Hlavní obsah

Pod čarou: Zahrádkaření není jen koníček, ale cesta k lepší společnosti

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Jestli je něco jedním z neviditelných pilířů společnosti, jsou to kupodivu záhony s mrkvemi a cibulí.

Reklama

10. 7. 11:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku z dalšího vydání.

Článek

Zahrádkaření je často vnímáno jako mizející záliba důchodců, nebo naopak trendy koníček mileniálů, ale málokdy je mu přikládána skutečná důležitost, kterou tento fenomén má. V dnešním Pod čarou se proto trochu hlouběji dívám na společenskou roli „hrabání se v hlíně“ a cesty k jeho podpoře.

Na konci května prolétla médii bez většího ohlasu zpráva, že byl po dvaceti letech snah přijat tzv. zahrádkářský zákon, který mimo jiné zahrádkaření zakotvuje jako veřejně prospěšnou činnost. Když se jeho přijetím chlubil premiér Babiš, sklidil spíš posměch, který sice vycházel hlavně z jeho selhání v jiných oblastech legislativy, ale mimo jiné také ukazuje na despekt, se kterým spousta lidí k zahrádkářství stále přistupuje. Čísla z nedávných výzkumů přitom ukazují, že jestli je něco jedním z neviditelných pilířů společnosti, jsou to kupodivu právě záhony s mrkvemi a cibulí.

Zelenina, která nepoznala neviditelnou ruku trhu

Výzkumníci sdružení v projektu Prostory tiché udržitelnosti už několik let analyzují právě fenomén zahrádkaření a z jejich tři roky staré studie vyplývá, že asi 40 % českých domácností obhospodařuje nějakou formu zahrady, jejíž produkce pokrývá jejich spotřebu ovoce a zeleniny z přibližně 30 %. To už je poměrně velké množství potravin. Výpěstky přitom nekončí jen u majitelů zahrad – většina z nich se o část sklizně dělí a ta tak míří i k těm, kteří zahrady nemají. Toto sdílení také nejspíš do jisté míry zmenšuje rozdíly mezi soběstačností ve městech a na venkově, kde je pochopitelně majitelů zahrad více. Lze jen odhadovat, jak moc tyto statistiky navýšila pandemie, ale minimálně podle nákupních trendů v hobbymarketech je jasné, že současný podíl zahrádek na zásobování potravinami bude ještě vyšší – Češi v lockdownu mimo jiné začali budovat záhony i tam, kde dřív měli bazény či okrasné květiny.

Studie odborníků z Masarykovy a Jihočeské univerzity také částečně odpovídá na otázku, proč zahrádkaření stále stojí trochu stranou pozornosti – často je vnímáno jako relikt venkovské minulosti, průvodní jev hospodářských krizí nebo reakce na potíže v zásobování v komunistických zemích, a tím pádem jako věc, která by z podstaty měla časem zmizet. Jenže kdo by nechtěl trvalý přísun kvalitní a čerstvé zeleniny „zdarma“? Důležitou roli hraje právě cena, nebo spíš její absence – komunitní výměna statků probíhající bez peněz a mimo trh se špatně zkoumá, a tak se zdá, jako by lidé jen nakupovali rajčata v supermarketech. Vzhledem ke stále rostoucím cenám a frontám před potravinovými bankami přitom asi není potřeba dodávat, jak důležitým zdrojem jídla nejen pro nízkopříjmové skupiny se zahrádky ještě stanou.

Magický kompost a relax mezi ředkvičkami

I když je to jejich hlavní funkce, zahrádky zdaleka nejsou jen strojem na zeleninu. Další důležitou roli hrají při obraně měst před klimatickým kolapsem. Samy o sobě tvoří ve městech zelené přírodní ostrovy se všemi benefity, které s tím souvisí, od ochlazování okolí až po posilování biodiverzity. Zahrádkáři používají menší množství umělých hnojiv než velcí pěstitelé a domácí produkce má také nezanedbatelný vliv na snižování uhlíkové stopy (pro pohlcování CO2 je mimochodem velmi důležité hlavně kompostování). Připočtěme k tomu rostoucí důležitost lokálního soběstačného samozásobování a vyjde nám, že do klimaticky nejisté budoucnosti jsou zahrádky pro občany i stát docela hodnotná výbava.

