Slavnost, která se konala až po 80 letech. Zaniklá sudetská vesnice ožila festivalem

Horské stráně a čerstvě posekané louky, kam oko dohlédne. Tu a tam bílou stuhou vyznačený obdélník v trávě a u něho cedulka: Nr. 187 – Wettinger Andreas. Nr. 173 – Beer Johann. Některé nápisy jsou dvojjazyčné: Nr. 35 – Bäckerei und Gemischtwaren Hederer – Pekárna a prodejna smíšeného zboží.

Na hřebeni Českého lesa v nadmořské výšce 800 metrů žilo do konce druhé světové války čtrnáct stovek lidí. Dnes již zaniklá obec Paulusbrunn (česky Pavlův Studenec) byla roztažená na šesti kilometrech a skládala se z několika menších vesnic (Hraničná, Větrov, Pomezné…). Měla školu, kostel, sedm hospod.

„Šlo o největší osídlení v horské, pohraniční oblasti Tachovska,“ říká Matouš Horáček, který zde v půli července – společně s přáteli z české i bavorské strany – už potřetí uspořádal dvoudenní slavnost, která má připomenout, že na dnes opuštěných pláních po staletí žili lidé. V červnu 1946 odtud museli odejít.

„Tichý festival“, jak pořadatelé nazvali setkání s besedami, promítáním, hudbou, ohněm a možností přespání, se konal pod názvem Pavlův Studenec ožívá. Jeho vrcholem byla slavnost Schaa-Feier, která se zrodila ze starodávného rituálu. Na své místo se vrátila po jedenaosmdesáti letech.

Jaký byl v minulosti účel slavnosti Schaa-Feier a co znamená její název?

Šlo o přímluvu za dostatečnou úrodu, lidé si chtěli na svoji stranu naklonit počasí. Kdysi se tu odehrálo několik lokálních hladomorů způsobených krupobitím, povodněmi i suchem. Co se týče názvu, jde o nářeční ekvivalent spisovného schauerfeier, což je složenina výrazů pro přeháňky či bouřku a slavnost. Ovšem výkladů je víc, jeden pracuje i se slovem pflugschar neboli radlice pluhu.

S příchodem křesťanství zřejmě slavnost nabyla trochu jiný rozměr.

Ten princip – modlitba za klimatickou přízeň – zůstal stejný. Změnila se forma: ze čtyř stran vycházela mohutná procesí, v čele každého průvodu muži nesli dřevěnou sošku madony. Celý dav se sešel v kostele a okolo něj, nejoblíbenější část dne následovala po mši. Ačkoliv to faráři nesli nelibě, v hospodách hrála muzika, pivo teklo proudem, tancovalo se. Zvlášť mládež se na Schaa-Feier těšila celý rok.

Takže po bohoslužbě následovala afterparty, rozumím tomu správně?

Tak nějak. Církvi se to nelíbilo, chtěla slavnost co nejvíce odstřihnout od starší pohanské tradice. Byly dokonce vyhlašovány zákazy zpívání a tancování, přitom zároveň v novinách vyházely inzeráty, ve kterých hospodách bude vyhrávat jaká kapela.

Byl pro Schaa-Feier určený stálý termín?

Slavnost se konala vždy 26. června, a to ne náhodou. Ve stejný den roku 1724 prý udeřilo v Pavlově Studenci 124 blesků a krupobití zničilo celou úrodu. Šestadvacátého června 1871 zase bouře zničila kapli v Pomezné, která byla součástí Studence, přičemž „zázračně“ nepoškozená socha Panny Marie se poté stala jedním z cílů procesí.

Vaše slavnost se ovšem koná o tři týdny později.

