemi i po vodě, kdekoliv.