Zahrádkářů přibývá. Předpoklad ze 90. let, že vymizí, se nepotvrdil

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zahrádkaření je dlouhodobý fenomén a v republice patrně není nikdo, kdo by aspoň jednou v životě nejedl domácí rajčata, okurky, jablka či ředkvičky – buď si je sám vypěstoval, nebo je dostal právě od zahrádkáře.

„Ukazuje se, že zahrádkáři konzumují čerstvé ovoce a zeleninu častěji než zbytek populace. Také jsme zjistili, že zahrádkaření je jeden z faktorů, který je spojený s nižší tělesnou hmotností. V době epidemie obezity jde o důležitou informaci. Přímý vztah mezi zahrádkařením a absencí konkrétních onemocnění se ovšem neprokázal, tak jednoduché to není,“ říká sociolog Jan Vávra, který se spolu se svými kolegy věnuje zahrádkaření v Národním institutu SYRI a v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

Takže platí rčení, co Čech, to zahrádkář?

Téměř ano. Data z našeho posledního výzkumu ukazují, že se zahrádkaření věnuje 55 procent tuzemských rodin.

Zahrnuje váš průzkum i lidi, kteří mají třeba jen pár truhlíků s rajčaty na balkóně?

Bereme v potaz všechny formy zahrádkaření. Nejrozšířenější je, že má rodina záhony přímo u svého rodinného domu. Relativně časté je rovněž pěstování ovoce, zeleniny nebo květin v zahrádkářské osadě, případně i na chatě. Někdo ale třeba také zahrádkaří u svého příbuzného nebo známého. Lidí, kteří si něco pěstují na balkóně, jak jste zmiňoval, a jinde už žádný záhon nemají, není zas tolik. Nesmím zapomenout ještě na komunitní zahrady, které jsou sice vidět ve městech, ale početně jich je také poměrně málo.

Existují i regionální rozdíly, tedy že by v nějakém kraji bylo zahrádkářů více a někde méně?

Nemáme k tomu dostatek dat, například jednotlivé kraje tedy srovnávat nemůžeme. Základním předpokladem zahrádkaření je mít možnost, kde se této činnosti věnovat, takže na venkově se logicky zahrádkaří více než ve městech. Tam, kde je silnější venkovské osídlení, například na Vysočině nebo v některých moravských regionech, určitě zahrádkaří více lidí. Na druhou stranu: V pásu měst v Podkrušnohoří zase najdete hodně zahrádkářských osad. Součástí rozsáhlé urbanizace v minulých desetiletích bylo i zakládání zahrádkářských osad.

Co Čechy na zahrádkaření tak přitahuje?

Je to kombinace práce a odpočinku. Smysluplná práce, kdy vám něco roste pod rukama, a pak to můžete sníst. Při práci na zahradě si vyčistíte hlavu. Je to do značné míry i rodinná tradice, spousta lidí poprvé okopávalo záhony nebo v dětství trhala rybíz, a pak se v dospělosti na zahrádku opět vrací. Navíc je to bezpečný prostor pro děti, kde mohou trávit volný čas a ještě se seznámit s tím, jak funguje příroda. Důležitá je právě ona multifunkčnost, není to jenom práce, ale ani jenom odpočinek.

Někdo ale nemá zahrádky plné záhonů s jahodami, angreštem a mrkví, většinu jeho pozemku tvoří třeba okrasné keře a květiny.

Ano, v zahrádkářských osadách můžete vidět, že jedna zahrádka je velmi produkční, zatímco hned vedle spíše rekreační, i když i tam se něco málo pěstuje. Ale ten poměr se časem může změnit podle toho, jak se mění priority nebo jak kdo má čas se zahrádce věnovat. I zahrady, kde se toho moc nepěstuje, jsou důležité pro udržení jakéhosi know-how, základních znalostí o pěstování. Místo zůstává zelené, a kdyby například přišla nějaká vážná krize, je možné tam produkci zeleniny a ovoce velmi snadno a rychle zvýšit.

