Hlavní obsah

Miroslav Singer: Je čas zrychlit tempo uvolňování

Miroslav Singer
ekonom, bývalý guvernér ČNB
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Restaurace na pražském Smíchově, která v časech pandemie ohlásila uzavření na dobu neurčitou.

27. 5. 15:30

Vládní systém „hodně zakazujeme, ale nic nevynucujeme“ nás může v budoucnu přijít draho.

Článek

Už jsme si zase zvykli, že vláda, velmi pravděpodobně vědomě, aplikuje na uvolňování restrikcí strategii popsatelnou slovy: Uvolňujme pomalu, aby byli populární a viditelní „lockdownisti“ spokojení, ale nic nevynucujme, natož abychom kontrolovali, takže většina obyvatelstva nebude brblat.

A ono to i, alespoň mediálně, v podstatě funguje. Problémem je, že ten postup nese značná rizika do budoucnosti.

Nejprve ale k našemu postupu otevírání, už proto, že mnozí zřejmě stále žijí pod vlivem mnoha mediálních výroků v iluzi, že naše tempo je v něčem rychlé, či dokonce odvážné.

Podíváme-li se z hlediska postupu na relativně dobře definovatelné otevření škol a do protikladu vůči němu dávané otevírání vnitřních prostor restaurací, uvidíme, že ukončování restrikcí u nás přichází mimořádně pomalu. Plánujeme otevření vnitřních prostor restaurací za více než dva týdny, zatímco týdenní průměr nově pozitivních na 100 tisíc obyvatel je pod 40 a stále klesá. Slovensko otevřelo vnitřní prostory restaurací v době, kdy mělo na 100 tisíc obyvatel 40 pozitivních, Rakousko 70 a například Nizozemsko plánuje otevřít 1. června, kdy tam stejný indikátor dosáhne zhruba 150. Všechny tyto země už mají permanentně otevřeny minimálně základní školy.

Podobné tempo k poměru počtu pozitivních jako my zdánlivě volí Polsko, opatrnější je Německo. Obě země ale k tomu mají důvod. Covidová čísla v Polsku podle mnoha měřítek podhodnocují průběh infekce významněji víc než u nás, a minimálně z hlediska smrtnosti tomu tak může být i v Německu. Německo navíc díky dosavadnímu zvládání pandemie nemá žádný významnější „polštář“ v podobě obyvatel, kteří už proděláním infekce získali imunitu. K tomu je třeba uvést, že rozsah plošného testování u nás je srovnatelný snad jen s Rakouskem, všechny ostatní zmíněné země testují významně méně.

Samozřejmě je snadné pochopit, že v tuto chvíli je snazší strašit se navzájem. Virus zvláště kolem Vánoc prošel populací za cenu neignorovatelných obětí. Jenže stejně tak je třeba vnímat realitu: výsledkem je značně imunizovaná populace. Jestliže již před Vánoci signalizovala velká studie Masarykovy univerzity, že zhruba třetina z šestnáctitisícového vzorku zkoumaných prošla infekcí, je evidentní, že po vánoční vlně muselo infekcí zažít už zhruba polovina obyvatel, možná více. Uvážíme-li navíc, že v Česku má v tuto chvíli první vakcínu, či dokončené očkování zhruba 3,5 milionu lidí, je jasné, že momentální stupeň kolektivní imunity je skutečně vysoký. Tomu také odpovídají nejen prudce padající hodnoty nově pozitivních, ale třeba i velmi nízké procento pozitivních PCR testů. Význam tohoto údaje přitom dále zvyšuje i to, že PCR testy jsou v mnoha případech používány u těch, které antigenní testy už vybraly jako „podezřelé“.

Je zcela pochopitelné, když se při pohledu na spáleniště lesa někdo děsí možnosti jeho dalšího požáru, ale to neznamená, že je to racionální. Prvním problémem je, že strašení se dlouhodobě snižuje důvěryhodnost těch, kteří ho provádějí. Je to asi pro řadu akademiků, snažící se třeba i v dobré víře manipulovat těmi, které považují za tupou masu ignorantů, bolestné, ale nakonec si mnozí, dokonce i mnozí politici, pamatují, komu poslední proroctví vyšlo. Paměť nás v tom někdy mate. Například navzdory tomu, že se dnes vytváří mýtus o chybném loňském jarním uvolnění, chybou nebylo jarní uvolnění, ale podzimní nepřitvrzení (i autor těchto řádků tam má bolestně chybný prognostický zářez). Jenže důvěryhodnost těch, co tehdy před nástupem podzimní vlny varovali, na podzim značně snižovalo to, že se s jarním strašením ani trochu netrefili. Podobně nejspíš i velmi nešťastné adventní uvolnění přineslo v nemalé míře to, že se na předtím na podzim ukázalo, že mnohými požadovaný „izraelský lockdown“ s omezením pohybu nebyl k prvotnímu zvládnutí podzimní vlny třeba. Což samozřejmě snížilo respekt, s jakými byly jejich názory na vánoční uvolnění přijímány.

