Oto Klempíř z J.A.R.: V životě jsem už několikrát ztratil víru ve svou budoucnost

Oto Klempíř, zakladatel skupiny J.A.R., textař, raper, ale také scenárista a marketingový odborník, byl hostem v podcastu Miloše Pokorného. Probrali doby minulé i současné, ale i citlivá témata jako alkohol či víra v budoucnost.

Standardní otázka na začátek: Dokážeš svými slovy vyjádřit, jak chápeš termín boomer?

Zřejmě by se tento termín měl týkat generace, která vznikla z prvního poválečného babyboomu, tedy lidí, kterým dnes může být šedesát let, stejně jako mně. Nebo i padesát, ale pod padesát to je generace X. Ale boomeři jsme spíš my. A co se od nás chce? Chce se od nás odstup od věcí, vnímat blbě modernitu, to znamená, že ty moderní věci – aplikační atd. – chápeme jen velmi povrchně a nedostaneme se do nich, protože jsme na to jinak nataktovaní. To je pro mě boomer. A taky ty hadry, co máš na sobě.

Mám doma dva kluky, jednoho osmnáctiletého a jednoho devětadvacetiletého. Ten starší je seriózní kluk, ale ten mladší zajatce nebere.

Podobně to mám se svojí dcerou. Máš nějakou nostalgii po časech minulých?

Nostalgie není to správné slovo. Vybavuji si určité zlomové okamžiky, které v životě nic neznamenají. Třeba jak jsem 30. 6. 1977 těsně před prázdninami šel lesem na koupaliště a bylo takové vedro, že jsem před sebou kopal písek a on tak jakoby zpomaleně vířil, na to nezapomenu. Nebo si pamatuji nějaké další banální třívteřinové příhody a po těch se mi stýská, protože to prostředí už neexistuje.

To máme stejně, jsou to vlastně nepodstatné věci, ale říkáš si, že byly fajn. Je to jen nějaký zážitek a ty víš, že se už nikdy nezopakuje.

A ten zážitek je v té obyčejnosti zlomový, protože člověk se v té chvíli cítil svobodný, takzvaně high. Bylo to tak příjemné bezčasí a v současné době, kdy na tebe útočí tolik vjemů, se to už nestane.

Kdy jsi byl poprvé na Západě, respektive kdy jsi poprvé vyjel za hranice všedních dnů a mohl sis třeba koupit džínsy? Nebavíme se o Polsku, Maďarsku nebo NDR.

To byla velká legrace, protože to bylo v červenci 1989, těsně před revolucí, měl jsem starší přítelkyni, ona jela do Francie a řekla, ať jedu s ní. Cestou jsme to vzali přes Německo a já měl jenom 150 marek, což bylo tak na jednu noc v levném hotelu a jeden hamburger, takže jsme se rozešli, ona odjela do Paříže a já zůstal v Německu, v Mnichově.

A jen tak pro legraci jsem se šel zeptat na jihoafrické velvyslanectví, jestli nemají nějaké pracovní nabídky. Vyplnil jsem papíry a v kolonce zaměstnání jsem uvedl: úředník, zahraniční obchod. Tehdy jsem dělal v Čechofrachtu. A ta paní, která tam byla, se na mě smutně podívala a řekla mi, že kdybych byl elektromontér, instalatér nebo vyučen jakémukoliv jinému řemeslu, tak že by mě vzali, ale takhle že ne. A ten papír vzala, přede mnou roztrhala, zahodila a já jel domů. Ani tam mě nechtěli.

Ptám se z toho důvodu, že si pamatuji, jak na Smíchově byla diskotéka U Holubů a tradovalo se, že tam je kluk, který umí rapovat, žil dlouho v New Yorku a je to nějaký Klempíř. Takže jsem žil v domnění, že druhý domov Oty Klempíře je New York.

Je pravda, že moje teta žila v Kanadě a jednou mi přivezla tři věci: desku Prince Purple Rain, takovou tu pletenou rybářskou čepici, stejnou, jako měl Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem, a tmavě modrou baseballovou čepici klubu New York Yankees.

Byl jsem jediný, kdo ji tu měl, a když se mě ptaly různé osoby ženského pohlaví, kde jsem ji vzal, tak jsem jim řekl, že v Americe. A z toho vznikla historka, že žiju v New Yorku, chodím tam po diskotékách a všechny tam znám. Což bych hrozně chtěl.

Když srovnáš, co jste tenkrát pili a jedli, v době, kdy jste se stali slavnými, jak to srovnání vypadá?

Já nepiju devět let. Ale dříve nebyl den, kdy bych nepil. Hodně jsme se v tom s Michaelem Viktoříkem podporovali, Roman Holý byl opatrný a pil jenom pivo, protože po vínu nebo panácích mu bylo špatně a má rád ten pomalý nástup. To my příznivci rychlosti a jiných zakázaných látek jsme měli rádi vodku. A byla limonáda Perla, něco jako česká kola, a tu jsme míchali s vodkou.

