Přibývá lidí, kteří chodí na psychoterapii. Kvůli vztahům, dětem i úzkostem

Často se mluví o tom, že stoupá počet lidí, kteří trpí vážnými duševními problémy, ale to nakonec zřejmě není jediným vysvětlením toho, proč se v posledních letech tak zvýšil zájem o psychoterapie. Mnozí z klientů žádnou diagnózu nemají a mít nebudou a někomu by se mohlo zdát, že řeší s odborníky věci, které jsou vcelku běžné a mohli by je zvládnout sami.

„Já to ale beru tak, že když je někdo ochotný dát za jedno sezení třeba 1500 korun, tak terapii potřebuje,“ říká psychoterapeutka Dominika Čechová. Z různých výzkumů či hovorů s lidmi, kteří na terapie chodí, také vyplývá, že lidé často vyhledávají odborníky proto, že se chtějí lépe vyznat sami v sobě a v situacích, které prožívají a na něž se díky moderovanému rozhovoru dokážou podívat s nadhledem.

Se svými klienty podle svých slov psychoterapeutka Dominika Čechová často řeší důsledky minulých výchovných přístupů, které se ještě v osmdesátých a devadesátých letech uplatňovaly v rodinách i ve škole. Je jim mezi dvacítkou a čtyřicítkou a byli vychováváni ještě podle starých pravidel, ale žijí v jiném světě.

„Prošli velmi striktní výchovou, v některých případech až násilnou,“ popisuje Čechová dobový kontext, v němž měl rodičovský přístup děti připravit na to, že se s nimi nikdo mazlit nebude. Čekal je však podle odbornice jiný život, často blahobytný, respektující svět postavený na důvěře.

Tam, kde se dříve vyžadovala tvrdost a poslušnost, se žádá empatie, otevřenost a schopnost komunikovat o svých pocitech. „To, čím tihle lidé v dětství prošli, jim však komplikuje život i vztahy, neumí vydržet v páru, nevědí, jak vychovávat děti. A proč by to mělo být málo na to, aby to člověk chtěl zpracovávat v terapii, protože výchova pro něj mohla být v některých případech zničující?“ ptá se psychoterapeutka. Podle ní je na místě řešit své potíže i nejistoty, i když při pohledu zvenčí se to nemusí jevit tak závažné, jako třeba obsedantně kompulzivní porucha nebo porucha příjmu potravy.

Psychoterapie podle ní pomáhá i zdravé populaci s dočasnými duševními problémy. Navíc mnozí mají nerozeznané neurózy nebo lehké deprese. A je efektivnější, pokud je zachytí a řeší psycholog a nedojde to tak daleko, že by byla třeba péče psychiatra. Je to lepší pro jedince i pro celý systém. Problém ale je, že odborná pomoc není pro všechny snadno dostupná, ať už kvůli kapacitám, či výši úhrad u samoplátců, a tak se potíže často zbytečně prohlubují.

Psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor připomíná ještě jeden aspekt. I v minulosti by mnoha lidem podobná péče pomohla, ale nebyla dostupná nebo by se ji styděli vyhledat. A proto sáhli třeba po alkoholu, jehož vysoká spotřeba je podle něj jedním z důsledků.

Říct úplně přesně, z jakých důvodů chodí lidé v Česku na psychoterapie, na základě oficiálních čísel nejde. Ústav zdravotnických informací a statistiky má data pouze z ordinací, do nichž lidé míří na terapii hrazenou zdravotními pojišťovnami.

Nejde navíc ani tak o důvody, jako o diagnózy. Nejčastěji jde o neurotické, úzkostné a stresové poruchy, s nimiž přichází zhruba 40 procent všech pacientů v ambulantní psychiatrické a psychologické péči. Patří sem úzkostné poruchy, panické ataky či různé fobie.

Kvůli depresi navštěvuje podle statistik psychoterapii 20 až 25 procent pacientů. Lidé s problematickou reakcí na stres a poruchami přizpůsobení tvoří 10 až 15 procent z nich, tato kategorie zahrnuje i diagnózy používané u vyhoření, akutní životní krize, rozvodů či ztrát, jako jsou úmrtí blízkých.

Ústav zdravotnických informací nesleduje, kolik lidí jde na terapii původně kvůli vztahovým potížím, stresu či třeba osobnímu rozvoji. To se navíc velmi často děje mimo zdravotní systém, kde si lidé platí vše sami. Napovědět však mohou některé výzkumy – například podle malého dotazníkového šetření portálu Terapie.cz jsou tím důvodem zejména vztahy.

„Může se zdát, že se s terapiemi roztrhl pytel a že je to jen módní vlna. Data ale ukazují jiný obrázek. Podle aktuálního průzkumu Ipsos se 60 procent lidí potýká se stresem, který jim zasahuje do běžného života, a čtvrtina lidí v Česku kvůli němu dokonce nemohla jít do práce. To není móda, ale důsledek toho, že jsme desítky let péči o duševní zdraví zanedbávali a teď v postcovidové a politicky náročné době doháníme obrovský dluh,“ říká Lukáš Krčil, spoluzakladatel online psychoterapeutické platformy Hedepy. Podle něj se teprve učíme, že k terapeutovi se nechodí jen hasit požár, ale i preventivně, abychom předešli vyhoření dříve, než nás položí.

