Mohl se stát hrdinou, ale doplatil na naivitu. Nakonec byl popraven za zradu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mezi hrdinstvím a zradou či zbabělostí vede často tenká linie. Pohyboval se na ní i slovenský parašutista Viliam Gérik vysazený za války z Londýna do protektorátu Čechy a Morava.

Člen výsadku s krycím názvem Zinc měl prokazatelně vůli bojovat, ale pro historii skončil jako zrádce: poskytl gestapu informace o úkolu své skupiny Zinc nebo o činnosti Zvláštní skupiny D v Anglii, které pak gestapo proti parašutistům vysazovaným z Anglie využilo.

Viliam Gérik byl proto za zradu po válce popraven. Pověsili ho v pankrácké věznici v dubnu 1947 spolu s dalším zrádcem, parašutistou Karlem Čurdou.

„Jde o biblický příběh o zradě či selhání, vině a trestu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik Jozef Leikert, jemuž v těchto dnech vychází obsáhlá publikace s titulem Viliam Gérik - O milost jsem se nedoprošoval.

V rozhovoru ovšem také říká, že Gérik si popravu nezasloužil. „Dospěl jsem k názoru, že Gérika měli soudit a odsoudit, ale ne popravit. Když byl v rukou gestapa, určitě něco prozradil. Říkal, že lavíroval, jak se dalo. Jsem přesvědčen, že lavírovali i ostatní parašutisté, kteří se dostali do spárů gestapa. V úvahu se měl vzít i fakt, že si své odtrpěl v Terezíně a Dachau.“

Proč jste se pustil do mnohaletého projektu o zrádci? O vojákovi, který zradil stejně jako jiný, po válce popravený parašutista Karel Čurda?

Byl to opravdu zrádce, jak jste ho nazval? Anebo selhal až v krajní tísni?

To mi řekněte vy.

Začnu tím, že Gérik se nepřihlásil gestapu ani českým četníkům, ale na cizineckém oddělení policejního ředitelství, které mělo v agendě i legální vyhoštění cizinců ze země, s čímž počítal (očekával vyhoštění na tehdy samostatné Slovensko - pozn. red.). Po seriózním historickém výzkumu si dovolím tvrdit, že se nepřihlásil proto, aby se stal konfidentem a udával. Pokud by měl takový záměr, šel by přímo na gestapo.

Jak se lišil jeho případ od případu Karla Čurdy?

Karel Čurda má jako agent gestapa na svědomí, jak uváděli Němci, přes dvě stovky českých odbojářů nebo lidí, kteří parašutistům nějak pomohli. Koho má ale na svědomí Viliam Gérik? Nedochovaly se žádné přesvědčivé důkazy, jedině výpověď Alžběty Pužmanové, která jednou tvrdila, že její rodiče udal Gérik, v jiné výpovědi ale, že je udal soused. A přesto byl Gérik popraven. Nechávám už na čtenáři, případně badatelích a historicích, v jaké míře ho budou posuzovat. Nakolik se provinil a zda tomu odpovídal i trest. Trest smrti.

Veřejnosti málo známých parašutistů z doby druhé světové války je ovšem víc. Proč jste si vybral zrovna Gérika?

O každém z parašutistů, kteří byli vysazeni do protektorátu, by měla být napsána seriózní odborná monografie. O většině českých parašutistů už vyšly knihy či studie, na rozdíl od Slováků Jozefa Gabčíka a Viliama Gérika. O Gérikovi pak neexistuje, kromě zjednodušujících článků, vůbec nic.

No a ke Gérikovi jsem se dostal tak trochu náhodou. Už dlouho připravuji životopisnou knihu o Jozefu Gabčíkovi a narazil jsem přitom na dalšího Slováka, Viliama Gérika. Jeho příběh je navíc na rozdíl od Gabčíkova téměř neznámý a jednostranně podávaný. Knihu o Jozefu Gabčíkovi jsem proto na čas odložil.

(Pozn. autora: o tom, jak psát jméno Jozefa Gabčíka, se vede letitý spor. Rodný list má vystaven na jméno Josef a stejně se, ač Slovák, podepisoval. Dokonce i v poslední vůli před výsadkem k provedení atentátu na Heydricha.)

Je na lidech, kteří selhali či zradili, něco fascinujícího, že se k nim stále vracíme? O Karlu Čurdovi vznikly v posledních letech zajímavé studie a před časem dokonce i divadelní hra Čurda, hrdina jedné prohry.

