Jan Zrzavý v Telči. Expozice odhaluje málo známý obraz i malířovu sexualitu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Plnovous, čepička nebo baret, líbivé obrazy, jejichž reprodukce v druhé polovině minulého století visely snad ve všech školách, školkách, v čekárnách u lékařů. Jan Zrzavý oprávněně patří mezi nejvýraznější české moderní umělce. Podle kurátorky výstavy Alice Němcové je ale na čase podívat se na něj i jinou optikou.

„Zejména v sedmdesátých letech se hodně zdůrazňovalo, že jeho dílo je divácky přístupné, není přeintelektualizované, komplikované. Ale právě ta jednoduchost možná ubírá vrstvám, které se v jeho díle nachází,“ vysvětluje Alice Němcová.

Vrstvami má na mysli různé polohy jeho tvorby inspirované výtvarným uměním jeho doby i dob minulých, filozofií, poezií, literaturou. Stylizace do hodného dědečka s čepičkou je velice zjednodušený pohled, kterému se současní historici umění snaží vyhnout. Jedním ze silných hlasů je třeba kunsthistorik Ladislav Jackson, který se mimo jiné zabývá genderem a sexualitou Zrzavého.

Různé vrstvy prostupují nejen dílem, ale i povahou samotného umělce. „Setkala jsem se s lidmi, kteří si ho pamatují, a jejich vzpomínky jsou často protichůdné. Myslím, že skutečně hodně blízký a intimní vztah měl k málokomu, většina lidí znala jen určitou polohu. A to, kdo byl Zrzavý, věděl akorát on sám,“ popisuje Jana Zrzavého kurátorka výstavy Sen o skutečnosti: Obrazy Jana Zrzavého ze sbírek NGP (Národní galerie Praha), která mě po celé expozici také provedla.

Skládá se ze šesti kapitol, které neodráží konkrétní časové období, ale jsou provázány tematicky.

První kapitolou je Maska a tvář, která potvrzuje slova kurátorky o mnohých podobách Zrzavého.

„Vycházela jsem z citátu historika umění Miroslava Lamače, který řekl, že Zrzavý měl úžasný smysl pro svou legendu. Celoživotně jí věřil a dokázal ji vsugerovat i druhým. Celé jeho dílo je plné polarit, kdy na jedné straně básní o tom, jak by chtěl být Dionýsos, jít do Alhambry na Václavském náměstí a tančit tam nahý na stole, a na druhou stranu jsou z jeho díla cítit sklony k melancholii, uzavřenosti až stydlivosti,“ poodhaluje jednu z masek kurátorka výstavy.

Prvním obrazem je autoportrét Vlastní podobizna. Z modrého pozadí vystupuje pohledný mladý muž, s hustými delšími vlasy, pronikavým pohledem a výraznými rty. Ty se pak vinou i další tvorbou Jana Zrzavého a často u něj hrají výraznou symbolickou roli. Hned vedle jako kontrast působí podobizna ze stejného roku, tedy 1909, která je naopak laděná do orientálního stylu a v pozadí jsou vidět dvě nahé ženy.

„Zrzavý na začátku kariéry hodně vstřebával vliv postimpresionismu a umělců, jako byl Paul Gauguin. Spolu s tím se tu objevují dobové představy o mimoevropských kulturách, které byly vnímány tak, že v nich lidé žijí více v souladu s přírodou a vlastní sexualitou,“ vysvětluje Alice Němcová.

Sexualita byla pro Jana Zrzavého v jeho tvorbě velice podstatná. „Na jednu stranu byl římský katolík, na druhou byl queer, což obzvlášť v mládí bylo něco, s čím se musel složitě vyrovnávat,“ říká Alice Němcová.

Celý život byl obklopen blízkými ženami – přátelil se třeba ze Zdenkou Braunerovou, Věrou Jičínskou, Martou Jiráskovou. Dochovaly se i jeho milostné básně a dopisy, které psal ženám. „Je v nich vidět okouzlení ženskou energií a krásou. V některých obrazech nalezneme právě i projekci jeho samého do ženských postav,“ říká Alice Němcová.

Druhá kapitola výstavy, Poznal jsem Leonarda, vychází z malířovy inspirace Leonardem da Vincim, který byl po Bohumilu Kubištovi asi jeho největším vzorem. Najdete tu podobiznu svatého Jana Křtitele, kterou Zrzavý namaloval podle da Vinciho, ale také kompozici Melancholie, která v sobě nese silný vliv renesančního umělce.

Druhá místnost je zároveň jediná, v níž jsou vystavena i díla jiného umělce než Jana Zrzavého, a to Adolfa Gärtnera. Ten byl Zrzavého blízkým přítelem a po první světové válce vlivem prožitého silného traumatu zničil většinu svého díla. Zůstaly jen fragmenty, ale i z nich je patrná blízkost jeho tvorby Janu Zrzavému.

Právě Gärtner byl také malířovým zpovědníkem, který mu poradil, když se trápil pro nešťastnou lásku, aby místo skákání z okna raději začal malovat autoportréty.

Třetí kapitola nese název Vzhůru srdce a odkazuje na působení v uměleckém sdružení Sursum (z latinského sursum corda – vzhůru srdce), kde působil mimo jiné i zmíněný Adolf Gärtner. „Byť jsou obrazy o něco mladší, tematicky sem zapadají. Opět je tu vidět ambivalence: na jedné straně je obraz s veselými poutnicemi, což je takové rozjásané, živelné, krásně poetické a veselé, ale jsou tu i díla jako Poslední píseň, která je zase až brutálně expresionistická,“ popisuje obrazy kurátorka.

Jinou malbou, která nese silný příběh, je impresionisticky laděná krajina Západ slunce. „Vznikla pravděpodobně v souvislosti s tím, že z Prahy natrvalo odjel Dimitrij Mirčev, což byl přítel Jana Zrzavého, do kterého byl zřejmě zamilovaný a měl s ním vztah. Namaloval i jeho portréty, které jsou v Národní galerii. Původní název tohoto díla byl bulharsky Vzpomínka. A Mirčev byl Bulhar…“ vypráví Alice Němcová, zatímco mě provází do další místnosti a otevírá mi tím čtvrtou kapitolu výstavy.

Dostáváme se do Biblické krajiny, kde jsou stylizované barevné krajiny s nádechem fantastična. Jan Zrzavý totiž vytvářel obrazy inspirované biblickými příběhy a krajinami, stejně tak krajinami rájů. Najdete zde tedy například obraz Poslední večeře I. z roku 1913. Biblická krajina pak předznamenává další kapitolu, kde hrají krajiny také roli, stejně jako ráje. Zejména dva jeho srdci nejbližší – Bretaň a Vysočina.

Tato část expozice se jmenuje Viděl jsem několik krajů. Malíř se narodil na Vysočině v Okrouhlici, nejbližší vztah ale měl ke Krucemburku, který považoval za svůj domov, a kde je i pohřben.

Dlouhou dobu nevěděl, jak krajinu kolem zachytit. Podle něj byla drsná a vinil z ní svoji melancholii. „Až poté, co byl v Bretani, řekl, že měl pocit, že je tam monumentalizované to, co viděl třeba na dně Sázavy, všechny ty kameny a skromnou vegetaci, a našel souvislost mezi oběma kraji, takže mohl začít malovat Vysočinu,“ říká kurátorka.

Bretaň poprvé navštívil ještě před druhou světovou válkou. „Uvažoval, že se tam jednou natrvalo odstěhuje, ale po Mnichovské dohodě, kterou osobně vnímal jako velikou zradu, se do Francie podíval už jen jednou,“ vypráví kurátorka. Při té návštěvě začal místo do té doby oblíbené vnímat negativně, pořád v něm hluboko vězela Mnichovská dohoda a nedokázal to překonat. I proto se tam později už nevrátil.

Poslední část expozice se jmenuje Osudová žena. Jako první si všimnete známého obrazu Kleopatra. Pro její ztvárnění se inspiroval Juliem Zeyerem, kterého velmi obdivoval, a jeho povídkou Král Menkera. V té době také četl přednášky francouzského spisovatele Josephina Pélanda, který se věnoval tématu androgynie.

„Propojení ženského a mužského je něco, co je s Kleopatrou úzce spjato,“ vysvětluje kurátorka a dokládá, že na některých skicách má Kleopatra plnovous a penis. Tyto skici si můžete prohlédnout v doprovodné interaktivní expozici na konci výstavy. Kleopatru pak Zrzavý kreslil v různých obměnách přes padesát let.

Kromě Kleopatry tu je také Národní galerií nedávno získaný Portrét slečny Tydlitatové, který vznikl na zakázku a v němž se odráží silný vliv neoklasicismu. Obraz z roku 1932 zůstal více než 80 let v soukromé sbírce a dosud byl veřejnosti prakticky neznámý. „Zjistili jsme, že slečna Tydlitatová měla k Telči vztah, v letních měsících jezdila pravidelně na chalupu poblíž Studené nedaleko odtud. Tak doufáme, že si na ni někdo z návštěvníků třeba ještě vzpomene,“ usmívá se kurátorka výstavy.

Na příkladu tohoto portrétu Alice Němcová také demonstruje schopnost malíře pojmout mnoho uměleckých stylů. „Vždycky ale v sobě mají originální Zrzavého rukopis,“ upozorňuje ještě. Sama má nejraději jeho období kolem roku 1920. „Jeho raná tvorba je plná hledání, konfliktů a kontrastu. Baví mě, že je ještě dál co objevovat a prozkoumávat,“ uzavírá moji soukromou komentovanou prohlídku.

Na Jana Zrzavého do zámecké galerie Telč se můžete přijet podívat kdykoli – expozice je stálá a otevřena zůstane i přes zimní měsíce. Součástí je také interaktivní studio se čtenářským koutkem a doplňujícími materiály, ve kterých naleznete osobní korespondenci a reprodukci kreseb i děl autorů, se kterými Jan Zrzavý spolupracoval.