Motýli v Česku vymírají, půlka druhů je v ohrožení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Motýlům nevyhovuje nynější podoba krajiny. Jejich mizení souvisí s příliš intenzivním zemědělským hospodařením. Ale také se zarůstáním stepních skalnatých oblastí vysokou travou, keři a stromy, kdy se některá území mění v těžko prostupnou džungli.

Problémem je i používání insekticidů na hubení škodlivého hmyzu. Motýli doplácejí také na globální oteplování, spojené s tropickými teplotami a velkým suchem, nebo na světelné znečištění.

„Za posledních šedesát let u nás vyhynulo devatenáct druhů denních motýlů, polovina ze zbývajících sto čtyřiceti dvou druhů je ohrožená,“ upozorňuje Václav John, vedoucí oddělení ochrany živočichů z Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK ČR).

Varovným příkladem vyhynulého motýla se stal po roce 2000 modrásek ligrusový. Kvůli změnám krátkostébelné stepi na dlouhostébelnou vymřel v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. O holou existenci bojuje v Rakousku a Německu. „U nás donedávna přežíval v Českém středohoří na kopci Raná, ale v poslední době jsme ho tam již nezaznamenali,“ uvádí John.

Ještě na přelomu 20. a 21. století se nacházeli modrásci ligrusoví zhruba na deseti místech v severozápadních Čechách a na jižní Moravě. „Dorazilo je obrovské sucho v letech 2015 až 2018. Mělo velmi nepříznivý dopad na bobovité rostliny, na něž jsou modrásci ligrusoví vázaní,“ tvrdí John. „Dalším nezvěstným motýlem je okáč šedohnědý. Na hranu vymření se dostal hnědásek osikový.“

Modrásek ligrusový potřebuje květy vičence, jemuž v posledním desetiletí velmi uškodil nedostatek vláhy. V Národní přírodní rezervaci Raná na Lounsku přitom požírala vičenec přemnožená srnčí zvěř.

Pro většinu nelesních druhů motýlů je ideální krajina, v níž se pasou domácí zvířata. Kozy a ovce ale přednostně požírají bobovité rostliny, bez nichž se motýli neobejdou. Proto musí ochránci přírody plochy s bobovitými rostlinami oplocovat. Nebo tam nechávají pást koně, kteří se vičence a dalších bobovitých rostlin nedotknou.

Ačkoliv modrásci ligrusoví z Česka pravděpodobně vymizeli, ochranářská opatření na zmiňované Rané prospívají jiným vzácným motýlům, například modráskům vičencovým.

Na kopci Raná existuje rovněž největší tuzemské útočiště kriticky ohrožených okáčů skalních, které již není možné spatřit na Pálavě či na dalších územích se stepním charakterem. V minulosti poletovali kromě jiného třeba v pražském Prokopském a Radotínském údolí.

„Poslední kolonie okáčů skalních se udržela v Českém středohoří díky regionálnímu akčnímu plánu, který jsme spustili v roce 2016,“ říká John. Okáčům skalním nyní pomáhá evropský projekt Prospective Life a zkušenosti z něj využívá AOPK ČR rovněž při snaze o zachování ohroženého modráska komonicového, okáče metlicového nebo modráska východního. Podle Johna je Česko ve výzkumu a ochraně motýlů v evropské špičce, přičemž prim hraje tradičně Velká Británie.

Ochránci přírody usilují v Českém středohoří o záchranu okáčů skalních bezmála deset let. Na kopce umisťují jejich housenky a vajíčka. Vypouštějí tam rovněž vylíhnuté motýly.

Podle odhadů se díky tomu počet okáčů skalních zvýšil v této oblasti několikanásobně a nyní jich tam může být přes pět tisíc. Zdárně se už nyní rozmnožují nejen na Rané. Na Lounsku se je podařilo vrátit na kopce Dlouhá hora, Čičov, Oblík a Vraníky. Na Litoměřicku se znovu zabydleli na Radobýlu.

„Všemu musela předcházet důkladná příprava stepních vrchů. Museli jsme na nich vyřezat náletové dřeviny a ručně vyhrabat vrstvy staré trávy. Stráně se pak udržovaly šetrným kosením a pastvou,“ prohlašuje John. Jak dále vysvětluje, okáč skalní patří mezi takzvané deštníkové druhy a z opatření na jeho ochranu vytěží další ohrožené druhy živočichů a rostlin.

Okáči skalní potřebují ke svému životu rozvolněné trsy kostřavy a také malé kousky půdy bez vegetace, kam kladou svá vajíčka. „Proto je ideální, aby se v místech, kde se vyskytují okáči, pásli koně. Svými velkými kopyty ušlapou a zlikvidují vysokou trávu pod sebou a připraví pro rozmnožování motýlů vhodný terén,“ popisuje John. Koně za sebou zanechají také místa vydupaná až na zeminu.

Nejsou to však pouze koně, kdo může být motýlům prospěšný. Zatímco na řadě míst v přírodě člověk svým pobytem ohrožuje živočišné druhy, jinde jim tím může naopak pomoci. Okáče skalní a další druhy mizejících motýlů poznamenal konec hospodaření na strmých a skalnatých svazích kopců. A právě v tom byli lidé nápomocní.

Na Rané vydrželi okáči skalní díky udusávání země, o něž se postarali paraglidisté a rogalisté, vydávající se z vrcholku kopce na let ve vzdušných proudech. Ale nejen díky nim. Raná nezarostla rovněž díky výstupům pěších turistů na vrchol. Drží se zde proto nízká tráva, kterou využívají housenky k nezbytnému slunění. Ve vysoké trávě se naopak udržuje vlhkost, jež jim nesvědčí.

