Pod čarou: AI dokáže leccos, ale na nesmyslnou práci jsou nejlepší lidé

S novým rokem přišlo i nové kolo debat o dopadech AI na trh práce. Odehrávají se podle zavedeného scénáře. Objeví se další generace úžasných AI nástrojů. Řada lidí se začne ptát, kdo a kdy teď kvůli tomu přijde o práci. Rozjede se ostrá hádka mezi AI skeptiky a optimisty. K masivním vyhazovům a radikální změně ekonomiky nakonec jaksi nedojde. Za čas se bude celý povyk nevyhnutelně opakovat znovu. A v otázce dopadů AI nejsme o nic moudřejší, protože jistá část skládačky nám zjevně chybí.

Aktuální vlnu paniky vyvolalo uvedení nových AI nástrojů od firmy Anthropic, které prý dokážou prostřednictvím autonomních „agentů“ lépe automatizovat různé pracovní úkony, a tím také nahradit řadu zaměstnanců, nebo dokonce celých odvětví. Akcie softwarových společností či různých datově-analytických firem se obratem výrazně propadly a pozdvižení jako vždy posílila i řada hojně diskutovaných hrozivých prognóz.

Údajně nevyhnutelný technologický převrat celkem nepřekvapivě v lednové eseji nastínil šéf Anthropic Dario Amodei, ale ještě mnohem větší pozornost přitáhl článek obskurního AI podnikatele Matta Shumera, který na síti X sdílely desetitisíce lidí a vyvolal četné ohlasy.

Shumer současnou situaci kolem AI přirovnává k únoru 2020, kdy čím dál víc lidí začalo podezřele pokašlávat, ale nikomu nedocházelo, k jak radikálnímu globálnímu obratu dojde za pár týdnů kvůli pandemii covidu. Uznává, že předpovědi o blížících se masivních vyhazovech způsobených AI tu už byly dřív. Ale tentokrát je to podle něj úplně jiné, protože nové AI nástroje jsou převratně lepší, a již brzy se tak probudíme do nové ekonomické reality.

Je to celé poněkud únavné, protože už jsme v tomto bodě v posledních letech opravdu mnohokrát byli. Řada kritiků upozorňuje, že se nový příval virálních esejí o AI revoluci spolehlivě objeví pokaždé, kdy beznadějně zadlužený AI sektor rozjede nové kolo shánění úvěrů a finančních injekcí od investorů. A stejný zištný motiv mívají i apokalyptické předpovědi o smrtících rizicích AI, které jsou ve skutečnosti také především účinným PR nástrojem.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

AI optimisté své předpovědi často opírají o statistiky z trhu práce, ale jak dobře shrnují třeba bloger Johannes Kleske nebo technologický kritik Brian Merchant, i to už je poněkud ohraná písnička – jde o opakovaný scénář, kdy velká společnost typu Amazonu zavelí k vlně vyhazovů, ale nechce přiznat, že za ní mohou neuvážená manažerská rozhodnutí, běžné změny ekonomického cyklu nebo tlak konkurence.

Mnohem lepší je naznačit, že příčinou je výnosné a efektivní zavádění AI, a alespoň trochu tak uklidnit a namlsat nejisté investory. Stejná psychologie se pak objevuje i u propuštěných zaměstnanců, kteří za výpovědí automaticky vidí AI, protože je to věc, o které se aktuálně nejvíc mluví.

Kleske ale podotýká, že on sám kolem sebe nepozoruje, že by lidé využívající při práci AI byli nějak výrazně produktivnější nebo měli víc volného času. Zmiňuje proto tzv. Jevonsův paradox, podle kterého rostoucí efektivita technologií vede jen k větší spotřebě.

Je to dobrá indicie, ale k podstatě věci se s její pomocí stále nedobereme. AI optimisté a pesimisté se mohou donekonečna přetlačovat grafy a daty, ale k přesvědčivému vysvětlení pohybů na trhu práce to nedostačuje. AI jistě některé zaměstnance nahrazuje, jiné ale navzdory očekávání nikoliv. Postup automatizace je nerovnoměrný, zkušenosti se zaváděním AI ve firmách jsou rozporuplné a něco tu zjevně nehraje.

Debata se dostává do slepé uličky hlavně kvůli zacykleným sporům o to, zda a nakolik už AI nástroje umí nahradit příslušný typ zaměstnance. Zásadně v ní ale chybí kritické zamyšlení nad tím, proč vlastně dané pozice existují a jakou roli plní ve firmách či úřadech i celé ekonomice.

Občas je dobré přiznat chybu. Když se debata o dopadech AI na trh práce začala rozjíždět poprvé, řada AI skeptiků, včetně mě, začala hledat historické analogie a současnou situaci přirovnávala k dění okolo automatizace na počátku průmyslové revoluce. Vzpomínka na luddity nikdy neuškodí, ale jako každé historické srovnání, i tohle mělo podstatné díry.

