Je čeština v krizi? Největší nebezpečí pro ni nepředstavuje angličtina

Ještě před sto lety nad češtinou visela jako hrozba germanizace. Dnes se s podobnou obavou mluví často o angličtině, která proniká do profesní, vědecké i každodenní komunikace. Jenže jak upozorňují lingvisté, jde spíše jen o hodně viditelný jev, který ale nepředstavuje pro náš jazyk nijak zásadní problém.

Čeština navíc v minulosti pokaždé potvrdila, že je mimořádně odolná. „Samotná čeština je pružná a historicky vždy dokázala vstřebávat vlivy zvenčí,“ komentuje Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Podobně se ohrožení angličtinou nebojí ani lexikolog Václav Lábus z Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci: „Je to viditelný jev, který poutá pozornost i laické veřejnosti. Ale z velké části je to především generační a módní záležitost. Je třeba si přiznat, že angličtina je dominantní jazyk určitých odvětví, jako je třeba IT, a v nich pochopitelně češtinu vytlačuje.“

Nutno podotknout, že jde o globální trend, který se netýká pouze malých jazyků, jako je čeština. „Pro běžnou, každodenní češtinu nepředstavuje angličtina, respektive anglicizace, žádný velký problém,“ ujasňuje Lábus.

Pokud bychom chtěli zjistit, co češtinu skutečně ohrožuje, měli bychom sami sobě nastavit zrcadlo. „Tou největší hrozbou jsme paradoxně my sami. Podceňujeme ji a neuvědomujeme si její důležitost,“ říká Lábus. Tím ale není myšleno, že by jazyk byl artefakt s kulturní hodnotou či prostředek národní sebeidentifikace, který bychom měli vystavit do vitríny s nápisem „nesahat“ a oprašovat jej jako exponát.

„Jde o to, že jazyk, kterým se prezentuje jednotlivec, leccos vypovídá o něm samém. Je to vlastně okno do našeho myšlení, našich postojů a emocí,“ ujasňuje lexikolog.

Alex Röhrich, odborný asistent na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, vidí situaci ještě o trochu kritičtěji než jeho kolegové. „Za největší nebezpečí považuji fakt, že ji (nejen) mladí lidé nemají rádi. Považují ji za zbytečnou, připadá jim těžká, neobratná… a je to zejména proto, že ji neznají, nerozumějí jí, nečtou ji, neposlouchají,“ domnívá se.

Přitom schopností a ochotou komunikovat kultivovaně mluvčí podle Lábuse dokazuje vlastní kultivovanost. Čeština má více než tisíc let starou historii, která nabízí nepřeberné množství jazykových prostředků, které mohou být funkční a adekvátně využívané v nejrůznějších komunikačních situacích.

A právě tady může být kámen úrazu – lidé čím dál více nedokáží odhadnout jazykovou situaci a použít vhodný styl pro danou konverzaci. „S postupným rozvolňováním společenských norem se zároveň rozvolňují hranice mezi spisovným a nespisovným, správným a chybným; posouvá se i to, co je v jazyce ještě tabu a co už je společensky přijatelné,“ upozorňuje Pravdová.

Dá se to přirovnat třeba ke správně zvolenému dress codu. V něčem jiném půjdete s kamarády na procházku po městě, v něčem jiném na pracovní pohovor a v něčem jiném do Státní opery – tedy v ideálním případě. Bohužel v případě jazyka se tyto rozdíly stírají. „Měli bychom umět hovořit slušně, myšleno kultivovaně,“ říká Lábus.

Do nespisovné češtiny přitom patří obecná čeština, nářečí, slang, argot i vulgarismy. Pokud tedy půjdete na pohovor a řeknete větu „Rád pracuju s lidma a ve škole mi šla vždycky matika“, o spisovné češtině tu nemůže být řeč, ačkoli mluvčí si to dost možná ani neuvědomí.

Příklady nespisovné češtiny se v mnoha případech už staly tak běžnými, že nám to často ani nedochází. Takže teď místo odpadků vynášíme smetí, po práci si lehneme na gauč místo na pohovku a nepijeme už z lahve, nýbrž z flašky.

Vliv na to má i dnešní digitální doba. Zkracování a zjednodušování mluvy, které se dopouštíme při komunikaci přes elektronická zařízení, se vkrádají i do běžné komunikace. „V důsledku rychlosti dochází k zjednodušování formulací, vynechávání diakritiky či ochuzování slovní zásoby. Jazyk tak může ztrácet jemnost i schopnost přesně vyjadřovat myšlenky,“ varuje Markéta Pravdová.

Může se zdát, že češtině zvoní hrana, tak fatální to ale být nemusí. Stejně jako my máme negativní vliv na její současnou podobu, můžeme ji i zachránit. Souvisí to s otázkou výchovy a vzorů – začíná to v rodině při čtení pohádek, pokračuje ve škole, v médiích, v politice a obecně ve veřejném prostoru.

„Zde je úkol pro nás, učitele češtiny jak na pedagogických fakultách, tak na základních a středních školách: ukázat, že čeština je důležitá, protože jde o nástroj myšlení a sdílení. Že efektivně komunikovat znamená uvědomovat si důležitý fakt: že máme různé češtiny – ne dobrou a špatnou či správnou a nesprávnou, ale vhodnou a nevhodnou,“ říká Václav Lábus.

Jeho slova potvrzuje i Alex Röhrich: „Aby se tohle změnilo, musíme k dílu přiložit ruku jak my vyučující ve škole, tak i rodiče při výchově. Je to pořádně těžký úkol.“

Podle Lábuse je zcela v pořádku mluvit nespisovně, ba i vulgárně, neměli bychom ale zapomínat, že jsou situace, které kultivovaný jazyk vyžadují. „Tedy, že útvar, kterému říkáme spisovná čeština, není něco zaprášeného, nudného, není to cringe nebo Ohio mluvit spisovně, ale že jde o funkční prostředek úspěšné a kultivované komunikace,“ říká lexikolog.

Markéta Pravdová na závěr ještě přidává, že změny v jazyce nemusí být nutně hrozbou. „Jazyk je živý organismus a přirozeně se vyvíjí. Dokud bude čeština naším přirozeným prostředím a budeme mít české školy, média i veřejnou správu, není důvod se o ni obávat,“ říká. Tedy je na nás všech, jak ji budeme užívat. Protože pouze takovou budeme češtinu mít.