Přizpůsobili jsme termín tak, aby nekolidoval s dalšími církevními událostmi, které v Bavorsku tradičně probíhají. I všechno ostatní jsme pečlivě probírali se sousedy. Chtěli jsme, aby slavnost proběhla tak, jak si ji oni pamatují – byť třeba jen z vyprávění – a jak si přejí. Nechceme z toho dělat divadelní vystoupení, rádi bychom obnovili autentickou, živou tradici. Ti lidé neztratili jenom svoje domy a vesnice, ale i svoji oslavu. Cílem je umožnit její návrat.

Potomci německých vyhnanců si na českém území pořádají svůj prastarý obřad… Je těžké obhájit si takovou akci před Tachováky? Vy jste navíc člen zastupitelstva a radní pro komunikaci.

Všichni jsme rozumní lidé, slavnost má podporu napříč celým zastupitelstvem. Jasně, že v komentářích na sociálních sítích občas někdo napíše kravinu. Musím ale říct, že nějaké nechutnější výlevy se objevily až letos, a to v souvislosti se šarádou, jakou naši vládní politici rozpoutali kolem sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně.

Proč podle vás setkání v Pavlově Studenci nebudí podobnou nevoli?

Myslím, že za to vděčíme atmosféře naší akce. Je to přátelská sešlost, pořádaná místními, čili sousedy z obou stran hranice.

Jak přesně vznikla myšlenka oživit Pavlův Studenec?

První akce, kterou jsem uspořádali před deseti lety, se jmenovala Den pro Tachov, přišlo na ni pět tisíc lidí. Už tehdy se do ní zapojili i naši sousedé z Bärnau. Právě v tomto dnes třítisícovém městečku hned za kopcem se usadilo hodně obyvatel, kteří museli opustit Pavlův Studenec. Pak přišli kamarádi, že bychom mohli udělat food festival, který jsme pořádali předtím v Tachově, a tím se to rozjelo. A jak jsme se scházeli čím dál častěji, napadlo nás, že bychom se mohli potkat na louce ve Studenci. Řekli jsme si: Vy půjdete z Bärnau, my z Tachova. A když už tady budeme, narazíme sud, uděláme oheň, opečeme buřty. A řekneme dalším lidem, jestli se nechtějí přidat.

Chápu, že louky na území bývalého Pavlova Studence jsou nádherné místo, ale na leckoho tam mohou přijít chmury.

A právě i proto jsme se tady chtěli sejít: abychom zkusili tyhle stíny minulosti rozehnat. Myslím, že se to podařilo. Dorazilo patnáct set lidí, bylo to příjemné a normální, všichni se dobře bavili. Tak jsme se domluvili, že to zopakujeme, letos proběhl už třetí ročník. Občas k tomu přidáme i nějakou další zaniklou osadu nebo obec v okolí, ale Studenec zůstává jakýmsi totemem – už proto, že sem vede silnice a majitelé pozemků i jejich nájemci nám vycházejí velmi vstříc.

Na louce stojí několik stanů, lidé tady i přespávají. Jak byste popsal typické návštěvníky?

Z německé strany přicházejí potomci vysídlenců čili lidé, kteří měli v Pavlově Studenci příbuzné. Zajímá je, jak to tady dnes vypadá a chtějí se potkat – mezi sebou, ale i s námi Čechy. Další část příchozích tvoří nadšenci, které zajímá téma zaniklých obcí. Nebo turisté kteří hledají něco nového a náš festival jim dopřeje zase trochu jiný zážitek.

Mluvil jsem i s pánem, který tady v letech 1967-69 sloužil jako voják základní služby.

Ano, to je další skupina návštěvníků – někdejší záklaďáci, kteří tady taky prožili svoje. S jedním pohraničníkem máme naplánovanou na večer besedu.

Celé akci říkáte „Tichý festival“. V čem to spočívá?

Chceme tím vyjádřit tichou úctu k místu a k minulosti. To znamená, že tady nemáme zesilovače ani jinou aparaturu, veškerá hudba je akustická. Navíc můžete poodejít pár metrů a máte úplný klid.

Novinkou a vrcholem letošní slavnosti se stalo procesí a bohoslužba, k vidění byla i původní soška madony.

