Hlavní obsah

Matásek: „Rozbitej“ herec nemůže podat výkon, proto se musím udržovat

Foto: Expres FM

Hostem Ranního klubu byl David Matásek.

Reklama

22. 9. 20:38

O Národním divadle, seriálových rolích, ale také o kapele Orlík hovořil David Matásek v Ranním klubu rádia Expres FM.

Článek

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu:

Jak to teď vypadá, když hrajete a před vámi sedí lidé v rouškách? Nevidíte reakce, možná jen trošku ty oči. Je těžké si na to zvyknout, že nemáš ten přímý kontakt?

Je to nezvyk, to určitě. Chtěl bych samozřejmě všem divákům, kteří to dodržují a na nás přijdou, poděkovat. A ty, co ještě nepřišli, bych chtěl pozvat. Nemusíte se ničeho bát. Naše divadlo má vymyšlené koridory, kde se ve větším množství nepotkáte. Nedivím se, že se lidé bojí, ale na druhou stranu, když přijdou, tak my je nezklameme.

Ty jsi byl v Národním divadle a pak jsi odešel a vrátil ses, zatímco někteří tví kolegové opustili Národní divadlo a už se tam z nějakých důvodů nevrátili. Proč jsi nejprve opustil Národní divadlo a pak ses do něj vrátil?

Já jsem odešel v roce 1995 a bylo to proto, že Národní divadlo bylo moje první stálé angažmá. Já jsem do té doby byl 10 let na volné noze, což bylo samozřejmě v 80. letech nějaký únik od divadelního establishmentu. Mně to přišlo jako mašinerie a bylo to na mě trošku moc „kách“. Odešel jsem do téměř generačního Divadla Komedie, kde byl tenkrát šéf Michal Dočekal a druhý režisér byl Honza Nebeský. A dělali jsme trošku jiné divadlo. Tam jsem se trošku otrkal a po 7 letech, kdy do Divadla Komedie vyhrál konkurz někdo jiný a Michal vyhrál Národní divadlo jako šéf, tak jsem šel s ním.

Jak vlastně vidíš opouštění a návraty do těch standardních, velkých divadel? Je to třeba i tím, že ti lidé jsou už jako unavení z repertoáru?

Každý to má trošku jinak. Samozřejmě, někdo může být vyčerpaný, unavený z nějakého stereotypu, ale teď dochází docela často k výměnám, okysličení. Přijde nový šéf a s ním přijdou jiní kolegové. A je to naprosto legitimní. Proto přirozeně dochází k obměně souboru. Dřív to zvykem nebylo a je v tom určitý druh nejistoty. Člověk nemůže počítat s tím, že se někde usídlí a bude tam mít stoleček až do důchodu. Takhle to už nefunguje.

Šéfem činohry Národního divadla je zároveň Dan Špinar. A když přišel, tak to zvedlo pár obočí. Já jsem s ním ale už pracoval, tak jsem věděl, kdo přichází. Dan je velice razantní, má trošinku jiný pohled, ale to je jenom dobře.

David Matásek ve studiu rádia Expres FM. (Video: Expres FM)

Jsi tam spokojený?

Spokojený je smrt. Herec není v divadle pro to, aby tam byl spokojený, ale baví mě to. A to si myslím, že je důležité. Protože samozřejmě s Danem přišlo spousta nových kolegů, on zve svoje buď generační souputníky, nebo spřízněné duše. A to je vždycky dobře.

Ty se teď docela dost orientuješ na audioknihy. Baví tě to? Je to práce, na kterou se těšíš?

Je to skvělá práce. Musí se to dobře připravit, a když je to dobrá literatura, tak to je úplná radost.

Jak dlouho trvá, abys kvalitně načetl dobře jednu, řekněme, průměrně tlustou knížku?

Tak to vychází asi na 40 hodin. Je to třeba deset čtyřhodinových frekvencí, aby to bylo dobré. No a pak samozřejmě přijde postprodukce, dají se tam nějaké hudbičky. Musí se to vyčistit. A občas se třeba sejdeme na hodinku na opravy toho, kde jsme přehlédli nějakou chybičku.

Co tě žánrově baví nejvíc?

Literatura faktu, ale to se moc nenačítá, protože lidé milují detektivky. A to tedy úplně není můj šálek, ale musím říct, že jsem tomu přišel na chuť. Třeba těm severským, jako je Nesbø. To je fakt dobré, to není ani tak detektivka, to je spíš taková psychologická knížka, protože Nesbø dobře zná lidi a je tam skvěle popsané, co se jim děje v hlavě. To mě samozřejmě jako herce hrozně zajímá a baví.

A to říkáš ty, jako Polda, že tě tenhle žánr nebaví?

To se musím přiznat, že odříkaného krajíce největší chleba.

Audioknihy dnes poslouchají i chirurgové na sále

Překvapuje tě, jaký mají Češi o audiknihy zájem?

