Otestujte, zda je vaše dítě závislé na mobilu. Se změnami začněte i u sebe

„Přijde domů ze školy, odhodí tašku a letí k počítači. Svačinu už jí nad klávesnicí a u počítače sedí až do večera. Když má jít spát, jsou kolem toho pokaždé scény, že má zrovna rozehranou nějakou hru, kterou nemůže přerušit, a že ničemu nerozumíme. Když ho přemlouváme, ať jde třeba ven s kamarády, odbyde nás, že se svými kamarády právě hraje na počítači, a navíc se vidí ve škole, takže už se nepotřebují vídat odpoledne,“ popisuje svou zkušenost Vendula Jirásková, matka třináctiletého Davida. Mnoho rodičů stejně starých dětí to zná dobře.

Rodičů, kteří tento stav znají je mnoho, jsou z toho nešťastní, ale nevědí, co mají dělat. Těžko mohou děti dotáhnout za ruku ven a přinutit ho, aby trávil čas s vrstevníky. Zabavit počítač nebo mobil nechtějí, protože na něm děti dělají věci do školy a komunikují s kamarády.

Digitální závislost, o které ještě před několika lety téměř nikdo nevěděl, je stále častější a už dávno se nejedná o okrajovou záležitost. Kolik hodin strávených před počítačem je už příliš? Jak poznáte, že je vaše dítě ohrožené digitální závislostí a co můžete udělat pro to, aby se situace vrátila zpátky do normálu?

Výzkum Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy realizovaný v lednu roku 2025 ukazuje, že příznaky závislosti na digitálních médiích má každé desáté dítě ve věku 11–14 let. A digitální závislost je navíc rok od roku častější.

Mezinárodní výzkumná studie o zdraví a životním stylu dětí a školáků (Studie Health Behaviour in School-aged Children) uvádí, že počet mladých lidí, jejichž virtuální život vykazuje problematické rysy, vzrostl v Česku z pěti procent v roce 2018 na osm procent v roce 2022.

To, jestli jsou digitální závislostí více ohrožené dívky nebo chlapci, záleží na tom, o jaké konkrétní oblasti se bavíme. Zatímco problematické užívání sociálních sítí hrozí víc dívkám, s hraním počítačových her mají častěji problémy chlapci.

„Rostoucí počet dospívajících ohrožených závislostí na sociálních sítích je velmi pravděpodobně způsoben souběhem řady faktorů. Jedním z nich bude pravděpodobně i nástup popularity sítě TikTok, tedy sociální sítě s agresivnějšími algoritmy, která je navíc přitažlivá i pro mladší děti,“ říká Kateřina Lukavská z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN.

V již zmíněné HBSC studii bylo jedno z nejdůležitějších zjištění, že i mezi jedenáctiletými je poměrně velké procento uživatelů ohrožených digitální závislostí. „To je celkem novinka. Dříve bylo za vrcholně rizikové období považováno 14-15 let, ale nyní se zdá, že se posunulo do nižšího věku,“ říká Kateřina Lukavská.

Věkovou skupinou s nejvyšším výskytem rizikových případů jsou podle studie dospívající 11-14 let, kde v pásmu rizika je každý desátý. „Když se podíváme ještě jemněji, tak největší nárůst v problémovém používání vidíme u chlapců mezi 9. a 10. rokem a u dívek mezi 10. a 11. rokem. Tedy opravdu to vypadá, že v posledních letech mají potíže mladší děti, než tomu bylo dříve,“ komentuje Kateřina Lukavská.

Ze zkušenosti psychologa Jan Kulhánka vyplývá, že ještě donedávna rodiče digitálních závislost svých dětí bagatelizovali, ale dneska už si velká část z nich uvědomuje, že to není v pořádku

„Z mé zkušenosti se kvůli digitální závislosti dětí rodiče obrací na odborníky stále častěji. Jednak je tomu tak proto, že jde o poměrně hodně medializovaný problém, a tudíž ho rodiče dokáží lépe rozpoznat. Také berou digitální závislost víc vážně a méně se za problém svých dětí stydí, takže hledají odbornou pomoc,“ popisuje Kulhánek.

Jeho zkušenost potvrzuje i zmiňovaná studie Pedagogické fakulty UK, ze které vyplývá, že velké množství českých rodičů trápí to, jakým způsobem jejich dítě digitální média používá. Z ní vyplývá, že skoro 40 procent rodičů se trápí tím, že jeho dítě konzumuje v digitálním světě hloupé nebo nehodnotné obsahy, zhruba stejný podíl rodičů se bojí, že jejich dítě nezná nebo podceňuje rizika digitálního světa.

Třetinu rodičů zneklidňuje, že jejich dítě chce být na digitálních zařízeních neustále a nedaří se jim motivovat je k jiné aktivitě. A konečně asi čtvrtina rodičů se pak trápí tím, že nedokážou komunikovat o médiích bez hádek a cítí vysílení z toho, že musí na děti v digitálním světě neustále dohlížet a připomínat jim dohodnutá pravidla.

Podle Kateřiny Lukavské je problém je v tom, že v současné době jsou digitální technologie natolik pevnou součástí našeho každodenního života, že není dost dobře možné od nich děti zcela „odstřihnout“. Logicky se tedy nabízí otázka, kolik času stráveného před monitory a displeji je ještě v pořádku a kde už u dítěte začíná závislost.

Jan Kulhánek podotýká, že neexistuje žádný obecně platný údaj, kdy by bylo možné říct, že pokud dítě sedí před počítačem určitý počet hodin denně, už je závislé. „Rodiče by měli zpozornět v okamžiku, kdy jejich dítě, kromě docházení do školy, přestává mít potřebu vídat se fyzicky s lidmi a místo toho tráví čas hraním her nebo aktivitami na sociálních sítích a podobně. Kvůli počítači a telefonu zanedbává jiné zájmy a aktivity a opouští kroužky, kam doposud chodilo rádo.“

Zároveň ale psycholog upozorňuje, že konkrétně tento signál je poněkud problematický a je potřeba ho posuzovat v kontextu, protože děti v pubertě mění kroužky relativně často. Proto rodiče nemusí hned poznat, že se něco děje.

Pro utvoření si obrázku o tom, do jaké míry je dítě na digitálních technologiích závislé doporučuje Jan Kulhánek jednoduchý test: „Velmi významná je například situace, kdy by rodina měla strávit třeba víkend mimo dosah přístrojů a dítě kolem toho udělá obrovskou scénu.“

Problémů si rodiče mohou všimnout i v každodenním fungování, kdy dítě chodí pozdě spát, je problém odtrhnout ho od přístrojů, nefungují domluvy, dítě se snaží ohledně používání digitálních technologií podvádět a podobně.

„Aby bylo možné mluvit o poruše, musí potíže trvat alespoň 12 měsíců a výrazně narušovat fungování v rodině, škole nebo sociálním životě. U dětí a dospívajících je pak třeba zohlednit vývojové aspekty, zejména ještě nedostatečně rozvinuté sebeovládání – to znamená, že občasné zapomenutí se u hry ještě neznamená závislost,“ říká Kateřina Lukavská.

Dalšími varovnými signály podle ní jsou výrazné změny v chování a emocích, jako je podrážděnost, výbušnost nebo apatie, pokles školní motivace a výkonu, ponocování, únava, zanedbávání jídla, hygieny či povinností.

Je ale samozřejmě třeba brát v potaz rozdíl mezi sedmiletým a čtrnáctiletým dítětem a podstatné je také, co na mobilu nebo počítači dítě dělá. „Děti často používají argument, že na notebooku dělají úkoly, učí se tam jazyky a podobně. Osobně si ale myslím, že děti na prvním stupni by neměly s digitálními technologiemi trávit víc než dvě hodiny denně,“ říká Jan Kulhánek. Tomuto časovému údaji dávají za pravdu například i doporučení WHO.

Další velkou otázkou zůstává, v jakém věku dětem přístup k digitálním technologiím umožnit, protože řada teorií přepokládá, že v čím časnějším věku dostanou děti do ruky mobil, tím větší je riziko vzniku závislosti: „Chtělo by se mi říct, že čím později, tím lépe, ale musíme vycházet z reality,“ podotýká psycholog.

Spousta rodičů totiž podle něj odpočívá, když je dítě ,zaparkované´ u nějakého zařízení a je nutné si přiznat, že v tomto děti podporujeme už odmalička. „Na druhou stranu, pokud předškolák nevlastní svůj vlastní přístroj, mobil mu půjčují rodiče, má to jasná pravidla a rodiče jsou při jejich dodržování důslední, myslím, že je to v pořádku,“ doplňuje.

Navíc každá věková skupina dětí má svá vlastní specifika. Odborníci varují, že například u předškoláků se digitální závislost rozvine velmi rychle. „Tato věková skupina je ohrožená zejména v okamžiku, kdy jsou přetížení rodiče a nechávají děti zabavit se u mobilů, protože mají pocit, že jsou tam v relativním bezpečí. V tomto věku ale vzniká návyk velmi rychle,“ varuje Jan Kulhánek.

Školní děti jsou zase podle něj specifické v tom, že například hraní her je pro ně sociálním tématem, o kterém si povídají se svými spolužáky. „Pokud dětem v tomto věku přístup k digitálním technologiím neumožníme, budou se cítit sociálně vyloučené. U nich nevzniká tak rychle závislost na samotném hraní, ale spíš na samotném sociálním statusu.

U teenagerů k tomu přistupuje nejistota, depresivní ladění, vztahové problémy a stav, kdy jsou nespokojení sami se sebou. „Potom mají větší tendenci trávit čas u digitálního přístroje a ztrácet sociální návyky. Každé věkové období má zkrátka svá rizika,“ uzavírá Jan Kulhánek.

V případě, že máte podezření, že by se digitální závislost mohla týkat i vašeho dítěte, ujasněte si nejprve svůj vlastní vztah k mobilům a počítačům. Podle odborníků v tomto případě totiž hraje obrovskou roli i nápodoba – zejména u mladších dětí. „Děti jsou zařízené tak, aby nás napodobovaly a mnohem důležitější je, co u nás vidí, než to, co jim říkáme. Pokud dítě vidí určití chování u rodiče, bude mít samo větší tendenci chovat se stejně. Jestliže si tedy například u jídla sami hrajeme s mobilem nebo něco vyřizujeme, nemůžeme chtít po dětech, aby odložily mobil, když jí,“ vysvětluje Jan Kulhánek.

Kateřina Lukavská k tomu dodává: „Pokud u rodiče vidíme příznaky digitální závislosti, je tam větší pravděpodobnost, že je najdeme i u dítěte. Je otázkou, zda to je vliv toho, že děti rodiče napodobují, nebo je tam třeba nějaká emoční zátěž v rodině, od které utíkají do digitálního světa jak rodiče, tak děti. Mimo to může být rodič s příznaky digitální závislosti kvůli nadužívání médií méně dostupný dítěti. To narušuje jejich vzájemný vztah a opětovně prohlubuje riziko problémového užívání médií.“

Digitální závislost svého dítěte můžete, podle odborníků, nejprve zkusit zvládnout sami. Absolutní nutností však je, abyste se jako rodiče shodli, stanovili si pravidla a trvali na jejich dodržování. „Doporučuji používat aplikace, které dokáží limitovat čas strávený na přístroji. Ty totiž dokáží výrazně snížit konflikty mezi rodiči a dítětem. Důležité je promluvit si s dítětem, nebýt na něj zbytečně přísní, ale spíš vyjadřovat starost a potřebu situaci nějak řešit. Zkusit se s ním domluvit na několika základních pravidlech,“ radí Jan Kulhánek.

V případě, že zjistíte, že tato strategie nefunguje, dítě nespolupracuje, porušuje pravidla, nebo vy naopak nejste v jejich dodržování důslední, neoddalujte konzultaci s odborníkem. Jan Kulhánek doporučuje využít například Linku bezpečí pro rodiče, která je zcela anonymní, a můžete se v jejím rámci poradit s odborníkem. Případně samozřejmě vyhledat rovnou dětského psychologa či adiktologa, s nímž budete problém řešit.

Doba potřebná k nápravě je samozřejmě zcela individuální, ale velmi obecně se dá říci, že tak dlouho, jak dlouho se dítě s digitální závislostí potýkalo, bude trvat jeho cesta zpět.