Nevím, jak je to u herců, režisérů či jiných tvůrců, kteří jsou snad motivováni rozporuplností, dramatičností a zřejmě i módností či jakousi atraktivností podobných příběhů či situací. Já jsem se v případě Viliama Gérika držel faktů - nic jsem mu nepřidával, ani neubíral.

Také parašutista Jaroslav Klemeš ze skupiny Platinum Pewter mi tak jako vy a jako někteří další parašutisté řekl, že Gérik sice zradil či selhal, ale na rozdíl od Karla Čurdy neměl být popraven. Vy zacházíte v monografii ještě dál: snažíte se příčiny Gérikovy zrady – podle vás selhání - pochopit. Nepohybujete se už na příliš tenkém ledě?

Zrada a selhaní jsou dva odlišné pojmy. K jednomu i druhému pojmu se snažím přistupovat nejen jako historik a spisovatel zabývající se druhou světovou válkou, ale také jako empatický člověk. Pochopit či porozumět pro mě neznamená ztotožnit se nebo omlouvat špatné jednání.

K čemu je tedy Gérik blíže? Zrádce, anebo člověk, který v opravdu velké tísni selhal?

Nepochybně selhal. Nešlo však o cílevědomého zrádce, který chtěl někomu ublížit či z toho mít prospěch.

Přibližte tedy prosím jeho situaci.

Možná se shodneme v tom, jak už jsem zmínil, že na cizineckém oddělení se přihlásil až v opravdu krajní tísni bez kontaktů na odboj a v naprosto, troufám si říci, zoufalé situaci. Doplatil na naivní představu, že policejní ředitelství ho jako Slováka předá na Slovensko. No a po válce pak doplatil i na to, že jeho případ se v době vypjatých emocí a retribučních soudů svezl s Čurdou, který si trest smrti jednoznačně zasloužil. To, že byly dvě zcela odlišné kauzy sloučeny v jednu, neobstojí podle právních norem ani dnes.

Velitel paraskupiny Wolfram, Josef Otisk, v diskuzi o Gérikově zradě archiváři Vojtěchu Šustkovi řekl, že by potrestal především ty, kteří Gérika do operace Zinc vybrali. Tohoto parašutistu považoval za osobnostně nevyzrálého a k podobným akcím nevhodného.

Už se nedozvíme, proč lidé od Moravce (František Moravec, šéf československé exilové rozvědky ve Velké Británii - pozn. red.) vybrali do speciálního parašutistického a poté i radiotechnického výcviku právě Viliama Gérika. Pokud by šlo o hlupáka či neschopného radiotelegrafistu, tak by tohoto ambiciózního kluka vyřadili.

Asi musel mít nějaké přednosti, které Moravce a další přesvědčily, že má být vysazen. Splňoval navíc přísná kritéria britských instruktorů a samozřejmě i Zvláštní skupiny D pod velením Karla Palečka, která vybírala a cvičila budoucí členy parašutistických skupin. Museli mít k tomu nějaký důvod. Gérik byl například jeden z nejzdatnějších a v dané chvíli nejlepších radiotelegrafistů.

Za lidsky nevyzrálého však považoval Gérika i Čestmír Šikola z paravýsadku Clay. Po válce se ho u nadřízených zastal, že by měl být potrestán, ale ne popraven, protože se neprokázalo, že by jako agent gestapa někoho udal. Karel Paleček to ale podle historiků nekompromisně odmítl. I přední znalci západních paravýsadků jako Vojtěch Šustek, Jaroslav Čvančara či Eduard Stehlík se přiklánějí k názoru, že trest smrti byl nepřiměřeně tvrdý.

Čestmír Šikola, ale i ostatní parašutisti, s nimiž jsem se setkal, mi říkali, že pokud by měl Gérik u sebe někoho silnějšího, zkušenějšího, tak byl schopen opravdu hrdinských činů. Zůstal ale zcela osamocen.

Přitom se i on mohl ocitnout v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, v níž se ukrýval Jozef Gabčík, Jan Kubiš a dalších pět parašutistů. Není příliš známo, že gestapo ho po zatčení ubytovalo ve Václavské pasáži jen několik metrů, přesněji 223 kroků, od krypty. Kdyby o nich Gérik (po příchodu do Prahy - pozn. red.) věděl, určitě by byl mezi nimi a dnes bychom ho považovali za hrdinu.

