Kafka nebyl jen depkař, ale i velký sportovec, říká architekt filmu Franz

Kafka nebyl doma nikde, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy filmový architekt Henrich Boráros. Spisovatel podle jeho slov bydlel v různých bytech, ale nikdy tam neměl nic osobního, protože nejvíc osobní bylo jeho psaní. A s každým stěhováním jeho věcí ubývalo. V závěru filmu už má jen stůl, židli a svůj kufr. Ten samý kufr má u sebe jeho nejlepší přítel Max Brod, který poté, co Kafka zemřel, uchoval jeho rukopisy a v roce 1939 je stihl odvézt z okupovaného Československa do Tel Avivu.

Franz Kafka je známý po celém světě, ale mnohdy ho lidé znají jen jako jednoho z autorů, kterého měli povinně přečíst během studií. Musel jste to také podstoupit?

Určitě jsem o něm poprvé slyšel někdy na gymplu v 90. letech. Najednou jsme všichni poslouchali Doors, Bowieho nebo Zeppeliny. A taky četli Kafku. Vnímali jsme ho jako rockovou hvězdu. Zajímalo nás spíš to, co napsal. O jeho životě jsme toho moc nevěděli. Blíž jsem se k němu dostal v roce 2012 během příprav na divadelní představení Kabaret Kafka, které režírovala Daniela Špinar v brněnské Redutě. Tehdy jsme hodně řešili, který text z Kafkovy tvorby vybrat. Nakonec se nám nejvíc hodil Dopis otci, kde Franz vzpomíná na nejrůznější zážitky z dětství a dospívání. Díky tomu jsem zjistil něco víc o tom, jaký spolu měli vztah, že neustále řešili, proč Franz nesplňuje otcovu představu o dospělém muži, který se ožení a založí rodinu.

Na motivy Kafkových knih existuje řada filmů. Viděl jste některé, anebo jste se záměrně nechtěl nechat ovlivnit?

Znal jsem filmovou adaptaci Procesu, i životopisný film, kde hlavního hrdinu hraje Jeremy Irons. Oba celovečerní snímky jsou z 90. let, kdy ještě Praha měla úžasnou atmosféru. Tu ale není možné zopakovat, protože spousta domů v historickém centru už je opravených. Pak jsou ještě další celovečerní filmy, televizní minisérie nebo hrané dokumenty, kde se dost často používají nejrůznější motivy z Kafkových děl.

Pro Agnieszku Holland už je to poněkolikáté, kdy se inspiruje reálným příběhem slavné osobnosti z naší historie. Jakou měla nyní představu o podobě Franze?

Nechtěla žádné takové zobrazování brouka, ani interpretaci Procesu. Její film je „jen“ o Kafkovi, ale jiném, než jak se většinou světu ukazuje. Agnieszka byla v kontaktu s příbuznými Kafkovy sestry Ottly. Vyprávěli jí, že rozhodně nebyl takový „depkař“, jak se většinou říká. Pro Agnieszku to byla možnost, jak ho představit jako křehkého člověka. Nikoliv jako symbol, ani jako turistický suvenýr. Není to kontinuální životopisné drama, ale máme tam milníky v jeho životě, které nám přijdou důležité: vztah s rodinou, přátelství s Maxem, vztah s Felice Bauer a s Milenou Jesenskou. Měli jsme s Agnieszkou takové kreativní soustředění u ní doma ve Francii, kdy jsme pročítali scénář, diskutovali jsme o vizuálních inspiracích a už jsme začínali sochat vizuální podobu filmu. Pouštěli jsme si třeba Annu Kareninu nebo Agnieszky film Úplné zatmění, o Verlainovi, kde hrál mladý Leonardo di Caprio.

Zaujalo mě, jak rozdílné jsou jednotlivé domácnosti, které jste pro Kafku navrhl. Co vás inspirovalo?

