Beneš houževnatostí dokázal zlikvidovat všechny, kdo se mu postavili, říká Kosatík

Podle zákona z roku 2004 se Edvard Beneš zasloužil o stát. Jeho role při vzniku samostatného Československa byla skutečně významná a Tomáš Garrigue Masaryk v něm viděl svého jednoznačného nástupce. Jenže svými nejdůležitějšími prezidentskými rozhodnutími v letech 1938 a 1948 pomáhal Beneš stát, vybudovaný na demokratických principech, demontovat.

„Masaryk naneštěstí ne zcela odhadl, že zatímco Beneš umí být ideální ‚dvojkou‘, na pozici hlavy státu, která vyžaduje mnohem vyšší míru odpovědnosti, nestačí,“ říká spisovatel a historik Pavel Kosatík, autor publikace O tom Benešovi, kritického portrétu druhého československého prezidenta.

„Jde mi o to, aby se o historii vedla debata. Snažím se tedy psát tak, aby to čtenáře vedlo k vlastní argumentaci, klidně i jiné, než je ta má, ale za kterou si každý bude ze svých vlastních, bytostných důvodů stát a jakýmsi způsobem ručit,“ tvrdí Kosatík.

Beneš bývá označován jako „Masarykův dědic“. Jak se Beneš s Masarykem vlastně seznámili?

Poznali se už před první světovou válkou ve formátu student – univerzitní profesor. Masaryk tehdy podporoval mnoho studentů, Beneš však patřil k těm nejpilnějším. Časem z toho tedy vznikla spolupráce, po zahájení první světové války i ta odbojová. Potom, co Masaryk v prosinci 1914 odešel za hranice, převzal Beneš doma tu nejodpovědnější funkci, řídil Maffii, podzemní organizaci českých odbojářů.

Platí, že bez Benešovy nenápadné práce v exilu by v roce 1918 nevzniklo samostatné Československo?

Platí. Tím, že Beneš v září 1915 o své vůli odešel na Západ za Masarykem, jeho zahraniční akci vlastně zachránil. Dokud byl Masaryk venku z vlivných Čechů sám, těžko mohl tvrdit, že jako jednotlivec reprezentuje veškerou českou politiku, zvlášť když její představitelé doma až do roku 1917 velmi loajálně spolupracovali s habsburským Rakouskem.

S příchodem Beneše se to začalo měnit a s příchodem Štefánika se konečně také začalo dařit pronikat do vysokých politických kruhů, nejdřív ve Francii, pak ve Velké Británii, Itálii, Rusku, Spojených státech i jinde. Beneš jako vynikající a velmi pracovitý organizátor spoustu této mravenčí úřednické roboty odpracoval, měl lví podíl na tom, že český a slovenský exil za války postupovaly v jednotě a podobně.

V exilu měl ale Beneš se Štefánikem poměrně napjaté vztahy. Proč ho Beneš vlastně nesnášel?

Zpočátku spolu vycházeli, vyhrotilo se to až v posledním roce války. Štefánik viděl budoucnost státu jinak než Beneš s Masarykem: byl by se spokojil s monarchií, kterou chtěl navíc orientovat spíš na Itálii než na Francii – jak chtěl Beneš. Beneš začal Štefánika v dopisech Masarykovi systematicky očerňovat ve chvíli, kdy vyvstala otázka, kdo se po Masarykovi - prezidentovi stane v novém státě mužem číslo dvě. Za touto pozicí šel Beneš dosti tvrdě. Ještě předtím, než se Štefánik rozhodl k návratu do vlasti, podařilo se Benešovi přesvědčit prezidenta, že pro generála nezbude místo nejen ve vládě, ale dokonce ani v diplomacii.

Po rozpadu Rakouska-Uherska se měl stát Masaryk prezidentem Československa, což se skutečně stalo, a Beneš premiérem. Proč to nakonec nevyšlo? Masaryk nedokázal prosadit svou pravou ruku do křesla předsedy vlády?

Masaryk s Benešem se považovali za hlavní původce vzniku Československé republiky. Na domácí politiky hleděli s despektem, což byl jeden z důvodů, proč vznikla rivalita Hradu, čili tábora příznivců Masaryka a Beneše, a Pětky, což byli představitelé hlavních politických stran.

Politici jako Antonín Švehla, Karel Kramář, Alois Rašín nebo Jiří Stříbrný byli ochotni respektovat Masarykovu autoritu, ale tu Benešovu už ne, například proto, že ho až do roku 1918 skoro neznali. Tak se stalo, že Beneš se do vytouženého čela vlády dostal až jako čtvrtý premiér v pořadí a až v roce 1921. Vydržel v úřadě jen zhruba rok, svět stranické politiky, který stál proti němu, byl silnější.

Jak se za první republiky vyvíjel vztah Tomáše G. Masaryka a Beneše?

Masaryk udělal s Benešem za války tu nejlepší zkušenost, vrátil se tedy do republiky s tím, že Beneš má být i na Hradě jeho nástupcem. Proti tomu se velká část domácí politiky znovu stavěla a občas zviklala i Masaryka. Beneš však svou houževnatostí dokázal zlikvidovat v zásadě všechny, kdo se mu postavili. I díky tomu, že to s Masarykem uměl líp než jiní.

Vzhledem ke svým zvláštním vztahům s prezidentem, daným válečnými zásluhami, požíval u hlavy státu privilegií, o jakých se ostatním politikům ani nesnilo. Masaryk naneštěstí ne zcela odhadl, že zatímco Beneš umí být ideální „dvojkou“, na pozici hlavy státu, která vyžaduje mnohem vyšší míru odpovědnosti, nestačí.

Měl tedy Beneš hodně politických nepřátel, nebo byl spíše všeobecně uznávaný jako Masarykův následovník?

Spíš to první. Politika první republiky byla světem zarytých straníků a Beneš, který dlouho nebyl členem žádné strany, se stával častým terčem už z tohoto důvodu. Byl bytostným sólistou, politika ale vyžaduje spíš schopné týmové hráče.

Všeobecně respektovaný Antonín Švehla, zastánce principu, že politika má růst zdola, Beneše coby elitáře nesnášel a snažil se ho z politiky eliminovat. V roce 1933 však předčasně zemřel a proti Benešovi zbyli v zásadě intrikáni; dalšího plně kvalifikovaného politického oponenta Beneš na domácí scéně až do smrti nenašel.

Beneš si víceméně zprivatizoval zahraniční politiku státu, neukázalo se to jako chyba v krizovém roce 1938?

Že Beneš postupně získával větší vliv, než jaký mu asi měl po právu náležet, byla závažná vada systému. Všichni se nakonec buď semkli pod ním, nebo v opozici vůči němu čekali, až se Beneš spálí, což znamenalo, že taky nedělali skoro nic. Krizi roku 1938 však způsobilo hlavně to, že v čele státu stál prezident, který nechtěl bojovat. Leda po splnění mnoha podmínek, které dával takzvaným spojencům. Stát, který stojí o spojence, ale nejdřív musí nekompromisně vyzařovat vůli se o své území bít, což Beneš nedělal. Jednal a jednal i za nemožných okolností, aby ukázal, že se snažil až do chvíle, kdy mu to ti druzí zkazili.

Jaký měl vlastně Beneš vztah k sudetským Němcům a obecně k Němcům? Lišil se od TGM?

Ano, lišil. Masaryk, syn německé matky, v německojazyčném světě kulturně a politicky vyrostl, pak ale udělal obrat směrem k češství a v knihách jako Česká otázka, Naše nynější krize a dalších předložil ideovou koncepci českého národa, která zůstává v mnohém inspirativní dodnes. V Němcích viděl pracovité, hrdé a schopné rivaly, nepokládal je však jako celek za nepřátele. Vadil mu šovinismus německého císařství, ale v zásadě byl schopen bavit se s Němci zpříma, z očí do očí.

Beneš naopak vyrostl a prožil život s pocitem, že Němci jsou bytostní nedemokraté, před nimiž je třeba mít se na pozoru za všech okolností. Beneš mohl sudetské Němce ideově porazit, pokud by mezi nimi diferencoval, důsledně rozlišoval mezi zrádci republiky, dále těmi, kdo se přidali k Henleinovi jen z oportunismu, a konečně třeba mezi německými sociálními demokraty, kteří i v roce 1938 v Sudetech představovali slušnou sílu a podporovali Československo. Beneš v nich vesměs viděl nepřátele, čímž z nich ty nepřátele zároveň i dělal.