Anebo by těch sedm parašutistů jednoduše udal gestapu…

Takové konstatování se mi zdá příliš silné. Při několikaleté práci na Gérikově profilu jsem ho poznal natolik, že si troufám nesouhlasit. Dokládá to i skutečnost, že po rozpuštění skupiny Zinc se mohl přece vrátit na Slovensko, ale odešel dobrovolně do Prahy pomáhat parašutistům. Už při vysazení ve Gbelech mohl přece zůstat na Slovensku, kde by nepochybně přežil. Byl ale velmi odhodlán bojovat, zapojit se do protinacistického odboje v Čechách.

Gestapo s ním nebylo spokojeno, a tak na něj nasadilo konfidenta. Jemu se Gérik svěřil, že plánuje útěk do Velké Británie. Zatkli ho, poslali do Terezína a pak do koncentračního tábora Dachau, kde se dočkal konce války. Pokud tedy v něčem selhal, utrpením si to odčinil.

Mohl také koneckonců zůstat u Američanů, kteří mu jako zdatnému radiotelegrafistovi nabízeli, aby vstoupil do jejich armády. Mluvil anglicky, francouzsky a maďarsky. Mohl tedy zkrátka klidně zmizet někde ve světě.

On ale jel do Prahy…

On ale jel do Prahy bez pocitu viny, aby se na hlavním armádním štábu obhájil. To přece také o něčem svědčí. „Já jsem řekl v roce 1942 něco gestapu, když jsem byl v jeho područí. Musím se jít do Československa očistit,“ řekl Američanům. A vojáky pak v Praze svým příchodem dost překvapil a možná ještě víc svou bezprostředností, naivitou. Necítil žádnou vinu.

Gérika zatkli, jenomže on jim z vazby utekl. Chtěl kontaktovat kamarády - parašutisty, se kterými sloužil v Anglii a byli dislokováni nedaleko Kasajevic, aby jim vysvětlil, jak to s ním ve skutečnosti bylo, a že není zrádce.

To je ale Gérikova verze.

Jistě. Nicméně, proč by jinak utíkal ke svým bývalým spolubojovníkům? Pronikl až k Nepomuku, nedaleko demarkační linie. Mohl ji překročit, ale nechtěl utíkat, jen se obhájit před parašutisty. Jenomže než se k nim dostal, tak ho na železniční stanici zatkli. Ano, byl naivní.

Tedy nakonec byl spíše obětí poválečné doby?

Spíš mi vychází, že Gérik v osudových okamžicích svého života selhal, a pak se stal obětí velmi složitých a vyhrocených poválečných poměrů. Není například příliš známo, že selhali či zradili i mnozí parašutisté vyslaní ze Sovětského svazu. O nich se ale mlčelo. Monstrproces se konal jen s těmi západními - s Čurdou a Gérikem.

Z čeho byl Gérik tedy obžalován?

Podle obžaloby měl mít na svědomí smrt manželů Svobodových, rodičů parašutisty Karla Svobody, a také jeho manželky. Šlo ovšem o velmi chabou a soudem chtěnou konstrukci obžaloby. (Dnes je podle historika Jiřího Plachého zřejmé, že jméno Josefa Svobody prozradil gestapu při výslechu Libor Zapletal z paraskupiny Bivouac  – pozn. red.).

Vliv na to měly i tehdejší politické poměry. Soud například odmítl svědectví více svědků, kteří by mluvili v jeho prospěch. Vůbec je k jednání nepřipustili. Jednal tedy soud v případě Gérika protizákonně? Myslím si, že v mnohém ano.

Nedávno jste vaši knihu o Gérikovi představil v jeho rodné obci Palárikovu. S jakým ohlasem?

Přišlo sto čtyřicet lidí včetně starostky obce, ale i generálů a vojáků. Akce měla velmi důstojný průběh a nikdo při ní nedělal z Gérika hrdinu ani zrádce. Zmíněny byly jeho přednosti i nedostatky či chyby. Představili jsme zkrátka člověka, který pochází z té vesnice a knihou o něm se do ní po letech důstojně vrátil.

Víte, situací, v jakých se Viliam Gérik ocitl, se i dnes vynořuje bezpočet a možná jsou ještě mnohem vyhrocenější než v době, kdy tento parašutista žil. Otázky, kdy někdo na někoho něco řekne, někoho zradí či udá, jsou aktuální už od doby, kdy je lidstvo lidstvem. Měli bychom o nich pravdivě a bez emocí hovořit. Ať si o tom každý vytvoří svůj názor. Tedy i o Viliamu Gérikovi.