Zároveň je podle něj třeba říct, že terapie není univerzálním řešením na všechno a nemá smysl ji tlačit silou. „Pokud nefunguje spánek, pohyb nebo vztahy, terapeut to za vás neodpracuje. Není to o tom, že by každý nutně musel mít terapeuta, ale každý by měl vědět, že je normální si říct o pomoc, když běžné mechanismy přestanou stačit,“ dodal Krčil.

I přes nesporné přínosy má fenomén rostoucího zájmu o terapii svá úskalí. Terapie je proces, který má mít začátek, průběh a konec, někteří lidé však mají tendenci zůstávat v terapii dlouhou dobu a nahrazovat si jí reálné vztahy. V takovém případě by odborník měl klienta vést k tomu, aby s terapií skončil.

Podle psychoterapeutky Dominiky Čechové je přitom v pořádku, když člověk s odborníkem na začátku probírá i běžné situace, což často odráží jeho nejistotu, přičemž cílem terapie je, aby si časem dokázal poradit sám a zároveň byl oporou lidem ve svém okolí.

„Terapeutický proces nemusí být nutně dlouhý. Studie ukazují, že pokud se žádná změna neobjeví kolem pátého sezení a do desátého sezení se stav klienta nijak citelně neposune, je pravděpodobné, že v daném terapeutickém směru a s daným terapeutem už ke změně nedojde,“ vysvětlila psychoterapeutka Dominika Čechová

Podle Čechové někdy může nastat pokrok už po třech až pěti sezeních a někdy člověku hodně pomůže i už jedno jediné, protože mu nabídne nový pohled na život i jeho samého. U hlubokých traumat z dětství a podobně je přirozeně průběh delší.

„Představa, že na terapii se chodí třikrát týdně deset let, je už překonaná. U mě činí střední délka terapeutické spolupráce zhruba 12 až 13 sezení. Během této doby klienti většinou dospějí k tomu, že se situace znatelně posune a můžeme terapii uzavřít jako dobře ukončenou. Dvanáct sezení jsou v praxi tři až čtyři měsíce práce a často stačí k obsáhnutí velké části změny, kterou člověk potřebuje,“ popsala Dominika Čechová.

Terapie je podle ní zejména dialogem. Není to tak, že by terapeut jen poslouchal, ani tak, že by naopak dával konkrétní rady, co má člověk dělat. To by byla dokonce chyba. Klient každopádně má jeho stoprocentní pozornost a už to samo o sobě může mít terapeutický účinek.

Zájem o psychoterapie stoupá, a to navzdory tomu, že jde často o finančně nákladnou záležitost. Jedno sezení běžně stojí 1500 až 2 tisíce korun, které lidé musí platit ze svého, protože kapacity hrazené ze zdravotního pojištění jsou beznadějně přeplněné a čekací lhůty na terapii zdarma se v některých regionech počítají na půl roku i déle. Ne všude je navíc tato péče stejně dostupná, ve větších městech je to obvykle lepší než v těch malých a na venkově.

Péči placenou z vlastní peněženky si přitom ne každý může dovolit. Tady se situace zlepšila před několika lety, když Všeobecná zdravotní pojišťovna zavedla příspěvek 5 tisíc korun na psychoterapii, je možné využít až 500 korun na jednu návštěvu, podpora tak vystačí na deset sezení. Původně šlo o snahu pomoci lidem, kteří měli psychické potíže v době covidové pandemie. Nakonec VZP příspěvek zachovala a postupně ho zavedly i další zdravotní pojišťovny, byť některé přispívají o něco méně.

„Za pět let využilo programu sedmdesát tisíc klientů, zájem každoročně stoupá. V prvních letech to byly jednotky tisíc lidí, letos počet klientů, kteří nabídky využijí, určitě přesáhne dvacet pět tisíc,“ vyčíslila mluvčí největší zdravotní pojišťovny. V roce 2021 příspěvek využily necelé dva a půl tisíce lidí. Loni již více než osmnáct tisíc, za které pojišťovna zaplatila více než 60 milionů korun. Svého terapeuta si však musí vybrat ze seznamu pojišťoven a doufat, že bude mít volno.

Reakcí na covidová omezení byla původně také možnost online terapií, které už se také staly nedílnou součástí nabídky a plnohodnotnou alternativou osobního sezení, i když tomu většina lidí dává přednost. Na setkání s odborníkem na dálku bývá většinou možné se objednat mnohem rychleji.

Psychiatr Jan Vevera, přednosta Psychiatrické kliniky plzeňské Fakultní nemocnice upozorňuje ještě na jeden problém – zahlcení psychoterapeuti si někdy berou lehčí případy, a na lidi s vážnějšími problémy a diagnózami jim pak nezbývá čas. „Tím ale nechci zpochybňovat, že pomáhat studentovi s nespavostí, která mu znemožňuje se připravovat na zkoušku, není záslužné. Jen je to prostě lehčí než pracovat s těžkým autistickým pacientem,“ podotkl psychiatr. Nedostatek kapacit podle něj také někdy vede k tomu, že s léky, jako jsou antidepresiva, skončí člověk, kterému by na jeho životní trápení pomohla právě psychoterapie.

Autorka je šéfredaktorkou webu Vitalia.cz