Článek
V dnešní době se lékaři často zajímají jen o nemoc, ale zapomínají na to, že psychická podpora pacienta je stejně důležitá a že z „obyčejného“ popovídání se často dozví ty nejdůležitější věci, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jiřina Mašková, která už padesát let pracuje jako zdravotní sestra na kojeneckém oddělení FN Motol a vloni získala první místo v prestižní anketě Sestra mého srdce.
Podle oceněné zdravotní sestry je velký rozdíl mezi tím, jak stůňou muži a jak zase ženy. Postupem času také stoupá náročnost pacientů a vytrácí se mezi nimi slušnost. Ale i když je její práce náročná, neměnila by, protože pocitu, že mohla nějakému miminku pomoci, se nic nevyrovná.
Vždycky jste chtěla být zdravotní sestrou?
Vůbec ne. Když jsem se v deváté třídě rozhodovala, kam dál, měla jsem na výběr mezi gymnáziem, ekonomkou, stavební průmyslovkou a zdrávkou. Gympl a ekonomka mi nic neříkaly a průmyslovka už vůbec ne. Rozhodla jsem se proto pro zdravotní školu. Ale šlo spíš o náhlý impuls, který zpočátku nebyl podmíněn touhou starat se o nemocné.
Pro mou babičku to byl obrovský šok a s mojí maminkou kvůli tomu nemluvila skoro půl roku. Byla totiž přesvědčená, že zdravotní sestra je služkou pro všechny a pro všechno.
Přijímačky jste tedy skládala v 70. letech minulého století…
Ano, zkoušky jsem udělala v roce 1972. Hlásila jsem se na obor dětská sestra a tam se tenkrát skládaly talentové zkoušky, jejichž součástí bylo například čtení pohádky nebo výslovnost. Dětská sestra totiž v té době mohla pracovat i v jeslích, a bylo proto žádoucí, aby měla mimo jiné i dobrou výslovnost. Pokud bych například ráčkovala nebo měla špatné sykavky, nepřijali by mě na obor dětská sestra.
V tomto oboru jste zůstala dalších padesát let…
Dodnes pracuji na kojeneckém oddělení a neměnila bych. Ne, že bych neměla ráda větší děti, ale k miminkům mám nejblíž. Je to asi proto, že jsou úplně bezbranná a odkázaná na péči další osoby – ať už maminky, nebo zdravotní sestry. Miminka jsou prostě moje. Když se na ně podíváte, usmějí se na vás, i když je zrovna něco bolí. A na dětech nejvíc vidíte, že tam k něčemu jste a že jim pomáháte. Nic se nevyrovná pocitu, když se nemocné miminko uzdraví a maminka si ho odnáší domů.
Práce s dospělými pacienty vás nikdy nelákala?
Kdybych už měla pracovat s dospělými a mohla si vybrat, tak bych rozhodně volila dospělé muže. Protože každá zdravotní sestra vám potvrdí, že je s nimi lepší spolupráce než se ženami. Mužští pacienti mají vůči zdravotním sestrám větší respekt. Jsou samozřejmě i výjimky, ale většinou nás vnímají především jako ženy a chovají se k nám hezky, snaží se nefňukat a jsou samostatnější. Tohle má většina ženských pacientek jinak. Víc tendují k tomu položit se do nemoci a nechat se opečovávat. Ale i tady jsou samozřejmě výjimky.
Pamatujte si ještě na svůj první den na kojeneckém oddělení?
Moc dobře. Byla tam totiž rázná sestřička, která se s nikým nemazala a přikázala mi, že mám dát léky. Byla jsem úplně vyjukaná, protože jsem to po lékařích nemohla přečíst, a ona mi potom vynadala, že dávám léky hodinu a že jsem příliš pomalá. Byla jsem tenkrát v šoku a byla jsem přesvědčená, že se to nikdy nenaučím. Ale postupem času jsem si zvykla – i na to nečitelné doktorské písmo.
Co je na vašem zaměstnání nejhezčí?
Nejkrásnější je, když si rodiče odnášejí uzdravené dítě. Někdy je to děťátko zdravé úplně, někdy jen částečně, protože u nás jsou i malí pacienti s velmi vážnými diagnózami. Ale každé zlepšení zdravotního stavu je samozřejmě vynikající a zahřeje u srdce.