Vždycky začínám tím, že postavím dramaturgii jednotlivých prostor. Je to nejen sociální postavení té konkrétní postavy, ale také její psychické rozpoložení. Takže v rodinné domácnosti, kde Kafka bydlel s rodiči a sestrami, hodně odkazuji na pevné kořeny a konzervatismus. To byly zásadní hodnoty jeho otce Hermanna Kafky. Z toho bytu muselo být jasné, že Kafkovi mají peníze, a díky tomu i společenský status. Všechno je v tom bytě ryze funkční. Žádná zbytečná okrasa, protože to by bylo pro Hermanna vyhazování peněz. Zároveň jsem chtěl ukázat, jak se Franz cítil mezi rodiči a sestrami. Ten byt byl sice velký, ale Franz se v něm cítil stísněný. Navrhl jsem pro něj průchozí pokoj, kde ho neustále někdo vyrušuje. Napříč celým filmem se totiž prolíná jeho touha po tichu. V té rodinné domácnosti moc klidu na psaní neměl.

A kde je nakonec Franz doma?

Právě, že nikde. Několikrát se stěhoval z rodinné domácnosti do podnájmu, pak se zase vracel k rodičům. Kafka bydlel v různých bytech, ale nikdy tam neměl nic osobního, protože nejvíc osobní bylo to jeho psaní. A čím víc se stěhoval, tak tím víc ubývalo jeho věcí. Na začátku, kde ho vidíme, jak jde poprvé od rodičů, tak má několik kusů nábytku. V závěru filmu už má jen stůl a židli. To je pro mě metafora člověka, který potřeboval pouze tyhle dvě věci. Kromě nábytku s sebou vždycky stěhoval kufr. Ten samý kufr má u sebe jeho nejlepší přítel Max Brod, který poté, co Kafka zemřel, uchoval jeho rukopisy a v roce 1939 je stihl odvézt z okupovaného Československa do Tel Avivu.

Byt Maxe Broda se hodně odlišuje od Kafkovy domácnosti. Co pro něj bylo typické?

Max měl velmi dobrý přehled o dění v evropské kultuře, hudbě a výtvarném umění. Takže ten jeho byt musel odpovídat tomu, že ví, co je zrovna in. Na zdech jsou červené tapety, v pokojích má moderní nábytek. Všechno je mnohem odvážnější než u Hermanna nebo u Franze. Na stěně má Max moji variaci na Picassa. Tohle je jeho byt z 30. let, kdy si rozhodně Picassa nemohl dovolit, ale chtěl jsem ukázat, co by si hypoteticky mohl pořídit do bytu, kdyby zůstal v Praze.

Takže až se bude někdo divit, když si všimne nějaké historické nesrovnalosti, tak řeknete, že to byl záměr?

Přesně tak! Já jsem totiž nedělal dokumentární film o Kafkovi, ale je to moje interpretace jeho prostoru. Mám koncept modrého Mauricia. Záměrně dělám „chyby“, protože tím se ten prostor polidšťuje, je to jistá umělecká licence zapojit přiměřenou dávku anarchronizmu do hry! Na dekoracích jsem spolupracoval s Beatrice Brentnerovou. Je to Češka, nominovaná na Oscara za film Nosferatu. Pomáhala mi dohledávat nejrůznější historické „chyby“. Nejsou to ale historické chyby, dobově je většina správně, akorát by je možná ty lidi neměli doma. Další je třeba v bytě Kafkovy sestry Ottly. Její manžel byl bankovní úředník. Agnieszka řekla, že u nich v domácnosti bude obraz od Františka Kupky. Namaloval jsem variaci na Kupku nebo v bytě Kafkovy přítelkyně Mileny Jesenské jsou zase variace na Egona Schieleho.

Trailer k filmu Franz:

Agnieszka Holland představuje nejen Kafkův rodinný život, ale také několik zálib, které nejsou příliš známé. Co z toho vás nejvíc překvapilo?