I dnes mnozí tyto chyby opakují. MeSES docela dramaticky z kraje měsíce varoval, že se počet pozitivních bude snižovat jen velmi pomalu a svázal to s tím, že nedošlo k uzávěrce průmyslu. Poněkud sebeironicky to činil v okamžiku, kdy vývoj počtu pozitivních odpovídal scénáři předpovědi s MeSES úzce svázaného centra Bisop, jež s velmi dramatickými lockdownem odpovídajícím uzavřením podniků evidentně počítal. Hlavně ale byly ty výroky učiněny v okamžiku, po kterém počet nově pozitivních rychle padal až k dnešní vcelku příjemné realitě. Zřejmě nedocenil – co v tom činili jeho členové se statistickým vzděláním, ať si odpoví oni sami – význam toho, že se na počátku května přestal s výjimkou pro věc nepodstatného žactva škol významněji rozšiřovat počet testovaných v samotestech.

Dokonce ještě minulý týden nás hlavní hygienička opět upozornila, že pokles po dosažení počtu 50 pozitivních týdně na 100 tisíc obyvatel zpomalí. Nestalo se tak. K druhé části její předpovědi, že budeme oscilovat kolem 25 pozitivních týdně do konce prázdnin lze jen poznamenat, že příklad Izraele naznačuje, že při dosavadním průběhu vakcinace to moc pravděpodobné není. V situaci elementárních nejistot mají ti, co činí rozhodnutí, často tendenci přiklánět se k názoru těch, kteří měli pravdu jako poslední, doufejme tedy, že toho dotyční nebudou muset na podzim ke škodě nás všech litovat.

Druhé riziko je spojeno s tím, že setrváváním na strategii, „málo je toho povoleno, ale nic se nemusí dodržovat“ se prohlubuje stav problematizující trasování. Lidé si už zvykli nehlásit kontakty a nedovolené aktivity. To se může dramaticky nevyplatit v případě nových mutací, ale také proto, že imunizace získaná proděláním covidu netrvá věčně. Navíc to zatím vypadá, že vakcinace mezi mladšími spoluobčany, kteří vědí, že jejich rizika z onemocnění jsou dramaticky nižší než rizika zranitelných částí populace, není tak populární.

Ale konečně je tu i hrozba finanční. Řekněme si na rovinu, že v tuto chvíli asi nemáme žádnou odpověď na otázku: „Proč je situace u nás horší než například v Rakousku či proč by rozvolnění přineslo vyšší rizika, a je tedy třeba být s rozvolňováním mimořádně opatrní?“

Alespoň já jsem takovou odpověď neznamenal a obávám se, že ve světle výše uvedeného ani neexistuje. Zato tu máme numerické indikace balíčků rozvolňování, od kterých se při stávajících covidových číslech začínáme stále výrazněji odchylovat – a to v neprospěch zavíraných. Ta odchylka se nejspíš bude dále zvětšovat. A mezitím přicházejí výroky Nejvyššího správního soudu, které konstatují nezákonnost omezení mnoha činností a otevírají víc než širokou cestu k žalobám na úhradu škody. V situaci, kdy ministerstvo zdravotnictví dle názoru naší významné soudní instituce nemá přesvědčivé zdůvodnění těchto omezení.

Přitom nejde jen o ztráty z o pár týdnů déle zavřených, či významně omezených obchodních aktivit. V tuto chvíli se také „kolíkuje“ rozdělení příjmů z turistiky na letošní léto. Je evidentní, že země, které už teď ukážou přívětivější vztah k turistům, vydělají. Zrovna Rakousko na tom pracuje o poznání usilovněji než my.

Jako člověk, který působil v čele instituce, která měla s vyhranými i prohranými arbitrážemi nejednu zkušenost, musím uvést, že budoucí spory rozhodující arbitři nebudou přihlížet k pochopitelnosti onoho výše uváděného strachu na okraji spáleniště. Zato ale velmi přihlédnou k tomu, že stát dle názoru českého soudu porušoval zákony, a to opakovaně a bez snahy to změnit. Že nakonec porušoval i pravidla uvolňování, který sám definoval. A případné dobré úmysly všech rádců je už vůbec zajímat nebudou.

Shrňme, zatím se zdá, že systém „hodně zakazujeme, ale nic nevynucujeme“ přináší vládě minimálně u významné části mediální scény body. Jenže ty body mohou být v budoucnu dost draho zaplacené i těmi, kteří dnes zažívají alespoň částečnou spokojenost nad tím, že se jejich názor nezdá být ignorován. A draho to samozřejmě může přijít všechny, mimo jiné i v tom monetárním smyslu. Vzniklé škody stát v případě, že je bude odsouzen uhradit, bude platit z rozpočtu, tedy z prostředků všech občanů.

Sdílejte článek
Související témata:

Doporučované