Třetí rohlík? Jak mluvit s dítětem o obezitě a přitom ho neponižovat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od loňského září je poprvé v dějinách lidstva na světě víc obézních dětí než podvyživených. Nadváha nebo obezita se týká téměř každého třetího dítěte v Evropě. Podle údajů Státního zdravotního úřadu stoupl počet českých dětí, které se potýkají s nadváhou, od roku 1996 do roku 2024 z deseti na pětadvacet procent. Obezita se stala nejrozšířenějším civilizačním onemocněním a uvádí se, že je příčinou zhruba tří desítek chorob.

Proti strohým statistikám ale stojí situace, kdy se nadváha nebo obezita začne týkat vašeho vlastního dítěte. Rodiče většinou celkem bez problémů zvládají probrat s dětmi témata, jako jsou drogy nebo alkohol, ale dětská nadváha je vnímána jako stigma, o kterém se příliš nemluví.

Navíc k tomu přistupuje oprávněná obava rodičů, aby necitlivou poznámkou dítěti „nezadělali“ na poruchu příjmu potravy nebo ho netraumatizovali. Nepříjemný rozhovor tak často oddalují s tím, že doufají, že potomek „z toho vyroste“.

Nicméně pokud rodiče otevřou s dítětem toto téma včas, vyhnou se klasické chybě, kdy se řešení odkládá tak dlouho, až je nadváha či přímo obezita zjevná a rodiče dítěti najednou oznámí, že musí navštívit odborníka. Pro dítě to může být potvrzení stigmatu, které ohledně své váhy vnímalo už předtím.

Čím dříve tedy začnete s dětmi mluvit na téma zdravý životní styl, stravování, pohyb a zdravá hmotnost, tím lépe a plynuleji se vám později, v případě nutnosti, podaří komunikovat případnou potřebu snížení kil.

Je přirozené, že děti mají nadváhu spojenou mnohem víc se vzhledem než se zdravím. Z podstaty svého věku si většina z nich nedokáže představit zdravotní komplikace, které jim hrozí. „Hmatatelným“ důsledkem jejich nadváhy je pro ně nepadnoucí oblečení, posměšky spolužáků nebo třeba neschopnost udržet při tělocviku tempo se svými kamarády.

Z toho byste také, podle psycholožky Veroniky Ondrové, která je zapojena v projektu Prevence dětské obezity od Společnosti pro výživu, měli při dialogu vycházet: „Zajímejte se o to, jak se dítě ve svém těle cítí. Například jak zvládá hodiny tělocviku nebo jestli je spokojené s oblečením, které má na výběr. Dítě vás tak samo navede k tomu, jak v současnosti vnímá své tělo a zda jej to trápí.“

Zároveň ale zdůrazňuje, že je potřeba názor a pocity dítěte nebagatelizovat a respektovat je. Jeho starosti vám mohou připadat malicherné, nebo naopak můžete situaci vnímat závažněji než samotné dítě, ale snažte se nehodnotit a nevyvracet.

„Respektujte, že jde o jeho autentický pohled na sebe sama a z toho je potřeba vycházet.“ Myslete na to, že jde o velmi citlivé téma, které je spojené se sebehodnocením, sebeúctou a vůbec způsobem, jakým dítě samo sebe vnímá.

„Vzhled je pro mnoho lidí citlivé téma. Dotýká se nejen toho, jak sebe vidíme a prožíváme a co si o sobě myslíme, ale i jak předpokládáme, že druzí vnímají nás. Ve většině případů dítě samozřejmě ví, že má nějaká kila navíc. To, že o tom nemluví nebo situaci zlehčuje, či dokonce popírá, obvykle neznamená, že svoje kilogramy neregistruje, ale spíše, že není snadné se s tímto tématem otevřeně setkat,“ říká psycholožka Veronika Ondrová.

Skutečnost, že rodiče jsou těmi, kteří mají na životní styl dětí největší vliv a měli by jim jít příkladem, není žádnou novinkou. Možná vás ale nikdy nenapadlo, jak své děti ovlivňujete tím, když mluvíte o svém vlastním vzhledu.

„Rodiče často negativně komentují to, jak sami vypadají, a hanlivě se vyjadřují o svých nadbytečných kilogramech. I když máte pocit, že to vaše dítě nevnímá, jsou senzitivní k poznámkám svých nejbližších. Intuitivně cítí, že rodiče jsou součástí jich samých. Když potom slyší poznámky o tom, že maminka vypadá jako velryba nebo že v rodině mají všichni tlustá stehna, nemusíte říct o vzhledu dítěte nic negativního, ale dítě se stejně ošklivé vidí,“ upozorňuje psycholožka Veronika Ondrová.

Při komunikaci tohoto tématu byste proto měli mít vždy na paměti zásadu pozitivity. Místo negativních komentářů se soustřeďte na pozitivní věci – a to jak v případě vlastního životního stylu, tak v případě dítěte. Takže místo dehonestujících komentářů ohledně váhy můžete ocenit například to, že jste vy nebo váš potomek zvládli vyjížďku na kole a podobně.

Uvědomte si, že dítě s nadváhou velmi pravděpodobně čelí množství negativních komentářů ve škole i vrstevnickém kolektivu. Od vás potřebuje pochopení a podporu, aby změnu životního stylu zvládlo.

Při snaze dosáhnout změny životního stylu vašeho potomka, a tím i úbytku váhy, je důležité mít realistické cíle. Nemá smysl domlouvat se s dítětem, že vyloučí ze svého jídelníčku veškeré sladkosti, když už předem víte, že takové předsevzetí nemá naději na úspěch. Děti by také neměly držet diety. Mnohem účinnější je snažit se o změny po malý krůčcích. Z jejich splnění se budete moci společně radovat a budou dítě motivovat k dalšímu pokroku.

To znamená, že místo zákazu veškerých sladkostí se domluvíte například na omezení slazených nápojů a jejich alternativě. Odborníci také doporučují tyto malé kroky konkrétně formulovat. Mají potom mnohem větší naději na splnění než obecné formulace typu „měl/a bys jíst zdravěji“.

Eva Havránková kromě toho zdůrazňuje nutnost děti nesoudit, ale povzbuzovat. „U dětí obecně je třeba podporovat vždy to dobré, snažit se je za něco pochválit. Úspěch může být i to, že pacient dorazí na kontrolu, že své úsilí nevzdal. Chválíme i za to, že si pacient udržel a stabilizoval hmotnost, pokaždé se redukce nemusí povést. Navíc je v tomto ohledu rozdíl i mezi dívkami a chlapci. U chlapců po nástupu puberty je obvykle o něco snazší zhubnout, pokud zahájí dostatečnou fyzickou aktivitu. Chlapecké tělo má pod vlivem testosteronu lepší schopnost vytvářet svalovou hmotu, mají větší růstový výšvih, což samo o sobě může úpravě hmotnosti pomoci.“

Rodiče se často bojí otevřít téma hubnutí se svými dětmi kvůli tomu, aby u nich nespustili poruchu příjmu potravy, a tato starost je bohužel opodstatněná: „Pacient s obezitou má skutečně větší riziko rozvoje poruchy příjmu potravy, proto je nutné jednat citlivě. Rodiče také někdy svalují celou odpovědnost na dítě, což není správné. Měli by být dítěti na jeho cestě ke změně životního stylu partnerem a pomocníkem,“ říká Eva Havránková.

Neučte proto děti, že některé potraviny jsou apriori špatné a musí na ně zapomenout. Spíš se je snažte edukovat v tom smyslu, že zdravý životní styl není o extrémech, ale o rovnováze – a že tedy záleží především na množství, ve kterém si tu kterou potravinu dopřejí. Předejdete tak tomu, že dítě bude cítit výčitky svědomí, když „zhřeší“, a odrazí se to pak i na jeho vztahu k jídlu. Vaším cílem by mělo být, aby dítě nevnímalo jídlo, pohyb a váhu jako nepřátele, ale jako spojence, kteří mohou pracovat pro něj.