Netušil jsem, jak moc se Kafka zajímal o zdravý životní styl. V jeho době bylo velmi populární sociální hnutí Lebensreform. Lidé z měst toužili po návratu k přírodě. Jezdili do nejrůznějších sanatorií v přírodě, kde cvičili nazí nebo polonazí. Jednu takovou scénu jsme zařadili i do našeho filmu. Také se moc neví, že Kafka byl docela zdatný sportovec. Podařilo se nám zjistit, že měl veslici v jednom pražském veslařském klubu. Také velmi rád plaval, a hodně často cvičil. Idan Weiss, který hraje Franze, předcvičuje podle brožurky, kterou Kafka používal. A také máme ve filmu konflikty u večeře. U Kafkových jedli k obědu nebo k večeři maso, ale Franz byl zapřísáhlý vegetarián. Nejčastěji měl na talíři zeleninu nebo ořechy, které mnohokrát žvýkal, protože věřil, že to pomáhá trávení. Ostatní u stolu z toho jeho zájmu o zdravý životní styl nebyli zrovna nadšení…

Většinu života prožil v Praze, ale několikrát byl na venkově. Kde všude jste natáčeli?

Scény z Třešti, kde bydlel Kafkův oblíbený strýc Siegfried, jsme točili v Hýskově na Berounsku. Siegfried pracoval jako lékař a zajímal se o nejrůznější inovace, takže u něj si Franz poprvé vyzkoušel jízdu na motorce. Kafka byl také několik měsíců v Siřemi na Žatecku. Tyto scény jsme točili na Kokořínsku, kde jsme našli starý mlýn v původním stavu. Franz do Siřemi přijel za sestrou Ottlou, která tam bydlela na jejich rodinném statku. V té době už věděl, že má tuberkulózu. Chtěli jsme tam dostat to téma jídla: zavařování, šťáva z bezinek, ale taky to, že si na venkově přeci jen dal maso.

Zaujalo mě, že máte ve filmu minimum odkazů na slavné povídky či romány. Nakonec jste ale jeden text vybrali. Proč?

Ve scénáři Marka Epsteina je jako nedílná součást děje Kafkova povídka V kárném táboře, což byl jeden z prvních textů, které Kafka četl na veřejnosti. A reakce byly dost rozporuplné. Některé ženy v publiku omdlévaly, když slyšely Kafkův drastický popis mučení speciálním strojem. Agnieszka chtěla ukázat ten stoj ve filmu, ale žádný takový stroj prostě neexistoval. Několik měsíců jsme vymýšleli, jak bude ten mechanismus fungovat. V celém filmu se snažíme ukazovat funkčnost a stejné to bylo i s tímhle strojem. Nechtěl jsem, aby to působilo jako scéna z nějakého sci-fi. Nakonec se nám podařilo vymyslet, že někdo ten stroj nastartuje, odsouzený se položí na břicho a obří tetovací stroj mu začne obřími tryskami „psát“ rozsudek do kůže. Honza Budař hraje kapitána, který dohlíží na provedení rozsudku. Jenže pak se dozví, že má být stroj nahrazen něčím lepším. Nakonec si sám lehne pod tetovací trysky a nechá se tím strojem popravit.

Napříč celý filmem se prolíná touha po tichu. Proč myslíte, že pro Kafku bylo tak důležité?

Přijde mi, že ho neustále něco rušilo. Chtěl se věnovat psaní, ale pořád řešil rodinu, práci, přítelkyně. To vše ho nějakým způsobem blokovalo. Potřeboval až takový zen-buddhistický klid, který ale nemohl nikde najít. Byl stále pod tlakem a tenhle motiv jsme dali i do jeho pracovního prostředí. Natáčeli jsme v budově Právnické fakulty, kde náš filmový Franz pracuje v pojišťovně a řeší úrazy v továrnách a různé inovace strojů. Líbilo se nám, že ten interiér působí velmi chladně a evokuje labyrint. Všechny chodby jsou tam geometrické a vypadají jako vězeňské mříže.

Na začátku jste říkal, že jste o Kafkově životě tolik nevěděl. Po tom všem podrobném pátrání - jak si ho představujete?

Hodně mě bavilo nahlížet na něj přes tu lidskou stránku. Přes ten filtr, který nastavila Agnieszka Holland. Výchozím bodem bylo, že chceme zjistit, jaký byl? On hledal sám sebe a my jsme hledali jeho. My jsme utíkali a navzájem jsme se předbíhali. Nešlo nám o to, aby diváci viděli dokumentární film o Kafkovi. Ukazujeme tu jeho rozmanitou osobnost z perspektivy dnešního člověka.