Víte ale, co je také balzám na duši? Když nám někdo řekne, že jsme mu pomohli po psychické stránce už třeba jen tím, že jsme s ním mluvili – a to nejen o nemoci, ale že jsme projevili celkový zájem. Mám pocit, že tato schopnost u zdravotnického personálu postupně odchází. Řada mladých lékařů i sester se soustřeďuje jen na nemoc, ale mnohokrát se vyplatí zajímat se i o psychiku pacienta, jeho rodinné zázemí a podobně. Je důležité vědět, jaké má maminka doma podmínky, že má například dvě další děti doma, které jí hlídají babičky nebo kamarádky, když ona je s nemocným miminkem v nemocnici. A pořád trvám na tom, že slovo „děkuji“ je to nejkrásnější, co nám rodiče mohou dát.
Teď se logicky musím zeptat, co je naopak na vaší práci nejhorší…
Nejtěžší je, když lékaři musí rodičům říct, že jejich dítě má špatnou prognózu. Pokud o tom rodiče chtějí mluvit, musíme jejich přání respektovat a probírat to s nimi, i když víme, že to špatně dopadne. A to je opravdu těžké. Vybírat slova, abychom je neurazili nebo abychom jim nedali falešnou naději, protože falešná naděje je nesmírně špatná.
Osobně jsem pro to, aby se rodičům nemocných dětí říkala pravda – samozřejmě s ohledem na to, v jakém jsou ti rodiče stavu a jestli pravdu unesou. Troufám si ale říct, že za ty roky už poznám, co si k té které mamince mohu dovolit. Je samozřejmé, že každá maminka chce slyšet pozitivní zprávy, ale někdy to bohužel nejde.
Dá se na něco takového vůbec připravit?
Nedá. My samozřejmě chodíme na řadu školení, ale myslím si, že tohle se zkrátka naučit nedá. Tu sílu musí najít každý sám v sobě. Třeba i tím, že si společně popláčeme. Já se za to nestydím a děvčata u nás na oddělení také ne. Rodiče potom vidí, že s nimi opravdu cítíme.
Být vedle dítěte, které umírá… Co takový okamžik s člověkem udělá?
Já jsem se v této situaci ocitla sama s vlastním dítětem, protože mi zemřela desetiletá dcera. Byl to strašný šok, protože jsem měla úplně zdravou desetiletou holčičku, která během čtyřiadvaceti hodin zemřela na meningokokovou sepsi. Bohužel jsem neměla tu možnost u ní sedět, protože mě paní doktorka přesvědčovala, ať to nedělám, a pamatuji si ji takovou, jaká byla. Takže se teď snažím, abych u dětí, které umírají, opravdu byla.
V Motole máme vynikající paliativní tým, se kterým velmi dobře spolupracujeme. Řada rodičů vysloví přání, aby jejich dítě odešlo v rodinném kruhu, toto přání respektujeme. Je to človíček, který tady mohl být déle, ale bohužel svíčka dohořela a musí odejít na druhou stranu.
Daří se vám nenosit si příběhy svých pacientů domů?
To víte, že ne. Často se svěřuji manželovi, protože vím, že on to nikde neřekne a já si tím trochu ulevím.
Dovolíte si někdy doma kvůli práci plakat?
To jsem nikdy nedělala a myslím, že by to zdravotní sestra ani dělat neměla.
Utkvěl vám za ty roky v paměti nějaký příběh, na který stále vzpomínáte?
Měli jsme na oddělení chlapečka, který u nás ležel rok, protože jeho rodiče o něj neměli velký zájem. Tenkrát ještě nebyly dlouhodobé katetry, tak jsme ho bohužel museli pořád napichovat a působit mu bolest. Ale byl to takový miláček celého oddělení. Chodili jsme s ním na vycházky a starali se o něj. Přesně po roce usnul v postýlce a už se neprobudil. Všichni jsme věděli, že se to jednou stane, ale stejně nás to všechny hodně zasáhlo. Dodnes ti, kteří ho znali, vzpomínají, ve které postýlce přesně ležel.
Dá se empatie naučit, nebo je to dar?
Myslím, že empatii se moc naučit nedá. Tu v sobě musíte mít. Vidím to někdy i u svých kolegyň nebo podřízených. Za tu dobu, co jsem ve zdravotnictví, jsem viděla spousty sestřiček, ale zdaleka ne všechny byly empatické. I když se třeba snaží, pořád v jejich hlase slyšíte něco neosobního. Něco, co prozrazuje, že je to pro ně rutina a zaměstnání.
Je samozřejmě možné, že některým pacientům tenhle neosobní přístup pomáhá, ale já se snažím s každým bavit, s každým si popovídat. A osobně si myslím, že zdravotní sestra může mít klidně čtyři tituly, ale pokud není empatická, nikdy nebude oblíbená.