Naši bavorští sousedé se snažili věrně dodržet formát Schaa-Feier a k tomu neodmyslitelně patří právě ona soška. Z původních čtyř se zachovaly tři, tu naši propašovala na německé území devítiletá holčička – v kočárku pod svou panenkou, krátce před nuceným vysídlením v roce 1946. Bydlela v Bärnau a do Pavlova Studence chodila za prarodiči, takže ji stráže znali a nechávali ji projít. Poté ji osmdesát let opatrovala rodina Rudi Standfesta a nyní se stala hlavní atrakcí obnovené slavnosti.

Absolvoval jsem komentovanou prohlídku s průvodkyní Frederikou, nejvíc mě zaujala tato její slova: „Mladí se nejvíc těšili, až mše skončí a začne volná zábava. A když si po setmění vyšli po lukách, mohli se třeba i chytit za ručičku.“

Schaa-Feier v Pavlově Studenci byla slavnost proslulá v širokém okolí. I proto, že šlo o skvělou příležitost, jak se s někým seznámit. Nejdelší dny v roce, spousta lidí, muzika…

Jak probíhaly přípravy na takovou slávu?

Svobodná děvčata nacvičovala už dva týdny předem písně pod přísným utajením před ostatními osadami. Připravovali se i nosiči svící, což byli svobodní mládenci schopní vojenské služby, kteří si pro tuto příležitost pořizovali tmavý oblek. Do domů se roznášel rozmarýn s mašličkou a probíhala sbírka na úhradu nákladů. V předvečer slavnosti pletla děvčata věnce z kontryhele, sedmikrásek, jetele a černohlávku a ty se navlékaly na svíce, které byly zahaleny do hedvábných stuh dlouhých přes deset metrů. Zkrátka svobodné dívky a svobodní mládenci byli důležitými aktéry Schaa-Feier a večer pak nosiči svící platili zpívajícím dívkám pohoštění.

Pořád mi nejde do hlavy, že celá akce probíhá už třetí rok tak nekonfliktně – z jedné i druhé strany.

V řadě domácností na Tachovsku dnes najdete někoho, kdo za hranicemi pracuje nebo tam alespoň jezdí na nákupy, na našich setkáních potkáváme i smíšené páry – přičemž oba dál mluví svou mateřštinou a přesto si rozumějí. Za ty roky jsme se už poznali hodně zblízka a ukázalo se, že se i vzájemně potřebujeme.

Na lidech z německé strany hranice bylo při zpěvech, v průvodu i během bohoslužby vidět velké pohnutí.

Potomci původních obyvatel nám dali obrovskou důvěru, že jim s návratem slavnosti pomůžeme a uděláme to dobře. I mně až v průběhu slavnosti došlo, jak důležitý je to pro ně moment. Samozřejmě tomu předcházela spousta komunikace a balancování – pro starší lidi je to pořád citlivé téma. A co se týče české strany: naštěstí už přibývá lidí, kteří nemají k Němcům předsudky a chtějí Tachovsko oživit – přece jen už je to třetí dospělá generace, která tady žije.

Výbušnějším tématem může být současná migrace: Tachov má čtrnáct tisíc obyvatel, z toho pět tisíc tvoří cizinci, podobně je to ve zbytku regionu.

Pnutí tu rozhodně je, z velké části ho vnímám jako zbytečné. Navíc většina současných obyvatel jsou také potomci dosídlenců z různých částí Evropy. Po válce odtud zmizelo devadesát pět procent obyvatelstva a nahradili je kromě Čechů také Slováci, Rumuni, Ukrajinci, Bulhaři… Naše krajina již mnohokrát pojala příliv obyvatel ze zahraničí, tak bychom měli tyto zkušenosti zúročit – snažit se ty lidi integrovat a využít jejich potenciál.

Jak tady vlastně probíhal odsun?

Na rozdíl od řady jiných oblastí víceméně bez excesů. Asi to bylo i tím, že tady žilo minimum Čechů. Němci si tak dokonce museli v Tachově z velké části leckde organizovat odchod sami. Známe i případ, kdy obyvatelé pohraniční vesnice nebyli odsunuti, nicméně jednoho dne se sešli v kostele, odsloužili bohoslužbu a odešli rovnou z kostela pryč. Rozhodli se, že už tady nechtějí být.

Když jsem mluvil s návštěvníky, kteří právě zhlédli promítání starých fotografií Pavlova Studence, byla jejich nejčastější reakcí lítost, kolik se toho tady zbouralo.

Jako poslední šel k zemi kostel – až v roce 1977. Jedním z mých největších překvapení za celou dobu pořádání slavnosti je, kolik čtyřicátníků a padesátníků ani nevědělo, že tady nějaká vesnice vůbec byla.

Co vás k zájmu o zaniklé osídlení a česko-německé soužití přivedlo?

Ještě na gymnáziu jsme s partou začali pronikat do pohraničí na kole. Prolézali jsme kdeco a objevovali vojenské objekty, ruiny vesnických domů, tu a tam rozvalený sklep nebo studnu, zbytky ovocných sadů, aleje odnikud nikam… Zajímalo nás, co to bylo a proč je to opuštěné.

Kdy jste se narodil?

V roce 1985. Na Tachovsko jsme se s rodiči přistěhovali v roce 1990. Předtím jsme bydleli v Mostu, kde se každý podzim válely barevné jedovaté mlhy, vyhlašovaly se zákazy vycházení. Naši nechtěli, abychom se sourozenci vyrůstali v takovém prostředí, tak si táta našel práci v Tachově. Tak nějak jsem tušil, že hranice byla dřív zavřená, ale třeba o odsunu jsme se ve škole neučili a ani doma se to téma moc nerozebíralo.

Jak bylo v době vašeho dospívání pohraničí kontrolované?

Občas nás někdo v uniformách legitimoval, protože mimo oficiální přechody se nesmělo přecházet. A rodiče se o nás báli, abychom zbytečně vojáky nebo policisty neprovokovali. Dnes už se na to zapomíná, ale kontroly byly zrušené až se vstupem do Schengenu v roce 2007. Takže courat sem tam pohraničními lesy nebylo do té doby úplně legální.

Uměl jste už v té době německy?

Na základce i na gymplu jsem měl s němčinou velké problémy. Až jako dospělý jsem se jedno léto rozhodl, že pojedu na kole do Alp. Díky tomu jsem strávil týden sám v německy mluvících zemích. Zjistil jsem, že jídlo a pití si objednat dokážu, a tím zmizel i ostych mluvit. A jak se sousední země otevírala, začal jsem se i já otevírat té zemi.

Co si pod tím mám představit?

S partou kluků a holek z Tachova jsme si zamilovali čundry po Bavorsku. Objevovali jsme krajinu, která je přece jen jiná, navíc v tamních lesích jsme na rozdíl od těch českých skoro nikoho nepotkávali. Dodnes tam s manželkou rádi jezdíme. Je tam spousta vymezených míst pro přenocování, můžete u nich i rozdělávat oheň. A protože tamní lidé nejsou moc zvyklí spát venku, bývají tato nocležiště prázdná.

Máte zřejmě Bavorsko hodně v srdci.

Je to tak. Když za námi přijedou kamarádi z českého vnitrozemí, beru je za hranice. Na rozdíl od nás jsou tam hostince, často rodinné podniky. A úplným klenotem jsou sousedské minipivovary vařící zoigl. Když narazíte na echtovní Zoigl Stube, zažijete malý vesnický octoberfest. Navíc už mám na bavorské straně i mnoho přátel. Dali jsme se dohromady při pořádání food festivalu. Spousta stánků se skvělými domácími produkty tehdy přijela z druhé strany hranice.