Zvyšuje se zájem o zahrádkaření?

Procento zahrádkářských domácností za pár let skutečně mírně vzrostlo. Pravdou je, že v devadesátých letech zájem o zahrádky stagnoval, protože se najednou objevily i jiné možnosti, jak trávit volný čas. Na druhou stranu představa, že po pádu socialismu skončí i zahrádkaření nebo chalupaření, protože všichni budou pracovat, podnikat a ve volném čase jezdit k moři, se ukázala jako naprosto mylná. Zahrádkaření má mnohem hlubší kořeny, nebyla to jen reakce na nemožnost jiného vyžití za socialismu. Ostatně známe to i ze zahraničí, chaty a zahrádkářské osady jsou běžné i v jiných zemích včetně Německa nebo Francie, kde socialismus nebyl.

Napomohla většímu zájmu českých rodin o pěstování vlastní zeleniny a ovoce epidemie covidu-19?

Ano, skutečně nastal větší rozmach zahrádkaření, když se značně omezily možnosti, jak trávit volný čas. Zahrádka umožňuje být v zeleni i ve velkých městech, což zvláště na sídlištích nebo v centrech nebývá snadné. Za covidu-19 se tam dal trávit čas s rodinou nebo přáteli. Potkat se tam třeba i se sousedem a současně být v dostatečné vzdálenosti. Byl to samozřejmě příjemný mentální odpočinek.

Existuje prototyp českého zahrádkáře?

Z našich výzkumů vyplývá, že nikoli. Zahrádkaří totiž prakticky všechny sociální skupiny – nezáleží na vzdělání, výši příjmů nebo věkové kategorii. I když: Dá se asi říct, že více zahrádkaří starší lidé, protože mají více času.

Jaká je nejrozšířenější zahrádkářská plodina?

Velmi oblíbená jsou rajčata, to je opravdu top zahrádkářský produkt, a pak to jsou ovocné stromy jako třeba jablka. Ale když jsme například dělali průzkum mezi komunitními zahradami, až nás překvapila neobyčejná šíře pěstovaných plodin.

Jak významný je podíl vlastních výpěstků v domácím jídelníčku v rodinách zahrádkářů?

Z toho, co se zkonzumuje v zahrádkářských rodinách, je asi čtvrtina ovoce a zeleniny a zhruba pětina brambor vypěstovaná doma, respektive na zahrádce. Když k tomu připočtete ještě to, co domácnosti dostanou jako dar nebo výměnou, dostáváme se u těchto rodin dokonce až zhruba na třetinu. Když se ale podíváme na všechny domácnosti včetně těch, které nic nepěstují, ale třeba i něco dostanou od příbuzných, tak jedna pětina ovoce a zeleniny, kterou sníme doma, nebyla koupená v žádném supermarketu, obchodě nebo na trhu. Skutečně to není zanedbatelná část.

Pokud zahrádkáři konzumují více čerstvé zeleniny a ovoce, jsou zdravější?

To už tak jednoznačné není. Platí, že zahrádkáři mají nižší BMI (Body Mass Index, který udává vztah mezi váhou a výškou člověka – pozn. aut.). Z tohoto pohledu tedy existuje jistá zdravotní výhoda. Ale když jsme se zaměřili na konkrétní nemoci, například cukrovku nebo vysoký krevní tlak, zjistili jsme, že zahrádkáři zdravější nejsou. Vztah mezi konzumovanou čerstvou zeleninou a ovocem a zdravotním stavem konkrétního člověka není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Výzkumy ze zahraničí ale ukazují, že zahrádkáři mají lepší psychickou pohodu, větší životní optimismus nebo nižší výskyt depresí.

Ušetří zahrádkáři na potravinách?