Stal se z toho fenomén a někdo mi to vysvětloval, že to je proto, že se lidé neshodnou na hudbě. Když jede rodina v autě, tak to by vás asi děti zabily, kdybyste poslouchali nějaké svoje rádio nebo kapely. A zase poslouchat ty dětské, mládežnické kapely to také úplně nejde. Málokdy se to potká. No a na literatuře se většinou shodnou i pracovní týmy. Dokonce jsem slyšel, že chirurgové operují a poslouchají u toho nahlas audioknihy. I architekti malují baráky, sedí v tom ateliéru a poslouchají audioknihy. To mi přijde skvělé.

A co Polda. Vrátí se někdy na obrazovky?

Určitě. Dokonce už je natočených šestnáct dílů, ale čeká se, až se marketingový trh trochu vzpamatuje.

Až to bude lepší.

Až to bude všechno lepší, tak začnou vysílat šestnáct dílů, které jsme natočili vloni. Ale jestli všechno dobře dopadne i po tomhle, tak nás ještě dalších šestnáct čeká.

Ty tam hraješ vlastně roli s Viktorem Preissem a pro mě Viktor Preiss patří mezi opravdu doyeny českého divadla. Jak se ti s ním pracuje?

Když to začalo, znali jsme se hrozně povrchně. Předtím jsme spolu hráli jen v televizní inscenaci Džungle před tabulí, kde byla moje rolička samozřejmě přehlédnutelná. Bylo to někdy v 80. letech. A Viktor Preiss hrál našeho učitele, kterého jsme pak zbušili. To si Viktor Preiss samozřejmě nepamatoval, takže jsme se vlastně seznámili pořádně až tady.

U těchto divadelních velikánů, stává se ti, že očekávání pak dopadne jinak, než je realita?

Může se stát, že třeba toho člověka nechytnete úplně v nejlepší formě nebo tak. Ale zároveň ti lidé mají nějaké charisma, něco v sobě, a je dobré je poslouchat a pozorovat je.

Jakým způsobem se udržuješ v kondici, ptá se divák, podle kterého vypadáš pořád stejně a vůbec nestárneš.

To jsou geny. Kdybyste viděli moji mámu, tak se zblázníte všichni. Moje máma je prostě krásná žena a už má nějaký pátek. Navíc se snažím nejíst a nepít kraviny a občas se hýbat. Divadlo je dobré v tom, že vás nutí pořád se hýbat a nějakým způsobem vydávat energii. Činky už jsem zahodil před lety, ale „rozbitej“ herec nemůže podat výkon, jaký by chtěl, a proto se musíme trošku udržovat.

Teď je taková doba, kdy z mého pohledu až někdy nezdravě se mluví o tom, jak je strašně důležité, aby se chlapi o sebe starali, co se týče vzhledu. Kde je ta hranice pro tebe, toho starání se o sebe? Vadí ti třeba barvení vlasů? Třeba až zešednou…

Jestli se tak někdo cítí dobře, tak ať si barví. Ale já bych to nedělal. My se dost vyřádíme v divadle a televizi, kde nás občas barví.

Ty máš rád muziku. Řekni mi, jak s odstupem hodnotíš působení kapely Orlík na české hudební scéně?

Já to neposuzuji ani jako součást české hudební scény. Myslím, že to byl spíš nějaký sociologický fenomén té doby. A ta naše hudba, co si budeme říkat, byla příšerná. Ale byla tam samozřejmě nějaká energie.

A vidíte to s kluky z kapely stejně? Nebo někdo jiný ti řekne: „Počkej, to nebylo tak špatné.“

Když to někdo říká, tak to říká z nějakého sentimentu, že to třeba jako dítě nebo mládežník poslouchal. To chápu, ale byl to vážně spíš společenský fenomén té doby.

A stává se ti, že ti to třeba po té době někdo dává sežrat?

Tak skončili jsme před 29 lety a v podstatě není týden, kdyby se někdo neozval. Obzvlášť teď, jak jsou sociální sítě hodně provázané, potkáváte se tam s lidmi, které byste normálně nepotkal. Já jsem ochotný se s těmi lidmi bavit, proč třeba některé texty vznikly a za jakých souvislostí. Většinou je neomlouvám, jenom vysvětluji. Když mi na tom člověku záleží a není sprostý.

Jak to vidíš dnes pohledem táty, protože máš čtyři děti. Máš na to teď jiný filtr? Přemýšlíš, jak bys to vysvětlil dětem?

Samozřejmě, že to slyšely, a samozřejmě, že se mě na to zeptaly. Není to jednoduché. Je mi hlavně nepříjemné, když se do těch dětí někdo naváží. Buď jejich spolužáci, nebo kamarádi. Jednu dceru mám už trošku starší a měla s mým odkazem už docela slušné problémy. A to mi přijde úplně zbytečné, protože ona v té době nebyla na světě nebo byla úplně malinká. Když ji v tom někdo vymáchá, přijde mi to hanebné.

Převraťme list. Začali jsme u divadla, když bys měl teď pozvat na jednu věc, která tě opravdu hodně baví, co by to bylo?

Vždycky to poslední představení je vlastně naše nejmilovanější dítě. A v současné době jsme měli odloženou premiéru z března, která se hraje ve Stavovském divadle, napsal ji Vincent Macaigne, což je současná francouzská hvězda, jak herecká, tak i dramatická. Jmenuje se Stát jsem já. Přijďte na Stát jsem já!

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené