35 let bez sovětských vojáků: V něčem byli směšní, v něčem z nich šel strach

Od února 1990 do konce června 1991 zažilo Československo velký exodus. Přes 73 tisíc sovětských vojáků postupně odjelo ze země po 23 letech „dočasného“ pobytu okupačních vojsk, 27. června 1991 opustil Československou republiku poslední. Symbolicky se jím stal generálporučík Eduard Vorobjov. Dohromady zemi opustilo více než 110 tisíc lidí.

Na dvě desítky let společného nuceného soužití vzpomínali pro Paměť národa lidé, kteří žili poblíž jednotek. „V něčem byli směšní, v něčem z nich šel strach,“ vzpomíná na okupační armádu ve Frenštátu pod Radhoštěm Alois Jaroš. „Byli to lidé, kteří nevěděli, do čeho jdou,“ uvažuje a zamýšlí se nad tím, že kulturní šok přinesla okupace nejen místním, ale i Sovětům. „Život těch řadových vojáčků musel být děsivý. Důstojník šel do města, za ním pochodovali dva nosiči nákupů a vykulovali oči, jak to tady vypadá,“ vyprávěl.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a poté, co československý parlament v říjnu téhož roku legalizoval „dočasný pobyt“ sovětských vojsk, se Sověti začali rozmisťovat po celé republice. Právě ve Frenštátu v podhůří Beskyd vznikla jedna z prvních sovětských posádek u nás.

Sověti neposkytovali československému vedení údaje o činnosti svých vojsk, takže přesné počty vojáků jsou známy až ze závěrečného období okupace. Ve zhruba desetitisícovém Frenštátu jich však zřejmě pobývaly tři až čtyři tisíce – včetně civilních zaměstnanců a rodinných příslušníků vojáků z povolání. Právě s důstojníky a jejich rodinami přicházeli obyvatelé Frenštátu do styku nejčastěji. S obyčejnými vojáky, kteří si v Československu plnili povinnou vojenskou službu a pohyb mimo posádky měli zakázaný, se mohli setkat jen během pracovních brigád a oficiálních „družeb“ vojáků s občany.

Podle Aloise Jaroše sovětské vedení velmi dobře vědělo, proč běžné vojáky drží v kasárnách a neumožňuje jim neformální styk s místními. „Ty pluky se střídaly. Když přijel nový, vyvěsil se prapor. Byl ostře rudý. Za půl roku, co tady byli, vybledl. Ve Frenštátě se říkal takový fórek, že ten prapor odráží smýšlení armády. Po čase, co tady vojáci byli, začali uvažovat, jestli je v pořádku, že si tady žijeme lépe než oni doma, a tak je odveleli zpět do Ruska a přišel nový pluk s krásným červeným praporem a červeným přesvědčením,“ říká Alois Jaroš.

„Ve městě docházelo ke konfliktům,“ tvrdí Dalibor Norský, další pamětník z Frenštátu pod Radhoštěm a také člověk, který se po sametové revoluci zasloužil o to, že právě odsud nezvaní hosté odjeli jako úplně první z celé východní Evropy. Obzvlášť v počátcích okupace podle něho byly vztahy napjaté. Když sovětští důstojníci přišli do hospody a pověsili si kabáty, stávalo se, že jim někdo tajně ustřihl cíp. „Často se s nimi místní poprali. Protože vojáci se v hospodě rozvalovali, měli plno peněz.“

Jen málokdo v nich neviděl okupační vojáky. K morálnímu rozměru sovětské přítomnosti se přidávaly averze z každodenního soužití. Nelibě nesli obyvatelé Frenštátu třeba to, že důstojníci a jejich rodiny vykupovali nedostatkové zboží v místních obchodech.