Mění se postupem času nějak přístup a chování pacientů?
Zejména v poslední době se změnil přístup rodičů, kteří jsou u nás se svými dětmi. Někdy mám pocit, že ta moje babička měla pravdu, když říkala, že budu služka pro všechno. Někteří rodiče neumí poprosit, poděkovat, dětem dají do ruky mobil, aby se jim nemuseli věnovat. Pořád na nás zvoní, abychom vytřeli podlahu, abychom jim zavřeli okno. Stěžují si, že na chodbě svítíme a že tam není absolutní klid, když chtějí jít spát, a podobně. Bohužel poslední čtyři, pět let se toto chování stupňuje někdy až do agrese, rodiče nás vnímají spíš jako služky. Oni mají nárok na úplně všechno. Oni znají chartu práv dětí. Ale my nemáme právo vůbec na nic.
To zní hodně náročně…
Někdy to také náročné je, protože existují rodiče, kteří si stěžují na všechno – že se smějete, že klapete botami po chodbě, že vedle píská infuzní pumpa, když chtějí mít klid. Když zkusím s rodiči promluvit, aby nedávali ročnímu dítěti mobil a místo toho mu přečetli knížku, jsou naštvaní, proč by něco takového měli dělat. Takže roční děti běžně koukají do mobilu a vedle nich leží jejich maminky, které také koukají do mobilů. Zato ve třech letech mají děti i pleny, protože rodiče zastávají názor, že je zbytečné stresovat je ve dvou letech učením na nočník.
Ale musíme to brát tak, jak to je, a vydržet to. Nejhorší jsou ti, kterým v podstatě „nic není“ a mají jen rýmu nebo kašel. Ti, kteří mají závažné onemocnění, jsou zlatí. Vždy jsou ale samozřejmě i výjimky.
Jak se změnil váš obor za tu dobu, co se mu věnujete?
Medicína obecně udělala velký pokrok a je to vidět přímo i v ošetřovatelství. Teď existuje obrovské množství výkonů a pomůcek, které dokážou sestrám pomoci. Je ale potřeba, aby člověk nezakrněl a pořád se učil, protože se objevují pořád nové postupy a techniky, které dokážou obrovsky usnadnit práci.
Když jsem začínala, skládaly jsme čtverečky, vyvářely jehly a stříkačky, skládaly hory plen… Teď je všechno na jedno použití. Je to úžasné a se sedmdesátými léty se to nedá vůbec srovnat. Tenkrát byly také dvě sestry na třicet dětí, ale na druhou stranu musím říci, že tenkrát také nebyly tak těžké diagnózy jako v současné době.
Čím je, podle vás, to stoupající množství závažných diagnóz způsobeno?
V současné době se zachraňují miminka i v 24. týdnu těhotenství a ta potom končí na novorozeneckém oddělení. Spousta z nich má komplikace z důvodů nezralosti. Nebo si vezměte například cystickou fibrózu. Dřív všechny děti s cystickou fibrózou umíraly, zatímco v současné době mají, chválabohu, velkou naději na to, že se dožijí vyššího věku. Máme tam i děti po transplantaci jater, ledviny, a dokonce jsme měli i tříměsíční holčičku s transplantací srdce. Medicína i ošetřovatelství jdou dopředu opravdu mílovými kroky, i když v některých případech je to za velmi vysokou cenu.
Titul Sestra mého srdce jste vybojovala v konkurenci více než čtyř stovek dalších kandidátek. Co vás jako první napadlo, když jste zjistila, že jste zvítězila?
Když řekli moje jméno, kolegyně mě musela upozornit, abych tomu vůbec uvěřila. Skoro se mi zastavilo srdce, protože jsem vůbec nečekala, že bych to mohla vyhrát. Do soutěže mě totiž přihlásili mladší, třicetiletí lékaři z oddělení. Neřekli mi to a dozvěděla jsem se to, až když jsem se dostala do finále a potřebovali můj podpis k tomu, aby mohla postoupit dál. Pro mě bylo už obrovským překvapením, že takhle mladí lékaři uznali práci sester. A když jsem pak stála na jevišti, chtělo se mi dojetím až brečet.
Kdybyste měla říct jediné slovo, které by vystihlo dobrou zdravotní sestru…
Láska. Musíte mít k tomu povolání lásku. Jestli to má fungovat, musíte do práce sestry vložit i něco navíc. Něco ze sebe.