Dávno ověřené ekonomické dopady technologické automatizace dnes v souvislosti s AI nastávají v oborech, kde se kreativně a „řemeslně“ něco konkrétního vyrábí, typicky třeba v případě překladatelů, grafiků a do jisté míry i programátorů. Problém ale je, že už nežijeme na začátku 19. století a velká část populace pracuje na pozicích, které fungují úplně jinak než dřina dělníka v textilní továrně.

Jsou to všechny ty obtížně definovatelné, ale důvěrně známé kancelářské posty nejrůznějších posunovačů papíru, pro které v roce 2013 ve své virální eseji zavedl britský antropolog David Graeber výstižný pojem bullshit jobs neboli „práce na hovno“.

Své poznatky později rozvedl ve stejnojmenné knize, která zrovna v těchto dnech vychází v českém překladu v nakladatelství Malvern. A i když ji sepsal ještě před začátkem AI boomu, v současné debatě okolo AI a zaměstnanosti nám stále může být nedocenitelným průvodcem.

Abychom mohli nějakou práci označit za bullshit job, musí podle Graebera splňovat několik kritérií. Příslušné firmě či organizaci nepřináší žádný zjevný ekonomický benefit ani nezvyšuje produktivitu. Na celospolečenské úrovni také ničemu nepomáhá a za zbytečnou ji nepovažuje jen vnější pozorovatel, ale hlavně samotný zaměstnanec. Nezbytný je ovšem i prvek přetvářky a sebeklamu – na veřejnosti nesmí zaměstnanec ani zaměstnavatel zbytečnost dané pozice přiznat, a naopak její smysl zuřivě obhajují.

Proto mezi bullshit jobs nepatří těžké a špatně placené, ale jinak užitečné práce, a nejde tak plošně označit ani všechny škodlivé a zavrhované profese – například gangster nebo lichvářský majitel ubytovny se většinou podstatou své práce nijak netají a smysl v ní jistě spatřují.

Graeber rozdělil bullshit jobs do pěti základních kategorií, které se tu vyplatí stručně popsat. V první řadě to mohou být tzv. flunkies, kteří slouží k tomu, aby si jejich šéfové připadali důležití – sem patří třeba různí nadbyteční asistenti či recepční, obsluha výtahu a mnohé další typy moderního služebnictva.

Početnou kategorií jsou goons, hezky staročesky pochopové, kteří v žoldu svého pána bojují s pohůnky jeho nepřátel a konkurentů nebo je o něčem přesvědčují a klamou. Jinými slovy jsou to zaměstnanci, kteří existují jen proto, že je má i strana protivníka. Archetypálními goons jsou tak vojáci, ale v praxi nabývá tento sektor mnohem pestřejších podob – jde sem zařadit velkou část PR a marketingového průmyslu, nejrůznější lobbisty, korporátní právníky apod.

Duct tapers neboli flikovači slouží k dočasnému a povrchnímu lepení různých hořících problémů, jejichž skutečné řešení by si vyžadovalo nepříjemné systémové změny a náklady. Box tickers vytvářejí dojem užitečnosti a odpovědnosti pomocí nejrůznějšího razítkování, vykazování a schvalování a tzv. taskmasters jsou důvěrně známí přerozdělovávači práce, svolavatelé porad a sepisovači reportů, kteří se množí hlavně v řadách středního managementu.

Najednou zjišťujeme, že se menažerie bullshit jobs začíná podezřele přesně shodovat s profesemi, které ve zmiňovaných varovných textech jejich autoři vyjmenovávají jako typické příklady pozic, které jsou nejvíc ohroženy nástupem AI.

Vynořuje se ale zásadní paradox. I když jsou mnohé bullshit jobs jako stvořené k nahrazení AI, nezdá se, že by k tomu v široké míře docházelo, a navíc to ani nedává logický smysl – jsou to profese, které by teoreticky neměly vůbec existovat, protože k ničemu nepřispívají, a jejich plné nahrazení chatboty by tudíž také nic neřešilo.

Je potřeba znovu podotknout, že bullshit jobs existují hlavně proto, aby existovaly. Graeber podotýká, že jejich vymizení by vyvolalo dost nepříjemné otázky o fungování celého ekonomického systému (dnes tak vychvalovanou „ekonomiku služeb“ z velké části netvoří kadeřníci nebo barmani, ale právě vyprázdněný cyklus bullshit jobs budující umělou zaměstnanost) a jejich magie navíc často spočívá právě v tom, že je vykonávají lidé.

Lidská recepční působí prestižněji než digitální asistentka, kterou si může dovolit každý. Duct tapers se o práci bát nemusí, protože roboticky psaný softwarový kód nebo automatické operátory call center musí někdo neustále opravovat. Box tickers musí vytvářet dojem lidské kontroly a schytávat případnou kritiku. Goons využívají AI jen jako další zbraň ve svých eskalujících válkách a přerozdělovávači práce z řad středního managementu bývají často právě ti lidé, kteří mají agilní zavádění a roztleskávání AI v popisu práce.

Bullshit jobs se navíc účinně podporují a rozmnožují navzájem – v sítích různých konzultantů, mediátorů, subdodavatelů, analytiků a koordinátorů nemá nikdo motivaci přiznat, že císař je nahý. Mnohé bullshit jobs se mohou spojovat do zbytečných firem nebo i celých sektorů ekonomiky a podle Graebera nelze zapomenout ani na smutné bullshit jobs druhého řádu – to mohou být třeba vrátní, uklízečky, účetní a údržbáři, kteří příslušné kancelářské hry udržují v provozu.

Některé typy bullshit jobs samozřejmě AI postupně nahrazuje, ale velká část je překvapivě odolná a často se naopak zdá, jako by díky AI asistentům netušeně prosperovaly. Nemusí totiž obhajovat a zvyšovat svou skutečnou produktivitu a ziskovost (kterou, připomeňme, nikdy neměly). Kriticky důležité je pro ně vyvolávat dojem produktivity, a s tím umí chatboti pomoci skvěle.

Je to skutečnost, o které se také v poslední době začíná čím dál víc mluvit. Občas se s odvoláním na fanouškovskou terminologii hovoří o tom, že chatboti umožňují rozjíždět jistý cosplay či LARP produktivity. A velmi přesně to shrnuje jiný nedávný virální text na síti X, ve kterém Will Manidis vysvětluje, že chatboti založení na velkých jazykových modelech mohou často sloužit jako „Tool Shaped Objects“, tedy symbolické předměty, které se pouze tváří jako opravdové pracovní nástroje.

Když s nimi pracujeme, máme pocit, že něco skutečně vytváříme a posouváme se dopředu, i když to často není pravda, ale právě pocit je klíčový element. Manidis konstatuje, že poptávka po pocitu produktivity je mnohem větší než po skutečné produktivitě a AI firmy jí rády vycházejí vstříc.

Není náhoda, že řada AI evangelistů jsou stejné typy lidí, kteří si před nástupem ChatGPT libovali v poznámkových aplikacích, sofistikovaných diářích, systémech barevných záložek apod. (starší ročníky si jistě vzpomenou na postavu docenta, který ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze vyučuje optimální uspořádání pomůcek na pracovním stole).

Když se jich zeptáte, k čemu může být AI agent průměrné trafikantce, zpravidla odpoví frází ve stylu „může si snadno nakódovat jednoduchou mobilní aplikaci, která vyhodnotí…“ a jejich vlastní pracovní postupy s pomocí AI fungují obdobně. Ve výsledku neušetří žádný čas ani nevydělají víc peněz, jsou mimo životní realitu většiny lidí, ale vytváří opojný pocit produktivity, kontroly, chytrosti a prstu položeného na tepu doby.

Ne každý uživatel AI vykonává bullshit job a AI nástroje mají i mnohá smysluplná využití, ale většina lidí zaměstnaných v bullshit jobs AI ocení. Protože když je náplní vaší práce vytváření nekonečného množství tabulek, reportů a prezentací, které nikdo nečte, chatbot skutečně pomáhá a zároveň vaše křeslo nijak výrazně neohrožuje – tabulky totiž nejsou housky nebo letadla a nikdy jich není dost.

Autoři apokalyptických předpovědí o vládě AI občas popisují vizi budoucnosti, ve které dominuje úzká vlna elit a pod ní jsou jen zástupy chudiny, které AI připravila o práci. Ve skutečnosti ale tak dramatický scénář čekat nemusíme. I bez regulací a zásahů ze strany státu se spíš dostaneme do situace, kdy se AI asistenti módně řečeno „hybridním“ způsobem zapojí do sektoru bullshit jobs a vše bude v klidu fungovat jako předtím, protože o skutečnou efektivitu tu nikdy nešlo.

Neznamená to, že by dopady AI na trh práce nebyly závažné a že bychom neměli řešit, jak chatboti ničí řadu profesí a degradují kvalitu jejich produktů. Pokud ale chceme této problematice skutečně porozumět, neměli bychom jen zabředávat do nekonečné debaty o tom, co už AI teoreticky umí, či neumí.

Je také potřeba vyslovit nepříjemné pravdy nahlas a začít se bavit o skutečném účelu a přínosu jednotlivých pozic, firem, sektorů i celého ekonomického uspořádání. Možná se pak přestaneme tolik bát, a navíc nebudeme fungovat jako zbyteční duct tapers, kteří jen průběžně hasí problémy místo hledání jejich systémových řešení.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.