Majstrštyk Angely Merkelové. Slíbila 200 tisíc uprchlíků ročně, ale nic to neznamená

Najít kompromis tam, kde se žádný nerýsuje. Kancléřka Merkelová už několikrát prokázala, že v tomto umění exceluje. Tentokrát ale pokořila vlastní laťku. A zároveň předvedla, jak magickou moc mají v politice čísla.

Byl to jen stupínek pro jakékoliv jednání o vzniku vlády po volbách, které se odehrály před 14 dny. Ještě než se Angela Merkelová může pustit do slaďování ne zrovna sourodé koalice typu „Jamajka“, musela utišit rodinné spory.

CDU a CSU jsou sesterské strany, přičemž CSU hraje roli katolické, konzervativnější a téměř výlučně bavorské odnože křesťanských demokratů. Jejich svazek patří k pilířům německé politiky. V minulých letech se ale občas zdálo, že od CSU inkasuje Angela Merkelová těžší rány než od opozice. Hlavní téma rodinných rozmíšek: uprchlíci.

Šéf CSU Horst Seehofer atakoval kancléřku Merkelovu v průběhu uprchlické krize často a tvrdě. Jeho mantrou byla „Obergrenze“ – horní hranice pro počet uprchlíků, které je Německo schopné přijmout za rok, podobná, jakou si nastavilo třeba Rakousko.

Angela Merkelová ale stejně zatvrzele odmítala: horní hranice by odporovala nejen mezinárodním dohodám, ale i německé ústavě. Ta zaručuje pronásledovanému ochranu podle toho, jaké nebezpečí mu hrozí v jeho vlasti, a nikoliv podle toho, jestli zažádal o azyl jako miliontý či miliontý první.

Zdánlivě nesmiřitelný spor znovu vzplanul v rámci povolebního vyjednávání – a překvapivě rychle došel řešení. Když po šestihodinovém jednání Angela Merkelová a Horst Seehofer předstoupili před novináře, šokovali je jasným číslem: 200 tisíc. Tolik a ne více uprchlíků má země do budoucna ročně přijmout.

Zdálo se, že Německo konečně našlo svou „horní hranici“. Jenže tohle sousloví se ve smlouvě nevyskytuje a nepoužila ho ani kancléřka Merkelová na tiskové konferenci. Ona i Seehofer také zůstali posluchačům dlužni vysvětlení, jak chtějí cifru 200 tisíc dodržet.

Ano, CDU a CSU zdůrazňují boj proti kořenům migrace a ochranu vnějších hranic. Problém je v tom, že tyto faktory nebude mít Německo nikdy zcela pod kontrolou. Bez ohledu na vůli Berlína a Mnichova mohou brzdy masové migrace zkolabovat. Co se pak stane s dvoustým tisícím prvním uprchlíkem na německé výsostné hranici?

Především, úřady se ho jen sotva dopočítají. Zkušenost z masové migrační vlny v roce 2015 ukazuje, že vést přesnou statistiku v době humanitární krize nedokáže ani německá byrokracie.

A i kdyby bylo z hlediska čísel jasno, skutečně by německé úřady vykázaly žadatele o azyl od své hranice? Pokud ano, kam? Do první tzv. bezpečné země na jejich trase, tedy třeba do Turecka? A co když si Ankara postaví hlavu a repatriace odmítne? Uprchlíci by také mohli podle Dublinské dohody putovat do první země, ve které vstoupili na unijní půdu. Následovaly by tedy masové přesuny do těžce zkoušeného a kolapsem ohroženého Řecka? Nebo do Maďarska, které podle oficiálního mínění Berlína porušuje lidská práva?

To všechno jsou spíš hypotetické než reálné možnosti. Pokud by se tedy opakovala situace z roku 2015, na číslo 200 tisíc by se rychle zapomenulo.

Jak Horst Seehofer, tak Angela Merkelová přitom ve volební kampani slibovali, že rok 2015 se opakovat nebude. Číslovka 200 tisíc má být symbolickým stvrzením tohoto slibu. Jak ale vyplývá z kousavých poznámek německých médií, tato hranice bude fungovat jenom potud, pokud se podle ní budou chtít chovat samotní uprchlíci.

Horstu Seehoferovi se přesto vracelo do Mnichova z Berlína s lehčím srdcem, než s jakým do německé metropole odjížděl. Opticky by se mohlo zdát, že po letech sporů kancléřka přistoupila na jeho pravidla hry. A právě takový úspěch teď Seehofer nutně potřebuje.

CSU vstupovala do volební partie s konzervativnějšími a pravicovějšími trumfy než CDU. Přesto právě bavorští křesťanští demokraté sčítají těžké ztráty, které jim uštědřila Alternativa pro Německo.

Protiimigrační formace bortí jednu z klíčových jistot poválečného Německa. Po desetiletí CSU kraluje bavorské politice. Kdysi jedna z nejchudších německých spolkových zemí se pod její vládou změnila v  centrum hi-tech průmyslu a Horst Seehofer se mohl chlubit, že se mu podařilo spojit tradice a modernitu, jeho slovy „kožené kalhoty a notebooky“.

Nástup Alternativy pro Německo ale tuto charakteristiku strategie CSU rozšiřuje o další prvek: strach. Bavorsko leželo na trase velké části migrantů a coby nejbohatší spolková země také nese nejtěžší břímě úsilí o jejich zabezpečení. I proto CSU přišla oproti minulým volbám o 10 % voličů. Výsledný zisk 38,5 % bavorských hlasů se sice stále zdá jako skvělý výsledek, pro CSU je to ale nejhorší skóre od roku 1949. Poučení, které si z toho mnichovská centrála vzala, je nasnadě: zahájit frontální útok na politickou pravici. Kromě ještě tvrdšího postoje k migraci by jeho součástí mohl být rostoucí tlak na celoevropské řešení uprchlické otázky. A také na větší díl zodpovědnosti těch evropských států, které se dosud pečlivě držely stranou.

Praha by se na to měla připravit.