Málo se ví, že Beneš počátkem září 1938 poslal do Francie na tajnou misi ministra sociální péče Jaromíra Nečase, aby tlumočil Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území o rozloze 4 až 6 tisíc kilometrů čtverečních ve prospěch Německa s podmínkou přesídlení 1,5 až 2 milionů německých obyvatel do Říše. Neotevřel tím sám Beneš dveře k Mnichovské dohodě?

To, že se Beneš nebude bránit, dával předem najevo nesčetnými signály. V březnu 1938, když Hitler obsazoval Rakousko, Československo proti tomu nehnulo prstem, což zaskočilo i nacistické představitele. V září se pak mezi důvody Mnichova náhle uvádělo, že nynější hranici s Německem na jižní Moravě nelze hájit, protože tam proti Rakušanům nikdo nestavěl žádné pevnosti. To v Praze během toho březnového anšlusu nevěděli?

Nečasovou misí Beneš dosáhl toho, že Francouze a Brity dostal do pozice zrádců. Řekl, že když ho 21. září 1938 spojenci tak náhle opustili, nemůže bojovat ani on sám a že oni jsou tím vinni. Přitom o nevůli Anglie a Francie angažovat se kdekoli v Evropě se vědělo už od roku 1919, ta nevůle se projevila nesčetněkrát.

Ne že by nám ty dvě země v roce 1938 pomohly, to v žádném případě. Způsob, jakým na ně Beneš rozdistribuoval odpovědnost za obranu republiky, která byla jeho vlastní odpovědností, však podle mě nemá omluvu.

Mělo se tedy Československo bránit? A když už se nebránilo, neměl Beneš udělat nějaké významné symbolické gesto vůči domácím obyvatelům, a ne pouze odletět do Anglie?

Jistěže se mělo bránit, přesněji řečeno, měla se dlouhodobě dělat taková zahraniční politika, která neskončí tím, že se nakonec všechno svede na někoho jiného. Stát, který se nebrání, nemá smysl. Kdo se nechce bránit, udělá lépe, když žádný stát nezakládá a zůstane pod ochranou někoho jiného.

Proč se za druhé světové války Beneš tak upnul na Sovětský svaz? Neviděl ve Stalinovi podobné nebezpečí jako u Hitlera?

Beneš se dílem coby socialista upínal k Sovětskému svazu jako k naději Evropy a lidstva, dílem s ním coby pragmatik vyjednával jako ten, kdo měl ze Stalinovy říše strach. Jako diplomat věřil, že s nebezpečným partnerem se má sedět u jednacího stolu spíš než válčit na bojišti. Je to zvláštní, že na Stalinovi ho fascinovaly tytéž vlastnosti, jimiž u Hitlera pohrdal. Hledisko nacionální, rozdíl mezi tím, kdo je Slovan a kdo Němec, bylo pro něho nakonec důležitější než hledisko demokratické.

Neukázal Beneš Stalinovi svou slabost, když se republika po válce vzdala Zakarpatské Ukrajiny ve prospěch právě SSSR?

Beneš bohužel ukázal Stalinovi svou slabost v mnoha ohledech, záznamy z moskevských jednání při Benešově návštěvě v prosinci 1943 o tom přinášejí bezpočet důkazů. Rozhodl se svěřit Československo do Stalinových rukou a ochránit ho tak před Němci ve stejné době, kdy se začínala rodit nová jednota Západu, která k poválečné eliminaci nacismu z Německa dospěla podstatně méně drastickým způsobem.

Beneš ani neprotestoval, když sovětské orgány na území osvobozeného Československa zatýkaly a odvážely do Sovětského svazu své někdejší obyvatele, kteří emigrovali po bolševické revoluci. Jenže za ty roky se z nich stali občané Československa, jejich nová země se jich však nezastala.

Nejen to, na Slovensku se masově zatýkali nejen lidé, se kterými měly NKVD nebo GRU (obě instituce byly nástroji Stalinových čistek - pozn. red.) nevyřízené účty, ale odvlékaly se tam do gulagů tisíce lidí, kteří se ničím neprovinili. Sovětský svaz tímto zvláštním druhem náboru pracovních sil řešil nedostatek pracovních sil ve vlastní, válkou zdecimované zemi. Pozatýkali prostě ty, kteří zrovna byli venku na ulici, a odvezli je pryč. Beneš se za tyto lidi nepral. Považoval to, řečeno dnešní terminologií, za kolaterální ztráty (vedlejší škody – pozn. red.).