„Jejich manželky – my jim říkali baryšně – celý den nic nedělaly. Když přišlo zboží, všechno vykoupily. Naše ženské šly z práce a v obchodech už nebylo nic. Baryšně vykupovaly zubní kartáčky, zubní pasty, mýdla. Dnes si už nikdo nedovede představit, co všechno tehdy nebylo.“

Nedostupné bylo i bydlení. Zatímco mladé české rodiny na přidělení bytu čekaly mnohdy marně, většinu frenštátského sídliště v 70. a 80. letech obývali Sověti. „Z devadesáti procent bylo vše obsazeno Rusákama. Byty, ve kterých žili, se poznaly podle toho, že v oknech neměly záclony. Vymínili si ale, že v každém paneláku musí žít i nějaká česká rodina. Kvůli atentátům. Chránili se tak. Říkali, že když je tam česká rodina, nikdo na ten dům nehodí granát. Oni si tak představovali tu naši kontrarevoluci,“ vypráví Norský.

V objektu kasáren vznikla i škola pro děti vojáků. Posádka se také účastnila kulturních a společenských akcí ve městě. „Snažili se asimilovat, to jo. Však měli za úkol vytvořit z nás další sovětskou republiku,“ podotýká pamětník a dodává, že také někteří z místních se časem naučili, jak přítomnosti cizích vojáků využívat ve svůj prospěch. Začali provozovat to, co Dalibor Norský nazývá hospodářskou kolaborací. „Když Rusáci jeli domů na dovolenou, vozili sem ledničky a různé elektrospotřebiče, které tady nebyly. Vozili to ve velkém a místní to od nich kupovali.“

Že se našli lidé, kteří se Sověty rádi kšeftovali, dosvědčuje i Petr Kadaník, který popisuje normalizační realitu v Mladé Boleslavi – dalším z měst, kde po roce 1968 zněla ruština. Také z Boleslavi, která byla posádkovým městem už za první republiky, musela československá armáda odejít (útvar byl převelen na Slovensko) a do vojenských objektů se nastěhovali Sověti. Přímo v kasárnách si Rusové otevřeli obchod, kam měli přístup i Češi.

„Tam byly krásné ceny! Nízké,“ podotýká Kadaník s tím, že mnozí jeho spoluobčané v obchodě rádi nakupovali. „Já bych tam nešel. Normální Boleslavák se s nimi nebavil. A už vůbec ne kamarádil. Ale byla sorta lidí – bývalých funkcionářů – kteří se s nimi navštěvovali.“

Sověti podle něho v Boleslavi prosluli především bezohlednou jízdou po českých silnicích. Spoléhali na své obří vojenské náklaďáky, které měly kola větší než člověk, a v nichž by srážku s osobním automobilem – říká Kadaník – skoro ani nepocítili. „Každý den byla nějaká nehoda, Boleslaváci si zvykli, že značka ‚dej přednost v jízdě‘ pro Rusy nemá význam, oni to nerespektovali. Takže kdykoliv jste vjel na jakoukoli křižovatku, musel jste počítat s tím, že vám tam někdo vjede.“

Jeho osobně ale nejvíc zarážel přístup Sovětů ke svým vlastním lidem. „Ti oficíři měli poměrně dobrý život, ti tam měli i rodiny, postavili si tam dva věžáky, měli to dobré. Ale ti obyčejní vojáci tam byli jako ve vězení, byli tam zamčení, vycházky neměli, museli být jen v prostoru kasáren.“ Ve městě se tradovala historka o útěku dvou či tří řadových vojáků z kasáren do hospody U Tetřeva. „To bylo asi dvě stě metrů. A jela ruská patrola, zahlídli je – a ne aby je zastavili, oni do nich prostě pustili dávku ze samopalu,“ vypráví Petr Kadaník.