Ušetřit se určitě dá – když se do ceny vypěstovaných produktů nezahrnete práci a čas. Pokud by se podle standardních ekonomických vzorečků započítala právě i odvedená práce, možná by to nakonec dopadlo tak, že by zakoupená zelenina vyšla levněji. Ale zahrádkář takhle nepřemýšlí, nikdy to pro něj není jenom práce. Víme, že finanční úspory mnozí zahrádkáři sice uvádějí jako motiv, proč se této činnosti věnují, ale nepatří mezi ty nejdůležitější.

A ty jsou jaké?

Dlouhodobě se nám ve výzkumech objevuje to, že zahrádkáři chtějí mít především čerstvou a zdravou zeleninu a zároveň je pro ně tato práce koníčkem. Až pak je finanční úspora. Každopádně platí, že zahrádkáři skutečně jsou méně ohroženi potravinovou chudobou. To nám v našich výzkumech skutečně vychází.

Jednu dobu byl velký tlak na rušení zahrádkářských osad zvláště ve velkých městech, kde byl zájem využít pozemky například na bytovou výstavbu. Stále developeři usilují o tyto pozemky?

Dlouhodobě to stále platí, i když samozřejmě záleží na konkrétním městě a lokalitě. Týká se to hlavně velkých měst, například v Brně ještě zůstaly zahrádkářské osady v širším centru a je tedy otázkou, jestli tam vydrží i do budoucna, nebo jestli budou zčásti zastavěny a zčásti přeměněny na veřejné parky. V některých menších městech ale dokonce vznikají nové zahrádkářské osady. Příkladem jsou třeba Karlovy Vary, kde jich sice nejprve pár zaniklo, ale nyní se jedna osada chystá na okraji čtvrtě Stará Role. Z toho je poznat, že si lidé zahrádky přejí a města vlastně jen reagují na veřejnou poptávku.

Protiargumentem je, že osady zabírají poměrně rozsáhlou plochu ve městě, ale využívá ji relativně málo lidí.

To je samozřejmě legitimní názor, navíc lidé musí někde bydlet. I města se chtějí rozvíjet. Myslím, že vždy záleží na konkrétní lokalitě, jestli se třeba nové bytové domy s parkem nemohou postavit jinde. Park je sice otevřený veřejnosti, ale zase se úplně nedá říct, že osady slouží jen pro pár lidí, co tam mají záhony a chatky. Zahrádku často navštěvují i příbuzní nebo známí, v některých osadách se pořádají i různé kulturní akce. A plodiny, které se tam vypěstují, se sdílí s jinými lidmi. Takže zahrádky mohou mít významný přesah. Je třeba také připomenout, že zahrádky k městům historicky patří, mají svou hodnotu v rámci celého městského prostředí. Přispívají k ochlazování města a z hlediska biodiverzity bývají pestřejší než park se zastřiženým trávníkem.

Před pár lety se svedla politická bitva o zahrádkářský zákon, který parlament nakonec schválil až na několikátý pokus. Hodně ho samozřejmě prosazoval Český zahrádkářský svaz, který v něm viděl nástroj, jak osady více ochránit před rušením. Naplnil se tento cíl?

Myslím, že platí zatím relativně krátkou dobu a je tedy těžké říct, jestli pomohl. S mými kolegy jsme se na jeho vzniku dokonce podíleli, když jsme poskytovali některým poslancům odborný komentář. Důležité je, že zákon pokládá zahrádkaření za veřejně prospěšnou činnost z hlediska ekologie nebo výchovy. Stanovuje také jasná pravidla pro pronájmy nebo kompenzace při rušení osad, ukládá dokonce obcím, aby zahrádkaření podporovaly. Na druhou stranu je potřeba poznamenat, že právě tyto paragrafy jsou poměrně obecné. Když město na svém území vybranou zahrádkářskou osadu nebude chtít, stejně se jí zbaví – počká si, až vyprší nájemní smlouvy. Zahrádkářům ale zákon dává větší jistotu. Možná se časem dočkáme nějakého soudního sporu s majitelem pozemků, přičemž zahrádkáři se budou odvolávat právě na zahrádkářský zákon. A uvidíme, nakolik jim pomůže.