Základem bylo, že na pódium nesmíš jít střízlivý. Naši bratři v triku – Tři sestry – kalili mohutně. A existuje historka, kdy přijeli na koncert, předtím šli do hospody, kam za nimi dorazila pořadatelka, ať jdou hrát, a Fanánek se na ni podíval, objednal další pivo a řekl: „My budeme tady!“ Nevím, jak to tenkrát dopadlo, ale oni byli v tomto směru geniální. Byli jsme mladí, byl začátek devadesátek a nikdo už si nic nepamatuje.

Z jakého důvodu jsi přestal pít?

Uvědomil jsem si, že svět mě má radši střízlivého. Když jedeš v pití, je to nezastavitelné a je to kombinace toho, že absťák je blbej a zároveň nejsi vůbec vtipný, šťastný a potřebuješ se napít. A když to končilo kontinuálním pitím, tak jsem si uvědomil, že by to také mohl být můj poslední rok.

Kreativně jsem si představil situaci, kdy mě v ringu porazil soupeř – v mém případě chlast –, a tak jsem do ringu hodil ručník, poděkoval za celoživotní lekci a uznal, že jsem slabý. Potom žiješ z nadšení, že jsi přestal, a zároveň jsi nejistý, protože nemáš ten pilíř alkoholu, barů, večírků a kamarádů, u kterých víš přesně, co budou říkat. Ten pilíř tam naráz není. A pak jedeš na turné s kapelou a kluci ti říkají, ať si dáš vodku, ty odmítneš, že už nepiješ, a oni tě odsoudí, že si zrádce rokenrolu. A musíš si hlídat, aby ti někdo do džusu nenalil vodku.

Dva roky mě týrali, pak se na to vykašlali a dneska se mě ptají, jak jsem to udělal. Já to měl, na rozdíl od profesionálních hudebníků, jednodušší, protože jsem dělal v jiném oboru a po večerech jsem nehrál v klubech, zkrátka jsem nebyl v prostředí, kde se pije dennodenně. Ta závislost byla hluboká, dlouholetá a opakující se, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že bych šel na léčení. Ty svoje boje jsem sváděl stranou, o samotě, a říkal si, že buď to zvládnu sám, nebo ne.

Co tě nejvíc baví na koncertování s J.A.R.?

Ta energie na pódiu. My za těch třiatřicet let existence přišli k takovému vybroušenému mechanismu – hrajeme málo koncertů, ale máme kvalitní repertoár. Každý z nás si nese poselství těch kvalitních kusů, do kterých dal trochu sebe, protože každý z kapely je trochu autorem.

Naše rytmika – Chyška, Balcar a Zbořil – je smrtící stroj a my ostatní se vlastně vezeme s nimi. A můžeme si na pódiu dovolit v podstatě cokoliv, každý koncert má neopakovatelnou atmosféru a je to pro mě dárek, že jako jediný amatér z nich stojím na pódiu s těmi nejlepšími, které tento stát na pódiu viděl, mohu si je natáčet a mluvit na lidi v publiku, kterým se to strašně líbí. A to se nedá zaplatit penězi, je to věc, která mě obohatí, prosvětlí můj manažerský život a snáším díky tomu lépe i starosti běžného života.

V čem jsi rád, že už nemusíš začínat, že už jsi boomer, máš slušnou pozici a děláš to, co děláš?

To je otázka, o které bych musel dlouho přemýšlet, co vlastně znamená. Jsem člověk, který ve svém životě už několikrát totálně ztratil víru ve svou budoucnost. A tenhle pocit tě poznamená, musíš se znovu sebrat a postavit si celý život. Ale nikdy nezapomeneš, že jsi tu víru v budoucnost ztratil, a uvnitř se trochu obáváš, že se to stane znovu.

Nechci říkat, že si to přivolám, ale ono se to v podstatě stane – pomocí nějakých zážitků a analýz si uvědomuješ, jak ty věci, v tvém pohledu na svět, jsou. A buď tě to vystartuje nahoru, anebo tě to potopí. U mě je většinou to potopení čím dál hlubší a těžko se mi startuje ode dna. Takže já už bych s touto psychickou zkušeností nerad někde začínal od nuly, protože bych si musel vymazat hlavu.

Mám rád nové výzvy, ale nechci, aby mi ubližovaly, jsem rozstřílený jak starý terč.

Jak se potkal s Michaelem Viktoříkem? Kdo z českého showbyznysu kapele J.A.R. v začátcích pomohl? Co ho po letech v branži baví na marketingu? A co si myslí o mladé generaci? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.