Nebyl potom únor 1948, vzhledem k poválečnému vývoji, nevyhnutelný? Kdyby nebyl únor, byl by třeba červen a komunisté by se stejně dostali k moci?

Ale copak je něco v dějinách nevyhnutelné? Kdybychom to tvrdili, popírali bychom smysl lidské aktivity. Někdo jiný na Benešově místě by se třeba dál držel Západu a neučinil by tak fatální ideový příklon k Východu jako Beneš. Někdo jiný, zastánce právního státu, a nikoli propagátor kolektivní viny, by si už od Mnichova lámal hlavu otázkou, jak právně potrestat statisíce lidí, kteří se v roce 1938 provinili proti státu, a nenahradil by to floskulemi o „vylikvidování“ sudetských Němců jako celku.

Někdo jiný než Beneš by nestrávil válku přesvědčováním západních státníků, že Sovětský svaz se zdemokratizuje a spolupráce se Stalinem bude senzace. Někdo jiný než Beneš by také nebránil otevření druhé spojenecké fronty na Balkáně, kterou až do konce roku 1943 prosazoval Churchill: z Normandie, kde se spojenci nakonec vylodili, to bylo do Prahy mnohem dál, bylo tedy jasné, že sovětská sféra vlivu dosáhne až k nám. V tom ale nebyla žádná nevyhnutelnost. Bylo to bohužel Benešovým přáním, nejenom přáním Stalinovým nebo Gottwaldovým.

I po uchopení moci komunisty v únoru 1948 zůstal Beneš v prezidentském úřadě, což se Gottwaldovi hodilo, protože se tím legitimizovaly nové pořádky. Neměl Beneš abdikovat nebo – stejně jako v roce 1938 – udělat nějaké gesto, kterým by se od nového režimu distancoval?

Jistě, demokrat na jeho místě by dal najevo, že s tím, co se děje, nesouhlasí. Beneš však nástup komunistů v letech 1945 až 1948 svou autoritou přikryl.

Ve vládě tehdy ale zůstal rovněž Jan Masaryk. Jaký byl jeho vztah s Benešem?

Jan Masaryk byl slabou politickou figurou. Jeho vztah s Benešem se bohužel nepodobal dávnému vztahu Beneš-TGM. Jana Masaryka nadnášelo jeho příjmení a dar řeči, byl víc propagandistou než politikem, což je vlastnost potřebná například za války a za té druhé světové Jan Masaryk Československu dobře posloužil. Politickým lídrem ale nebyl. Po roce 1948 šel komunistům hodně naproti. Drsně řečeno, jeho tragická smrt mu zachránila reputaci. Na to, co měl v plánu s Klementem Gottwaldem dál dělat, by nebyl pěkný pohled.

Změnil se po letech bádání a studia dobových dokumentů pohled na Beneše, nebo jste se spíše utvrdil v tom, co jste si myslel už dříve?

Sběrem materiálu a psaním se vždycky všechno změní, kdyby to tak nebylo, nemělo by asi ani smysl to dělat. Já jsem nepotřeboval dokazovat sám sobě, že mám v něčem pravdu. A nejde mi ani o to, aby se mnou čtenáři nutně ve všem souhlasili. Jde mi o to, aby se o historii vedla debata. Snažím se tedy psát tak, aby to čtenáře vedlo k vlastní argumentaci, klidně i jiné, než je ta má, ale za kterou si každý bude ze svých vlastních, bytostných důvodů stát a jakýmsi způsobem ručit. Pak v nás ta historie může opravdu dýchat a žít. Když se jenom přebírají názory někoho, kdo si o sobě myslí, že je autorita, myšlení často dostává na frak.

Mělo by Česko postavit Benešovi další pomníky, nebo naopak ty současné spíše zbourat?

Nejsem velkým příznivcem bourání toho, co už jednou stojí, každý pomník vypovídá, když o ničem jiném, tak o pošetilosti svých původců. Myslím si tedy hlavně, že nadšenci, kteří se rozhodnou tomu či onomu velikánovi vztyčit sochu, by měli o důvodech svého nadšení víc přemýšlet.