Hlavní obsah

Ničivá lavina v Alpách před 23 lety: Pocit bezpečí se zhroutil během minuty

Foto: ČTK

Tyrolské lyžařské středisko Galtür dva dny po tragédii, snímek z 25. února 1999.

Reklama

23. 2. 2022 14:48

Po staletí se zdálo, že předci zvolili pro stavbu alpského městečka ideální místo; v chráněné bublině, kam katastrofy nedolehnou. 23. února 1999 se sebedůvěra jednou provždy rozpadla. Galtür zasáhla ničivá lavina. Zabila 31 lidí.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Až do toho dne tu žili s pocitem bezpečí. Nemysleli, že jim by se mělo něco stát. To vše se pro rakouské alpské středisko Galtür změnilo 23. února 1999 krátce před čtvrtou odpoledne.

„Viděl jsem, jak se na nás řítí něco jako obrovská vlna. Bylo to jako v těch filmech o Havaji. Říkal jsem si, že to přece nemůže být pravda, že jsem ve špatném filmu,“ vzpomíná Luggi Salner.

Byla to pravda. Přestože si usedlíci i turisté v Galtüru říkali, že jich se to netýká. Na mnoha místech v Alpách byla mimořádná situace – masy sněhu, které tu neležely desítky let. Silnice byly uzavřené, lyžování zakázané.

Jenže Galtüru se dosud všechny laviny vyhnuly. Menší i větší se v bezpečné vzdálenosti od města měnily v neškodné pramínky. Galtür leží asi 200 metrů stranou od úpatí nejbližší hory a stovky let se zdálo, že to stačí.

Manželé Christa a Helmut Kapellnerovi z Düseldorfu jezdili do Galtüru lyžovat 20 let. Ještě nikdy tu neviděli tolik sněhu. Cestou do hotelu natáčeli video.

A tak jedna z posledních slov Helmuta Kapellnera zněla: „Christo, úsměv, velký úsměv.“

Pak už stačil jenom zakřičet „Christo!“

Přišlo to děsivě rychle. Zezadu, bez varování. Helmuta vymrštila síla tlakové vlny do vzduchu. Jeho tělo později našli padesát metrů od cesty, po které manželé šli.

Christu Kapellnerovou zavalil sníh. Bojovala, snažila se kolem sebe vyhrabat vzduchovou kapsu, prodrat se na povrch. Nešlo to. Po chvíli to vzdala…

Hrdina Heiko

Počítačové simulace ukazovaly, že Galtür je bezpečné místo i v případě „stopadesátileté“ laviny. 23. února to bylo místním lidem málo platné.

Svědci popisovali lavinu různě: Jako sněhovou bouři, parní válec, který se neúprosně valí ze svahu směrem k domům a lidem, jako bílý oblak, který se zvedá až do výšky přes 50 metrů. Bylo to mrazivě absurdní: Z oken mohli sledovat, jak se k nim neodvratně přibližuje zničující úder.

+2

Trvalo to necelou minutu. Ale stačilo: Některé domy zmizely pod masou sněhu, jiné byly částečně nebo zcela zničené.

Kdysi bezpečné městečko Galtür bylo pohřbené pod sněhem a odříznuté od světa. Blížila se další sněhová bouře, vrtulníky s pomocí nemohly vzlétnout. Silnice byly uzavřené.

„Vzal jsem svůj pohotovostní kufřík a vyběhl ven,“ vzpomíná místní lékař Friedrich Treidl. „Manželka a dcera byly v částečně zbořeném domě, ale měly štěstí, až k nim se sníh nedostal.“

Ve chvíli, kdy doktor Treidl vybíhal ze své ordinace, už desítky lidí po celém městečku začaly odhazovat sníh a snažily se dostat k obětem. Pod lavinou zmizelo 56 lidí. 25 se jich podařilo zachránit.

I díky hrdinovi dne, lavinovému psu Heikovi. Ten zachránil i Christu Kapellnerovou. Po téměř dvou hodinách pod sněhem byla podchlazená, ale přežila.

„Zachránil jsi mi život, dal jsi mi druhou šanci,“ říkala Christa Kapellnerová Heikovi.

Proč?

Začalo to už o měsíc dříve. Nad Atlantikem se zformoval frontální systém, který směřoval k Evropě. Během následujících několika týdnů přinesl neobvykle intenzivní sérii sněhových bouří.

V únoru ležely na horách nad Galtürem rekordní čtyři metry sněhu. Ale to samo by nestačilo.

Nejdůležitější faktor při tvorbě lavin je vítr. A ten nad Galtürem vál několik dnů rychlostí kolem 100 kilometrů za hodinu. Takový vítr dokáže během několika hodin po horských svazích přemístit desítky tun sněhu.

Nejenom rychlost větru ale rozhoduje. Důležitý je jeho směr. A v tomto případě dokázal vítr masy sněhu nasměrovat přesně na horské městečko.

Scéna byla připravena.

A 170 tisíc tun sněhu na svahu nad Galtürem se postupně začalo měnit v lavinu. Vrchní vrstva přes den roztávala a v noci znovu mrzla. Vytvářelo se tak pevné, těžké a na povrchu kluzké jádro laviny. Nový sníh zformování laviny dokončil – zatížil jádro tak, že se pomalu začalo odtrhávat od podložky. Zároveň po něm klouzal a byl připraven vytvořit prachový předvoj pro cestu ničivé desky zmrzlého sněhu.

Když se sněhové monstrum dalo do pohybu, nabralo postupně rychlost až 290 kilometrů za hodinu.

Do městečka dorazilo za 50 vteřin.

Jednou to přijde

Obraz vzniku laviny, která poničila Galtür je samozřejmě zjednodušený. Ve hře je víc faktorů, třeba i druh sněhu. Lavinoví odborníci jich rozeznávají okolo dvaceti. A konkrétní typ sněhu hraje při vzniku laviny důležitou roli.

Laicky řečeno: Některé typy sněhu drží více pohromadě, jiné vytvářejí labilnější struktury.

Důležitá je ale ještě jiná věc. Důležitá a frustrující. Vědci podrobně zkoumali, k čemu a proč v Galtüru došlo. Rozumějí nyní lavinám zase o trochu víc. Ale ani dnes by nedokázali přesně předpovědět, zda vůbec a kdy k neštěstí dojde.

Pracují s pravděpodobností a varováním. Ale přesnou předpověď nabídnout nemohou.

Je to podobné jako žít na úpatí vulkánu. Pod Vesuvem žije několik milionů lidí. Je to jedna z nejhustěji obydlených oblastí v Evropě. A většina lidí si starosti nepřipouští. Už je to skoro 2000 let, co sopka zničila Pompeje a okolí.

Jenže vulkanologové jsou si téměř jisti, že podobný ničivý výbuch přijde znovu. Nevědí ale ani přibližně, kdy. Podobně, jako odborníci na laviny, neumějí nabídnout přesnou předpověď.

Obyvatelé Galtüru byli bezstarostní stovky let. Lavina je naučila přemýšlet jinak: Když to přišlo jednou, může to přijít znovu.

Nejničivější laviny

Zimu hrůzy přinesla na přelomu let 1950–51 do Alp nejničivější „civilní“ sérii lavin. Podmínky byly podobné jako v Galtüru – teplá atlantická fronta se střetla s chladným arktickým prouděním. Na svazích Alp leželo i přes čtyři metry sněhu.

V Rakousku a ve Švýcarsku spadlo 649 lavin, ve kterých zahynulo 265 lidí. Laviny způsobily i obrovské hospodářské ztráty a poničily celé vesnice.

Velmi specifická série smrtících lavin proběhla během 1. světové války v okolí nejvyšší hory Dolomit Marmolada. Lavina nejprve zasáhla rakouské pozice a zabila 270 vojáků. Následovaly další laviny, které zasáhly také italské vojáky. V lavinách zemřelo až 10 tisíc vojáků.

Podle některých zpráv stříleli vojáci obou stran na lavinová pole záměrně, aby laviny zasypaly nepřítele.

Nejvíce smrtící lavina v dějinách. Sesun masy ledu a sněhu z vrcholku peruánské hory Huascarán (6768 m) spustilo zemětřesení. Sněhová lavina před sebou postupně valila kameny, bahno, stromy a trosky čehokoli, co jí stálo v cestě. Příval zcela zničil město Yungay.

Odhady obětí se pohybují mezi 15 až 25 tisíci.

Mezi oběťmi bylo i 14 horolezců československé Expedice Peru. Jejich památku každoročně připomíná největší český lyžařský závod – Jizerská 50. Memoriál Expedice Peru 70.

Nový život

Je vůbec možné život ve zničeném horském středisku vrátit k normálu? S pohledem upřeným na horu, odkud přišla zkáza? Ne, ta hora neuhne.

Zároveň jsou ty hory tím, co místní lidi živí. 40 kilometrů sjezdovek, 70 kilometrů upravených stop a klientela z půlky Evropy. Když byla lyžařská střediska v regionu po katastrofě zavřena, stálo je to odhadem přes 100 milionů korun denně.

Takže? Odejít nebo zkusit s horou spolupracovat nějak obezřetněji?

Obyvatelé Galtüru se rozhodli pro druhou možnost. Namísto stržených domů postavili domy pevnější a mezi ně přidali ochranné zdi. Ten největší protilavinový val vystavili pod úpatím hory – je dlouhý přes 300 a vysoký 11 metrů.

Na svazích jsou nově ocelové ploty. A monitorovací zařízení.

A Galtür je zase plný lyžařů.

Reklamy zvou: „Ryzí radost z lyžování!“, „Ideální místo pro rodiny s dětmi!“ A především: „Klidné lyžování s výhledem na zasněžené třítisícovky!“

Tak hodně štěstí a ať to frčí!

Laviny v českých horách

  • Jediná lavinová pohoří v Česku jsou Krkonoše a Jeseníky. Zkušenosti ale dokládají, že malá, nicméně nebezpečná lavina může spadnout i jinde.
  • První záznam o ničivé lavině v Krkonoších pochází z 15. února 1655. Lavina tehdy strhla dvě chalupy ve Sklenařovicích.
  • O lavinové hrozbě v Krkonoších vypovídá tragický osud rodiny Kohlovy. V roce 1773 zahynul pod lavinou lesník Philipp Kohl. V roce 1837 jeho syn Ignaz, o osmnáct let později vnuk Wenzel a za dalších dvacet let pravnuk Eduard.
  • Místní kroniky uvádějí záznamy o 33 lavinových katastrofách mezi polovinou 17. a 20. století. Laviny zabíjely lidi, hospodářská zvířata, ničily domy.
  • Systematický výzkum lavin začal v Krkonoších v roce 1954. Do konce minulého století zaznamenali odborníci z Horské služby na české straně hor 727 lavinových sesunů. Zemřelo 7 lidí.
  • Nejničivější lavina v Krkonoších spadla na polské straně v roce 1968. Zahynulo pod ní 19 lidí. Výprava turistů odpočívala na otevřené pláni nad lesem. Užívali si krásného březnového dne. Nepomysleli na to, že sedí v lavinovém poli, že slunce zahřívá sníh na svahu nad nimi, ten těžkne a pomalu se odtrhává od podložky…
  • Mimořádně velká lavina sjela do Modrého dolu v roce 2015, místní znalci odhadují, že byla největší za několik desítek let. Na šířku měla přes dvě stě metrů. Nikoho nezabila ani nezranila.
  • V Krkonoších platí v současnosti výstražný systém Horské služby, který rozděluje lavinové nebezpečí od nejnižšího 1. stupně po nejvyšší 5. stupeň, kdy je pohyb po horách prakticky nemožný.
  • Laviny jsou ale nevyzpytatelné. Riziko představují i při nízkém vyhlášeném stupni. Nejvíce tragických nehod způsobují laviny v průměru při 3. stupni nebezpečí.
  • V roce 2014 strhla lavina na polské straně Krkonoš zkušeného skialpinistu. Vlekla ho 250 metrů, vyvázl ale jen s pohmožděninami. Stalo se to za 1. stupně lavinového nebezpečí.
  • Odborníci doporučují především skialpinistům, kteří se vydávají do otevřeného prostoru, aby důkladně promysleli trasu své túry. Stupeň lavinového nebezpečí je jen orientačním varováním. Ve hře je mnoho dalších faktorů, jako je aktuální počasí, sklon a profil svahu apod.
  • První záznam o lavinovém neštěstí v Jeseníkách pochází z roku 1934 – nepřežil jeden lesník. Před rokem zahynul v Jeseníkách v lavině skialpinista.
  • Lavina poprvé zabíjela v roce 2006 v Moravskoslezských Beskydech, které do té doby nebyly považovány za lavinové hory. Na hoře Smrk zahynul mladý lyžař.
Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované