Muzeum vystavuje unikátní daguerrotypie. Restaurátoři je detailně ošetřili

Daguerrotypie je jedna z nejstarších fotografických technik z 19. století. To, co dělá kolekci raných fotografií v Městském muzeu Polná tak výjimečnou, je její rozsah a historie. „Daguerrotypií se zde nachází celkem devatenáct, což je na městské muzeum nezvykle mnoho,“ podotýká pro Seznam Zprávy historička fotografie a vědecká pracovnice z Ústavu dějin umění Petra Trnková.

Kolekce fotografií obsahuje soubor šesti portrétních daguerrotypií, které souvisí s významnou osobností českého národního obrození - Antonínem Pittnerem, a sedm velkoformátových tabel, na kterých jsou v chronologické řadě ukázané různé fotografické techniky, které se používaly v 19. století. Jedno z tabel je věnováno právě daguerrotypii, další prezentuje fotografické techniky na bázi kolódia, jiné takzvaný albuminový papír.

Všech devatenáct daguerrotypií muzeum získalo darem od lidí, kteří měli podle Trnkové k Polné anebo muzeu osobní vztah. Šest samostatných daguerrotypií poskytli muzeu přímo potomci osob, které jsou zachyceny na portrétech. Sedm tabel, včetně tabla s třinácti daguerrotypiemi, získalo muzeum od Rudolfa Gilberta – polenského rodáka a někdejšího učitele na Státní odborné škole grafické v Praze.

V případě Polné je unikátní to, že se ví, kdo je vyfotil, i to, kdo na nich je. „Víme, že vznikly v ateliéru místního fotografa, a navíc známe i jména portrétovaných lidí, mezi nimiž nechybí výrazné osobnosti tehdejší Polné - Antonín Pittner a Antonín Klusáček,“ informuje Trnková. Obecně se o začátcích fotografie v menších městech a na venkově ví velmi málo. „Dnes už lze říci: na rozdíl od Polné,“ podotýká Trnková. Důvodem není nezájem historiků, ale nedostatek pramenů. Většinou se tak dochovaly jen útržky z novin, účtů či z korespondence. „Málokdy jde o původní fotografie,“ dodává.

Teď už jsou všechny daguerrotypie ošetřené a vrácené zpátky do muzejního depozitáře. Restaurátorky hlavně opravily původní pasparty a rámy, ve kterých byly daguerrotypie uložené. Pasparty a rámování - tedy adjustace daguerrotypií - neslouží jen jako dekorace, ale hlavně jako ochrana, aby daguerrotypická deska časem nekorodovala nebo se nezakalila. Restaurátorka Tereza Cíglerová vysvětluje, že daguerrotypie jsou citlivé na světlo, rychlé teplotní změny a vlhkost.

„Každý daguerrotypický obraz je velmi náchylný k poškození, a to nejen mechanickému, ale i v důsledku působení látek z ovzduší,“ upozorňuje Trnková. „V praxi to tedy znamenalo každý předmět doslova rozebrat na jednotlivé části, nebo spíš vrstvy, každou z nich očistit, případně zpevnit, opravit nebo doplnit, a vše pak vrátit na své místo,“ vysvětluje.

Při výzkumu starých fotografií, a to i v případě těch polenských, je podle Trnkové klíčová spolupráce s restaurátorkami. Zajímavé je, že se pod adjustacemi často skrývají různé stopy a důležité informace. Díky pomoci restaurátorek se zjistilo například jméno vídeňského producenta desek Franze Machtse nebo to, že některé daguerrotypie už byly restaurované ve 20. století. Dokonce se jim podařilo identifikovat autora čtyř portrétů – byl jím místní malíř a fotograf Liberát Kundt.

Podrobný proces restaurování je pro zájemce zdokumentovaný skrze krátká videa na YouTube kanálu ústavu.

O daguerrotypii se často hovoří jako o fotografii, se kterou kromě jemného ručního kolorování nejde manipulovat, protože je příliš citlivá na jakékoli druhotné zásahy. Co ale historičku Trnkovou nejvíce zaujalo, byl na první pohled nenápadný portrét neznámé ženy. „Podíváme-li se na něj hodně zblízka, například pomocí lupy nebo mikroskopu, můžeme si všimnout, jak moc autor obraz dodatečně upravil,“ říká.

Zručný daguerrotypista podle ní dokázal obraz šikovně retušovat, zřejmě jehlou. V tomto konkrétním případě například obtáhl části obrazu, které byly hůře čitelné nebo splývaly s pozadím, zvýraznil oči portrétované ženy anebo krajku na oděvu.

Celý projekt výzkumu a záchrany má trvat do roku 2026, ale už byla zahájena první výstava v Městském muzeu Polná, kde se vůbec poprvé představuje všech devatenáct daguerrotypií. Druhá výstava bude podle Trnkové příští rok a bude o osobnosti Rudolfa Gilberta, jeho sběratelských zájmech a spolupráci s polenským muzeem.

Obecně dokážou fotografie často ukázat věci, ke kterým bychom se jinak nedostali – i když to nemusí být přesně ty informace, které jsme původně chtěli najít. Navíc je podle Trnkové důležité dívat se na ně kriticky, stejně jako se dnes učíme nahlížet na obrazy generované umělou inteligencí. „Ani historické fotografie, jakkoli se zdají být věrným otiskem skutečnosti, nejsou neutrální,“ podotýká. Autoři či objednavatelé měli vlastní představy a chtěli ukázat věci tak, jak si přáli – ne vždy přesně tak, jak je sami viděli nebo jak se ve skutečnosti staly.

Při výzkumu fotografie 19. století Petru Trnkovou nejvíce fascinuje interdisciplinarita, tedy propojení různých věd. Často je podle ní totiž nezbytné nahlédnout i do vzdálenějších disciplín, jako je geografie, antropologie či paleontologie a další. Také vědomí, že fotografické obrazy blednou, postupně se vytrácejí a kurátoři či restaurátoři mohou tento proces pouze zpomalit, ale ne zastavit. Autentické dobové snímky tu za pár generací už pravděpodobně nebudou.

Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění má restaurátorský ateliér, kde probíhá systematické ošetření sbírkových předmětů. Hlavním úkolem ateliéru je pečovat o sbírky, které také připravuje na výstavy či je zapůjčuje galeriím. Zároveň oddělení spolupracuje na různé bázi s řadou českých a zahraničních institucí. V současné době je Ústav dějin umění zapojený mimo jiné do projektu s názvem Památky a společnost v českých zemích mezi lety 1900 a 1960: Profesní a osobní strategie ochránců památek ve světle soukromé korespondence.