Ekologové chtějí vrátit okáče skalního také do Českého krasu, kam historicky patří. Letos na jaře rozmístili v národní přírodní památce Kotýz v Českém krasu šest set housenek. Jejich záchranným odchovem se zabývá chovatel Miloš Andres z Českého svazu ochránců přírody Jaro Jaroměř.

„Kotýz jsme nevybrali náhodou. Leží poblíž míst, kde se okáči skalní v Českém krasu naposledy vyskytovali,“ vysvětluje Václav John. Vhodné podmínky k životu jim na Kotýzu připravila již zmiňovaná pastva koní.

Samice okáčů skalních kladou vajíčka v srpnu a v září. Asi za dva týdny se z nich vylíhnou housenky, jejichž potravou je tráva kostřava. Přečkají zimu a v červnu se zakuklí. Motýli z nich vyletí zhruba za měsíc, tedy v červenci. Dožívají se až šedesáti dnů.

„Úspěšnost vysazení okáčů skalních na Kotýzu nelze vyhodnotit už letos. Chléb se začne lámat až příští rok,“ podotýká John. „Rádi bychom vrátili okáče skalní nejen do Českého krasu, ale také na Pálavu a do Mohelenské hadcové stepi, kde dříve žili,“ zmiňuje chráněná území ve středních Čechách, na jižní Moravě a na Vysočině.

Záchranné programy pro motýly či regionální akční plány vyžadují spolupráci ekologů se zemědělci. AOPK jim poskytuje peníze na pastvu koní, ovcí nebo koz. „Majitele zvířat poptáváme, ale není jich moc. Někde se najdou třeba jen dva nebo tři,“ poznamenává John.

Úbytek motýlů souvisel po roce 1948 se soustřeďováním statkářů, sedláků a drobných rolníků do jednotných zemědělských družstev a státních statků. Skončily tak časy, kdy na venkově pásl domácí zvířata skoro každý. Přibyly rovněž husté lesy, přičemž motýli potřebují světlo.

„Třeba kaňony Vltavy byly dříve holé a motýlům se tam dařilo, teď v zarostlých údolích živoří jen na několika místech,“ upozorňuje John. „Na loukách hodně záleží na tom, kolik dobytka se tam pase. Když se na stejně velké ploše pase u nás padesát krav a v Alpách nebo v rumunských Karpatech maximálně pět, pak je jasné, proč na našich pastvinách nerostou skoro žádné kvetoucí byliny.“

Motýli se na svém území neobejdou také bez rozptýlených keřů, u nichž v horku hledají příjemný stín. Ohrožený okáč metlicový si dokonce dává od života v rozpálených stepích letní pauzu a přelétá do lesů. Ovšem do lesů prosvětlených, nikoliv příliš hustých a temných. Opouští je pak v druhé polovině srpna.

Okáč metlicový vymřel na přelomu 20. a 21. století na celé Moravě, vydržel ovšem v Českém krasu a na hnědouhelných výsypkách na Mostecku. „Na Moravu se v nedávné minulosti dokázal vrátit sám. Máme ho na Pálavě a na Vátých píscích v Podyjí. V Belgii doložili, že okáč metlicový přeletí až dvě stě kilometrů,“ říká John.

Díky oteplování planety se do Česka šíří motýli z jižní Evropy. „Na druhou stranu se dostávají do problémů horské chladnomilné druhy motýlů. Nezůstává jim nic jiného než se stěhovat do vyšších poloh, ale třeba Jeseníky sahají jen do výšky kolem 1400 metrů nad mořem a horské druhy už nemají kam ustupovat.“

Teplejší podnebí přivábilo do Česka například cípatce jižního, exotický druh babočky. Změna klimatu přispěla rovněž k nebývalému rozšíření jiného hmyzu, než jsou motýli. „Kudlanka nábožná byla kdysi stepní raritou výhradně na jižní Moravě, teď ji potkáte v Jeseníkách a Krkonoších,“ prozrazuje John.

Připadá mu fascinující až děsivé, jak razantně se na hmyzu projevuje změna klimatu. Dnes neplatí, co platilo ještě v 90. letech minulého století.

„Například modrásek jetelový, omezený dříve na nejteplejší oblasti středních Čech a jižní Moravy, se během posledních deseti let rozšířil po celé střední Moravě a dokonce v podhůří Jeseníků. Podobným příkladem je i otakárek ovocný. Tyto změny se očekávaly, ale nikdo příliš nepředpokládal, jak budou rychlé,“ uvádí Václav John.

Motýli mají v Česku mezi hmyzem výsadní postavení. Na rozdíl od mnoha jiných druhů hmyzu člověka neobtěžují, nekoušou, nebodají. Možná s výjimkou některých můr nejsou vesměs odporní, nýbrž krásní. Proto může někoho šokovat, když zahlédne v přírodní rezervaci motýla popsaného fixem.

Není to však projev vandalismu, ale práce ochránců přírody. Ti totiž zjišťují počty okáčů skalních a některých dalších ohrožených motýlů nejen běžným pozorováním, ale také přesnějším značkováním.

„Motýly chytáme do sítěk, opatrně je uchopíme mezi prsty a popíšeme lihovým fixem,“ popisuje John. „U velkých druhů, kam se řadí okáči nebo jasoňové, nejde o nic složitého, ale na menší modrásky je problém čísla vměstnat,“ doplňuje ochránce.