Hlavní obsah

Michael Kratochvíl: Kdyby nebylo táty, tak bych fotit nezačal

Foto: Expres FM

Hostem Ranního klubu byl Michael Kratochvíl.

Reklama

21. 6. 2020 22:03

Nejdřív focení jen asistoval. Nakonec se z něj fotograf - po vzoru jeho otce - stal. Michael Kratochvíl byl hostem Ranního klubu rádia Expres FM.

Článek

Řekni nám o setkání s tvým tátou. Ty jsi tušil, nebo jak jsi to měl ty v hlavě jako mladý kluk - je to můj táta, není to můj táta?

Já jsem o něm nevěděl vlastně nic až do 12 let, kdy mi jednou zavolal. Na telefonu se ozval cizí chlap, říkal mi, že je můj táta, a já si říkal: „Já mám ještě jiného tátu?“ Já jsem ho viděl až v 19. A do té doby já jsem nevěděl, že nějaký táta existuje.

A když tedy proběhlo setkání. Protože vy jste si neuvěřitelně podobní.

No jasně, když jsem ho viděl poprvé, tak jsem si říkal, že tam vlastně sedím já na té židli v té hospodě. A on také pak říkal: „Ty jsi tam vešel a já jsem viděl, že jsem to já.“ A já jsem říkal: „Ty jsi seděl a byl jsi super oblečen a já jsem tam přišel v montérkách a s přilbou na hlavě.“ Já jsem tenkrát dělal posunovače. To bylo moje jediné poctivé zaměstnání, které jsem kdy dělal.

Hned jste si padli do noty?

To bylo jasné. Padli jsme si do noty, jsme kamarádi. Ale jestli narážíš na to, jestli to byl hned vztah otec-syn, tak to se jako budovalo léta. Ale kámoši jsme byli hned.

A bavilo tě, že tvůj táta je světový fotograf?

Já jsem to nevěděl.

Vůbec?

Ne, já jsem to nevěděl, já jsem to zjistil až později. On se nevytahoval, neříkal: „Vyhrál jsem nějaké ceny.“ Jeli jsme na první džob, na nějaký ostrov, jeli jsme dělat nějakou reportáž a tam jsem to postupně zjišťoval. Podle chování těch lidí k němu, jak k němu vzhlížejí. Jak ten táta už měl pozici v té světové fotografii.

Jak je těžké se popasovat s tím, že tvůj táta je světoznámý fotograf, který má za sebou už nějaké ceny, World Press Photo a já nevím, co všechno, a ty jsi říkal, že jsi dělal posunovače. A začal jsi fotit. Jak je těžké se popasovat s tím, že máš před sebou to jméno, je tam ten táta, který dosáhl asi maxima toho, co se dá?

Ale ona je to pravda. Kdyby nebyl táta, tak já jsem fotit nechtěl, ale on mě k tomu přivedl. Já jsem s ním jezdil, ale vyrůstal jsem v Německu, část života v Berlíně, tak mě poslal na vyučení k jednomu fotografovi a architektovi do Frankfurtu. Tak jsem začal od temné komory, přes studio, a mě to chytlo. Nezačal jsem hned fotit, já jsem nejdřív byl asistent, pak jsem asistoval tátovi sedm let.

Prostě sis to prošel.

Prošel jsem si to.

Já bych se jenom chtěla zeptat, co to všechno obnáší, když jsi ten asistent? Jako že nosíš nějaké stativy.

Tenkrát nebyl digitál. Jezdil jsem s tátou, když jsme byli v nějakém konfliktu, byli jsme třeba v Bosně, tak jsi ověšený brašnami, máš foťáky, do kterých vyměňuješ filmy, ty filmy musíš popisovat a zároveň musíš hlídat záda tomu fotografovi a rozhlížet se, jestli někde nehrozí nějaké nebezpečí. Takže vždycky táta říkal: „Poběž.“ A běžel s tím foťákem a já tam klusal s těmi brašnami. Tak jsi vlastně takový jako velbloud.

Michael Kratochvíl ve studiu rádia Expres FM.Video: Expres FM

A trošku bodyguard.

Bodyguard, velbloud a trošku osel.

Takže ses vyučil a teď jsi stál před tím říct: „Dobré, já jsem se vyučil a budu teda fotit a jdu do toho boje.“

Já jsem asi autista a mě to vůbec nikdy nenapadlo tohleto. Samozřejmě přišlo to, ale já dělám úplně jinou fotku, styl než táta. Já mám studio. Jsem spíš studiový. Já spíš dělám to, co dělal děda. Děda byl také fotograf. Měl studio v Lovosicích a já jsem studiový fotograf. Já si rád fotím venku, ale to nechávám tátovi a jiným.

Fotíš rád hezké lidi?

Já fotím rád ošklivé lidi.

Já že bych přišel.

Tak to bude jednoduché, protože když jsi hezký, tak to nebude žádná práce.

Kdy jsi vyfotil svoji první dobrou fotku a řekl sis: „Tak to je první moje dobrá fotka“? Jak dlouho jsi ji fotil?

Já jsem asistoval a jezdil jsem na různé workshopy, k různým fotografům, sedm let nebo osm let, než jsem se odvážil začít fotit. Takže když jsem začal někdy ve 20, tak už ve 28 jsem se cítil, že už jako můžu vyrazit, roztáhnout křídla.

Takže to není takové, že se člověk narodí s dobrým okem a vezme do ruky něco, co fotí, a je fotograf?

Hele, já jsem neměl čas fotit, protože když asistuješ, tak vůbec nefotíš, to nesmíš vůbec, rozumíš. Já když jsem asistoval tomu tátovi, tak jsem musel být lepší než všichni ostatní asistenti, protože jsem byl jeho syn. Ten na mě řval, dostával jsem hroznou čočku.

Ty jsi říkal, že jsi dělal tátovi dlouho asistenta a že to obnášelo úplně všechno, řídil jsi a tak.

Já jsem řídil dokonce, ještě než jsem měl řidičák. Můj největší majstrštyk byl, když jsme dělali s tátou reportáž z poutní cesty do Santiaga, tak ve Španělsku jsem se rozjel do takového prudkého kopce v takovém malém městečku a na konci toho prudkého kopce byl kostel a já ho trefil. A byla tam zrovna bohoslužba. Vyběhly ven ty babky a křižovaly se a my jsme měli německou značku a oni říkali: „Hele, Němci jsou tady znova…“ No, ty mi nadávaly. Když to bylo jako nebezpečné, tak většinou řídil táta. Protože on táta měl mnohem víc zkušeností. Takže já nevím, třeba táta má takové historky, když se najednou jede a zjistíš, že jsi v minovém poli. Jako že to tam někdo zapomněl tu značku, že prostě tam do toho někdo kopl a tam se musí vycouvat, dostat se nazpátek a vrátit se.

Takže ne přes ručku?

Rozhodně ne přes ručku. Ale třeba nás táta zachránil, když jsme byli právě v Bosně a normálně jsme měli plné auto benzinu, protože tenkrát nebyl benzin, a jezdili jsme takovým malým favoritem a jezdili jsme takovým tím územím nikoho a dělali jsme reportáž o těch modrých přilbách. Tenkrát připravovali Chorvati ofenzivu. A normálně ptáme se na cestu a všude byla paranoia a ptáme se na cestu nějakých mladých lidí a oni nám nechtěli odpovědět, protože si mysleli, že jsme špioni. Já jsem s nimi komunikoval a táta řídil a to bylo asi tak, že nám táta tou rychlou reakcí zachránil život, protože normálně najednou se ozvala rána, táta najednou šlápl na plyn a skočil na chodník. Takový obrovský obrubník. A za námi prostě kousíček projel těžký náklaďák, který nezačal ani brzdit, podle mě nás chtěl nabourat, viděl nějakou cizí značku a podle mě nás chtěl zabít. A my jsme měli plné auto benzinu…

My jsme se tady mimo mikrofon bavili na téma digitál, na téma mobil atd. Jak se s tím ty pasuješ jako fotograf? Protože pro spoustu fotografů je to vlastně hanlivý výraz a říkají, že to zabilo focení i ty prestižní časopisy i média, která dřív investovala do dobré fotky. Chtějí, aby to bylo rychlé a každý průměrně umí nafotit relativně slušnou fotku. Jak to vidíš ty?

Tak já to vidím úplně stejně. Takhle. Já jsem ve studiu, když máš ateliér, tak tam musíš ještě umět tu profesi, musíš umět nastavit lampy, musíš umět pracovat s tím světlem, takže ten digitál tam pomáhá, třeba mně. Jako je to dobré, že máš okamžitou kontrolu. Protože dřív se nafotilo na diapozitivy, strávil jsi s tím dva dny celé, pak jsi zjistil, že jsi to podělal. Ale jinak jako samozřejmě je pravda, že to, co se týká toho žurnalismu, jako dokumentu, tak je to úplně zabité, protože dneska je to o rychlosti. Lidé chtějí rychle vidět nějakou fotku.

A jak to prožívá táta tu změnu?

Táta to prožívá jako velmi podobně, tomu se to také nelíbí. Měsíc jsme se někde pohybovali, nafotili jsme spoustu materiálu, pak se to zpracovávalo, třeba 14 dní, vybíraly se fotky, napsal se k tomu článek a pak to vyšlo…

Vím, že táta tenkrát dělal takovou tu reportáž o zlaté mládeži v Moskvě, kde dokonce prohlásil, že už viděl hodně, ale to, co viděl v Moskvě, v těch klubech, barech, pro tyhle omladiny oligarchů, že to pro ně bude mimo realitu, a to asi těžko někdo zaplatí. Dostat se tam a ta produkce…

Přesně tak.

Vždyť oni se tam fotí sami k sobě na Instagram, jsou tam influenceři.

Dnes je ten svět přesycen fotografií.

A fotíš na mobil? Nebo jenom, když jste s dětmi na výletě…

Nefotím, protože mobil je strašně pomalý. Já když to jako otevřu a cvaknu to. Jak mám ty tlusté prsty, já to vždycky cvaknu, obrátím to proti sobě, fotím sebe, místo abych fotil děti.

Ty jsi teď natočil film.

Jmenuje se to Můj otec Antonín Kratochvíl.

Když jsi dostal nabídku nebo když tě napadlo, že bys měl provázet film o tátovi, řekl jsi hned: „Jo?“ Nebo jsi říkal: „Kristepane, co já tam budu dělat?“

Ono to natáčení trvalo strašně dlouho, asi tři roky… Táta byl mezitím v kómatu a já jsem si na začátku říkal, že přijdou jako vždycky, natočí mě a řeknou: „To je syn Antonína Kratochvíla, má ženu a dvě děti, hurá, nazdar, pac a pusu a jdeme.“ No a najednou tam přišli s tím, že jestli bych to neprovázel jako tím filmem o tátovi. A já jsem na to hned řekl, že jo. Já jsem se na to hrozně těšil…

Šel bys do toho znova?

Nešel. Já jsem začínal jako krásný štíhlý kluk a teď mám o dvacet kilo víc a mám tlak 200 na 200. To je úplně příšerné.

A jsi rád, že jste to udělali?

Já jsem rád, že jsme to udělali… Já myslím, že se to lidem bude líbit, já jsem to tedy neviděl, protože se nechci na sebe koukat, ale když už se to nebude líbit, tak aspoň je to taková památka na tatínka a na dědečka. Pro ty holčičky i pro ty kluky.

Počítáte s tím, že by film třeba šel i do zahraničí? Je zájem?

Já si myslím, že tam jako nějak s tím koketovali, ale to se musíme zeptat, to by byla asi otázka na producenty.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované