Článek
Konečně, chtělo by se říct, konečně si jí někdo všiml! A třeba si jí díky tomu všimneme i u nás v Česku.
Bertha von Suttner měla zásadní hlas jak v mírovém, tak ve feministickém hnutí konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Ovlivnila Masaryka i Nobela, odkazoval k ní Stefan Zweig, její knihu Složte zbraně! ocenil Lev Nikolajevič Tolstoj, když ji srovnal s Chaloupkou strýčka Toma.
Jenomže zatímco tento román Harriety Beecher Stoweové vedl ke zrušení otroctví ve Spojených státech, dílo Berthy von Suttner válce v Evropě nezabránil. Bertha von Suttner v to dost možná ani nedoufala - když sledovala míru zbrojení na začátku dvacátého století. Byla realistka, nebyla naivní. Přesto však považovala za zásadní k mírové dohodě mířit a pokusit se o ni.
V každém případě byla první a na dlouhou dobu jedinou ženou, která zastávala prestižní post u Haagských mírových konferencí v letech 1899–1907. Ty položily základy pro založení Společnosti národů a ustavení haagského Stálého rozhodčího soudu, který dodnes funguje a jehož vznik von Suttner iniciovala. Kritizovala snahu řady tehdejších předních politiků „vytřískat“ z mírových konferencí čas na přezbrojení víc než skutečnou péči o mír, zbrojení zásadním způsobem odmítala. Zemřela krátce před vypuknutím první světové války během příprav na vídeňský mírový kongres.
Během života bořila konvence na mnoha úrovních: odmítala nacionalismus, zdůrazňovala spolupráci mezi národy, do debaty o válce vnesla „ženský“ rozměr – v době, kdy se vyzdvihovala ochota vojáků obětovat se a padnout ve válce za svůj národ, byla jedna z mála, kdo se neostýchal mluvit o tom, že když pochováte manžela či syna vojáka, můžete zešílet ztrátou. Že nejde o hrdinství, ale o neúctu k životu. Že válka se stejnou měrou jako mužů vojáků dotýká i žen a rodin, vtiskává se do traumat a zhoubných generačních zranění.
Ostatně válku sama poznala; se svým o mnoho let mladším manželem, kterého si musela vzít tajně - navzdory tehdejším mravům-, odešla do Gruzie, kde prožila rusko-turecký konflikt. Právě pohled na těla v lazaretu a zkušenost z referování o situaci na frontě zakořenila v Berthě von Suttner nejprve po novinářsku, když se stala jednou z prvních válečných reportérek v dějinách, a vzápětí také politicky.
Po návratu do Evropy se okamžitě začala angažovat v mírovém hnutí, psala eseje a studie a vytvořila životní dílo, kterým je právě román Složte zbraně! Ten byl už za jejího života přeložený z němčiny do patnácti jazyků a nového českého překladu se dočkal po víc než sto letech před pěti lety.
Americká feministka Sara Ruddick se narodila dvacet let po smrti Berthy von Suttner, její teorie postavená na „maternal thinking“ ovšem s tím, co hlásala držitelka Nobelovy ceny za mír (z roku 1905), úzce koresponduje. Ruddick neříká, že ženy jsou biologicky mírumilovnější polovina lidstva, ale to, že jejich kulturní zkušenost s péčí, jejich „maternal thinking“, je v přímém strukturálním rozporu s filozofií války. Zkušenost s vytvářením a ochranou života může formovat politické preference směrem k mírovějším řešením, k těm, o které usilovala Bertha von Suttner.
Umístění jejího portrétu na bankovky Evropské unie může být vnímané na symbolické rovině velmi silně: jako zdůraznění jejího odkazu, ale také jako potřeba ho v současném světě následovat a naplňovat. Ne proto, že budeme hlásat feministické nebo antinacionalistické postoje, ale právě díky tomu. A že si místo příběhů o hrdinství ve válce nebo národní cti budeme vyprávět jiný příběh. Příběh empatie, příběh úcty k lidským životům bez ohledu na národnost a příběh společné odpovědnosti za mír. Že přestaneme stavět sochy vojevůdcům, ale že začneme portrétovat pacifist(k)y…