Nelze zapomínat ani na méně viditelné benefity rýpání se v hlíně. Pro mnoho lidí je zahrádkaření jedna z mála možností pobytu v přírodě a řada výzkumů prokazuje jeho blahodárný vliv na duševní zdraví a léčbu depresí či jiných psychických potíží. Není mnoho lepších cest, jak vést děti k zájmu o přírodu a ekologický styl života, a neodmyslitelnou roli má i při socializaci a rehabilitaci – není náhoda, že se vězni často věnují právě péči o zahrady. Zahrádkářské kolonie i zahrady jako takové jsou zejména ve městech centrem komunitního života, a jakkoliv je dnes toto slovní spojení často používáno jako prázdná fráze, v tomto případě ho opět podporují tvrdá čísla – v úvodu zmiňovaná studie např. ukazuje, že zahrádkáři znají ve srovnání se zbytkem populace více lidí, kteří by jim byli ochotni půjčit peníze.

Záhon, který nemáš, neokopeš

Ve výčtu benefitů zahrádkaření by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale vraťme se k zahrádkářskému zákonu. Ten je podle některých kritiků plný nevymahatelných proklamací, ale přesto se do něj podařilo prosadit jednu skutečnou reformu – mění podmínky pronájmu pozemků pro zahrádkaření, a pěstitele tak nebude možné vykopnout z roku na rok. V případě pronájmu od soukromníka je nově minimální doba pronájmu dva roky a u obecních a státních pozemků deset let. Zákon navíc obce a stát s odvoláním na výše popsaný prospěšný charakter zahrádkaření vyzývá k podpoře zahrádkářské činnosti prostřednictvím poskytnutí pozemků a spolupráce při územním plánování.

Je otázkou, zda si obce tuto výzvu vezmou k srdci. Já osobně jsem vzhledem k pokračujícímu realitnímu šílenství k možnému rozšiřování zahrádkářských kolonií ve městech spíš skeptický (podstatná je především ochrana těch stávajících před nájezdy developerů) a mám dojem, že bez další větší reformy se budou na pronájmy plácků v koloniích pořád stát fronty a platit statisíce. Zahrádky nestojí na realitním trhu ve vakuu a jejich nedostatek přímo souvisí s aktuální krizí bydlení a stavebním boomem. Čeští politici by při řešení tohoto problému mohli najít inspiraci třeba ve zprávě, kterou pro britskou Labouristickou stranu vypracovala skupina odborníků sdružených kolem novináře a environmentalisty George Monbiota. Mimo jiné v ní navrhují plány na rozsáhlou pozemkovou reformu mířící proti privatizaci státní půdy a podporující její komunitní vlastnictví, a inspirativní je i jejich požadavek na zpřísnění již existujícího zákona, který v Británii obce přímo zavazuje k zajištění zahrádek pro jejich občany. Bez zásahu shora se totiž jen těžko kdy vymaníme ze situace, kdy se mladé rodiny perou o několik metrů půdy k pronájmu, zatímco opodál rostou hektarová golfová hřiště nebo nekonečné lány dotované řepky.

Kromě tlaku na reformu je tu ale potřebná i změna myšlení a parametrů debaty. Podobně jako cyklistiku stále chápeme spíše jako volnočasovou aktivitu a nikoliv běžný prostředek dopravy, zahrádky mnozí mají za podružné hobby a nikoliv důležitou část ekonomiky. Pokud je tak konečně začneme chápat, otevře se nám jedna z mnoha cest ke skutečně udržitelnému životnímu stylu, bez kterého planetu jen těžko zachráníme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované