Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ježíšek k tradičním českým Vánocům patří stejně samozřejmě jako vůně cukroví nebo kapr. Přesto se dnes čím dál častěji objevují otázky, jakou roli má vlastně v rodinách hrát. Některým rodičům vadí všudypřítomnost Santy Clause, jiní odmítají svým dětem lhát.
Podle psycholožky Anny Frombergerové, která působí na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a je spoluzakladatelkou organizace Endlessly s.r.o. zabývající se problémy adolescentů, bychom ale Ježíška měli vnímat stejně, jako třeba hry na princezny nebo superhrdiny. Dětskou fantazii a kreativitu totiž podporuje stejně.
Anna Frombergerová.
V rozhovoru nabízí Frombergerová kompromis, jak Vánoce uchopit tak, aby zůstaly pro děti kouzelné, a zároveň jim daly nahlédnout i do reality. A mluví i o tom, kdy má rodič ohledně Ježíška jít definitivně s pravdou ven.
Přijde mi, že hru na Ježíška v současné době odmítá čím dál víc rodičů. Řada z nich argumentuje tím, že nechce svým dětem „lhát“. Jak se na to díváte vy? Je hra na Ježíška lhaní a balamucení?
Ne, není to klasické lhaní. Psychologicky jde o symbolickou hru, která podporuje fantazii, kreativitu a schopnost věřit v něco krásného. Děti mají přirozeně takzvané magické myšlení. Na kouzla a tajemství věří a není to nic podivného.
Víra v Ježíška je pak podobná, jako když si hrají na princezny nebo superhrdiny. Rozdíl je v tom, že rodiče vědomě vstupují do této hry. Pokud to vnímáme jako společné vytváření tradice, nejde o podvod, ale o sdílený rituál, který posiluje vztahy a pocit bezpečí. Samozřejmě v některých rodinách je to součástí víry a celé křesťanské tradice.
Rodiče rozdíl pochopí ale co třeba starší sourozenci, kteří už pravdu o Ježíškovi znají. Jak jim vysvětlit, proč mají existenci Ježíška dál předstírat. Tak, aby si nevyložili, že lež je norma?
Staršímu dítěti můžeme vysvětlit, že nejde o „lež“, ale o hru, která dělá radost mladšímu. Můžeme říct: „Teď už víš, jak to je, a můžeš být součástí kouzla pro mladšího.“ Tím učíme empatii a schopnost chránit radost druhých. Důležité je zdůraznit, že pravda je důležitá, ale někdy ji sdílíme citlivě, aby nikomu neublížila. Je to podobné, jako když si hrajeme hry „na princeznu“, „na doktora“, „na prodejnu“, tady jsme v tu chvíli součástí nějaké fikce.
V dnešním globalizovaném světě ještě do hry vstupuje Santa Claus, na kterého děti běžně narazí v televizi i v obchodě. Není mimochodem i to důvodem, proč rodiče už na Ježíška tolik nehrají?
Globalizace a média přinášejí nové postavy, které mohou tradici Ježíška oslabovat. Pro děti to ale nemusí být problém – ony zvládnou mít v hlavě více „kouzelných bytostí“. Spíš je to výzva pro rodiče: jak uchovat vlastní tradici a zároveň být otevřený tomu, co děti vidí kolem sebe. Můžeme to pojmout jako příležitost k rozhovoru o různých kulturách. Kdo nosí dárečky u nás, kdo v jiných státech.
Od některých rodičů také slýchám, že dětem říkají, že dárky nosí Ježíšek i rodiče. Třeba, že dárky o které si napsalo dítě v dopise přinese Ježíšek a ty ostatní koupili dospělí. Co říkáte na tento přístup?
To je velmi citlivé řešení. Dítě si zachová kouzlo Ježíška, ale zároveň se učí chápat, že dárky jsou i výrazem lásky od rodičů. Tento kompromis pomáhá předcházet pocitu „byl jsem klamán“ a zároveň podporuje realistické vnímání světa. Je to dobrý způsob, jak propojit fantazii s pravdou, pokud mi nevyhovuje pouze jedna z možností.
Může tedy hra na Ježíška přeci jen zasít v dětech nedůvěru v rodiče poté, co se o něm dozví pravdu?
Pokud rodiče reagují otevřeně, když dítě začne pochybovat, obvykle ne. Problém nastává, když rodiče trvají na „lži“ příliš dlouho nebo dítěti vyčítají jeho zvědavost. Klíčové je říct: „Byla to hra, kterou jsme hráli, aby Vánoce byly ještě více kouzelné.“ Tím dítě pochopí, že šlo o společný zážitek, ne o manipulaci.
Jakého chování by se měli rodiče vyvarovat? Myslím si, že některé generace si jistě vybaví takovou tu výhružnou větu od rodičů: „Ježíšek tě vidí!“
Vyvarovat by se měli určitě těchto výhružek typu „Ježíšek tě vidí“. To může vést k pocitu kontroly a strachu, místo radosti. Vánoce by měly být spojeny s bezpečím a láskou, ne s podmíněným chováním. Lepší je motivovat pozitivně: „Těším se, až spolu budeme zdobit stromeček.“
Existuje vhodný věk dítěte, či situace, kdy by rodiče měli přiznat pravdu o Ježíškovi?
Děti kolem sedmi až devíti lety obvykle začínají samy pochybovat. Ideální je reagovat na jejich otázky: „Co si myslíš ty?“ Pokud dítě samo přijde s pochybností, je to signál, že je připravené. Pravdu sdělujeme citlivě a s důrazem na to, že kouzlo Vánoc nekončí. Taky si můžeme povídat o tom, jak je pro nás důležité v životě v něco věřit a v co věří ono samo dál. Co je pro něj důležité, k čemu víra slouží a podobně.
Máte vy nějaký tip na závěr, jak nepřipravit děti o Ježíška, fantazii a kouzlo Vánoc?
Zaměřte se na společné zážitky více, než na materiální věci: pečení cukroví, zdobení stromečku, procházka ozdobeným parkem, vyprávění kouzelných příběhů. Kouzlo Vánoc není v počtu balíčků, ale v pocitu blízkosti. Můžeme dětem říct: „Ježíšek přináší radost, a tu tvoříme všichni spolu.“ Tím propojujeme fantazii s hodnotami, které mají smysl.