O drsném potrestání nepovolené vycházky se místní dozvěděli i díky tomu, že Sověti při zásahu prostříleli několik zaparkovaných aut. „Když já jsem byl na vojně, taky jsme občas šli bez propustky do hospody za plotem,“ říká Petr Kadaník. „Ale aby nás za to někdo zastřelil? To by mě v životě nenapadlo!“

Jednání o stažení sovětských vojsk, ke kterému otevřela dveře sametová revoluce a také reformistická politika sovětského vůdce Michaila Gorbačova, začala už v lednu 1990. Dne 26. února 1990 se Havel s Gorbačovem sešli v Moskvě k závěrečnému projednání podmínek odsunu. Mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa pak podepsali ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze.

Sověti byli jednání otevření, ale bylo jasné, že se v Československu budou snažit zůstat co nejdéle. „Pro ně Československo byla Amerika,“ poznamenává Dalibor Norský, který se zasadil o odsun z Frenštátu. „Jim se odsud nechtělo, a my zase chtěli, aby vypadli co nejdřív. Takže to šlo ztuha.“ Intenzivně jednal třeba s velitelem protiletadlového pluku Vladimirem Smirnovem. „Pak už jsme si i tykali. On řekl: ‚Dalibore, to nepůjde, máme mnoho techniky, potřebujeme mnoho času.‘ Já na to, že mezinárodní situace jasně určuje, že musejí odejít. A tak pořád dokola.“

Pomohl nápad, který mu prý bleskl hlavou při jednom z jednání. Upozornil sovětské velitele, že z východní Evropy budou zakrátko odcházet stovky tisíc vojáků nejen z Československa. „A ať si uvědomí, že ve výhodě budou ti, kteří se vrátí nejdřív. Pro ty budou místa v kasárnách, byty – ale co ti další? Ti skončí někde v poli ve stanech. Na to slyšel. Zamyslel se, koukal po těch druhých. Zabralo to. Potom už to šlo.“

Tak se stalo, že v době, kdy se na celostátní úrovni teprve rozbíhala jednání o odsunu, ve Frenštátu už měli skoro hotovo. Když proto přišla výzva z Prahy, aby se přihlásili zástupci měst, ve kterých jsou sovětské posádky, a oznámení, že se tvoří komise, která bude pracovat na jejich odsunu, frenštátské radnici se to příliš nehodilo. „Řekl jsem: ‚Tak my už je máme skoro na vagonech a teď začne jednat nějaká komise a vše se zpomalí,‘“ vzpomíná Norský na dopis podepsaný – jak si teprve zpětně dal do souvislostí – Michaelem Kocábem. „Pro nás bylo důležité, kdy odjede ta naše posádka, ta od nás. My si to udělali tak po našem, po frenštátsku.“

První vlak naložený vojáky a jejich technikou odjel z Frenštátu pod Radhoštěm 26. února 1990, ten poslední ani ne o měsíc později. V prvních svobodných komunálních volbách na podzim roku 1990 Dalibora Norského zvolili do městského zastupitelstva a dva roky – než odešel do důchodu – se věnoval zejména opravě bytů po sovětských rodinách.

Překvapilo ho, v jak špatném stavu se byty nacházely: „Všechno bylo rozbité, zničené. Charakteristické bylo, že stěny měli natřené rudou nebo tmavě hnědou barvou, případně olepené oranžovo-zelenou tapetou. Kasárna byla také v příšerném stavu. Měli tam obrovské cisterny plné benzinu, ten z nich prosakoval do země a protékal až do řeky Lubiny. Ta byla samé petrolejové oko,“ popisuje.

Nepříjemné překvapení nad stavem budov i pozemků patří mezi nejčastěji zmiňované pocity z předávání sovětských prostor. „Byl to děs a hrůza. Zbořeniště domů, vyvrácené ploty, zarostlé zahrady. Působilo to velmi depresivně. Krajina byla poničená bezohledným cvičením ruských vojáků. Někde byly ustřílené vrchy stromů, jinde spáleniště po požárech, protože Rusové při cvičení nebrali ohled na to, jestli je zrovna sucho,“ říká například Jindřich Machala, který jako lesník Vojenských lesů a statků měl už před revolucí možnost navštívit vojenský újezd Libavá a počátkem 90. let se do Města Libavá přestěhoval. „Všude byla zakopána spousta nádrží na naftu nebo benzín. Natřeli to asfaltem a bez jakékoliv izolace zakopali do země. Ropné úniky byly běžné.“

Sanace znečištěné půdy si v 90. letech vyžádaly obrovské prostředky. Bohuslav Fencl, spoluzakladatel Občanského fóra ve Vysokém Mýtě a od roku 1990 starosta města, kde za normalizace sídlila skoro desetitisícová posádka, musel po odchodu Sovětů řešit situaci podobnou ropné havárii.

V místech dnešního vysokomýtského autodromu měla Střední skupina sovětských vojsk centrální úložiště pohonných hmot, kam denně proudily cisterny s ropnými produkty. „Část toho prostoru už tenkrát využívala autoškola, takže jsme věděli, že tam vytéká rezavá voda, na které se dělají mastné fleky.“ Po revoluci nové vedení města požádalo armádu o provedení hydrogeologického průzkumu. Byť samotné nádrže Sověti při svém odchodu vykopali a odvezli, zhruba dvacet vrtů potvrdilo rozsáhlé znečištění.

„Začaly dekontaminační práce. Dělaly se tak, že se přehrnovala hlína a kropila se roztoky, které měly podpořit bakterie, jež se živí ropnými produkty,“ vysvětluje Fencl. Nákladným čištěním za pomoci sovětských i amerických technologií se nakonec podařilo zabezpečit zásoby podzemní vody, kterými vysokomýtsko oplývá. To ale až značnou dobu po revoluci.

Hrozící ekologická katastrofa tak byla palčivým tématem, které v revolučních časech rezonovalo mezi vysokomýtskými občany a přispívalo k tomu, že nechuť k Sovětům byla značná. Pouhá provozní zátěž, způsobená přítomností početné posádky, se koncem 80. let stávala nesnesitelnou – bez ohledu na její okupační charakter a morální rozměr celé věci. „Nejvíc nás zajímalo, kdy odejdou Sověti,“ shrnuje rozpoložení spoluobčanů Bohuslav Fencl.

Občanské fórum proto ve Vysokém Mýtě už v lednu 1990 uspořádalo první z řady demonstrací požadujících odchod sovětských vojáků. Ty se zaměřovaly postupně na různá dílčí témata, kromě odstranění ekologických škod požadovaly například okamžité uvolnění domu na náměstí, kde sídlila sovětská komandatura („protože tam neustále vlál sovětský prapor a to jsme nesli těžce,“ komentuje Fencl) a také bývalé hudební školy, kterou Sověti po roce 1968 přeměnili na Muzeum bojové slávy.

„Uvnitř v hlavním sále byly udělané zemljanky, kam jezdily děti z celé republiky na školní výlety, aby viděly, jak se sovětští vojáci umí maskovat, jak umí bojovat a co vše dokážou, i když třeba nemají materiální vybavení,“ objasňuje Fencl účel muzea.

Po odchodu okupačních vojsk uspořádali v Mýtě den otevřených dveří všech bývalých sovětských kasáren. Lidé prý měli o prohlídku enormní zájem a byli překvapení, v jak nuzných podmínkách museli řadoví vojáci přežívat.

„Jediné, co se našlo, bylo asi padesát různých saun. Protože kde bylo pohromadě pár důstojníků, tam okamžitě museli mít saunu. V kdejakém koutě byla kamna nebo kameny, které se polévaly. Ty břízy, které oni všude vysazovali, z těch si dělali košťata, kterými jednak zametali celá nádvoří v kasárnách a jednak je používali k tomu šlehání se v saunách.“

Pro Paměť národa zpracovala Kristýna Himmerová. Text byl redakčně pokrácen.