Hlavní obsah

Mluví francouzsky a ještě je pojí jedna věc. Prchají z Česka i s penězi

Foto: Jana Volková, Seznam Zprávy

Frankofonní investoři se začali stahovat z Česka. V některých případech to jde přirovnat k rozvášněnému rozvodu, říká advokátka Lucie Martin Nešporová, která takové spory řeší.

Reklama

16. 5. 13:06

Frankofonní investoři s obratem do 70 milionů korun se stahují z Česka. Nutí je k tomu dopad covidu na jejich podnikání a také nečitelná situace v Česku.

Článek

Pandemie sráží zisky mnohých podniků a ovlivňuje tím i rozhodování zahraničních vlastníků o tom, kde ponechají svůj kapitál a odkud ho stáhnou. Česko z této rovnice nevychází dobře, alespoň co se týče menších investorů z Francie, Belgie, Švýcarska, Kanady či Lucemburska.

„Zaznamenali jsme zvýšený zájem o ukončení účasti společníka v obchodní společnosti. Krize je nutí k přijetí úsporných opatření a minimalizaci rizik, takže se stahují z trhu, o němž nevědí, jak bude reagovat v nadcházejícím období,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Byznys advokátka Lucie Martin Nešporová, která se stará o zájmy bohaté frankofonní klientely.

Kdy jste si všimla, že se zahraniční investoři začali stahovat z Česka, a z jakých zemí?

V průběhu léta 2020 jsem zaznamenala nárůst klientů s dotazy ohledně možnosti ukončení účasti v české obchodní společnosti. Šlo o fyzické osoby, ale i o jednatele zahraničních společností, případně zahraniční advokátní kanceláře, které zahraniční investory zastupují. Zpracovávali jsme různé právní analýzy, varianty ukončení obchodních aktivit, v některých případech na ukončení účasti společníka aktivně spolupracujeme a řešíme i likvidaci obchodních společností.

V této souvislosti mě kontaktovali Francouzi, Belgičané, Švýcaři, Kanaďané nebo Lucemburčané, což souvisí s mou takřka desetiletou zkušeností se životem ve Francii a znalostí francouzštiny.

O jak velké investory a z jakých oborů jde?

Klienty v žádném případě jmenovat nemohu, ale jde typicky o s.r.o., menší a středně velké obchodní společnosti s obratem do 70 milionů korun ročně a do zhruba 100 zaměstnanců. Pokud bych měla označit obor, kterého se tyto případy týkají, pak jsou to výroba a služby plus gastronomie. Co se týče výše jejich investic, tak jde o miliony až desítky milionů eur.

Standardně má takový investor obchodní aktivity ve třech až pěti zemích světa, většinou jde o země typu Francie, Lucembursko, Švýcarsko, Belgie a ČR, s výjimkou jednoho klienta, který má obchodní aktivity v USA.

Proč se stahují z Česka?

Osobně se domnívám, že v případě České republiky se rozhodli činnost ukončit proto, že krize nutí menší podnikatelské subjekty k přijetí úsporných opatření a minimalizaci rizik, takže se prostě stahují ze sice zajímavého, ale malého trhu, o němž se přesně neví, jak bude reagovat v nadcházejícím období. Tito investoři mají vesměs jednu společnou věc: nejsou to nadnárodní korporace, klienti nikdy nežili v České republice, neznají ani jazyk ani kulturu a řízení obchodních aktivit zcela přenechali svým českým partnerům. Nyní dostali strach a nedůvěřují dalšímu vývoji.

Tato situace bude následně výhodná pro ty finančně stabilnější investory, kterým se v důsledku odlivu menších investorů otevírá mnoho nových příležitostí. Ale nemám pocit, že by aktuálně k přílivu nových investorů docházelo. Jeden klient mi jasně řekl, že pokud si porovná zisky ve Francii a USA se ziskem v Česku, tak s ohledem na to, že naši zemi vůbec nezná a neví, co se tu bude dít, preferuje své obchodní aktivity úplně ukončit. Nemám zprávy o tom, že by tito klienti ukončovali investice i v jiných zemích.

Jaké konkrétní důvody je vedou k opuštění naší země?

Prvotním podnětem byly ztráty v podnikatelské činnosti v první vlně protipandemických opatření a situace značné nejistoty. Prostě snaha o minimalizaci ztrát. Klient si musí srovnat, zda zisk generovaný v České republice v porovnání k nějaké potenciální rizikovosti a ztrátě ve srovnání s jinými pobočkami je pro něj adekvátní. Myslím, že to klienti vnímají tak, že musí soustředit své síly a kapitál na důležitější byznys, který je méně rizikový a primárně jim může do budoucna pokrýt ztráty a živit je.

Obávám se, že jejich rozhodnutí odejít příliš nenahrávají ani různé mediálně propírané kauzy, které potenciálně snižují důvěryhodnost České republiky a trošku nás hází zpátky do roku 1988.

Hodně se při své praxi setkávám i se srovnáváním systému řízení protipandemických opatření u nás, ve Francii, ale i třeba v Německu. Všichni dělají experimenty, ale u nás je trochu extrém ten, že se vlastně neví, co bude zítra, natož za rok. Každý představitel vlády říká něco jiného a zcela veřejně obhajují úplně protiústavní kroky. V jednom období epidemie jsem měla pocit, že už ani advokáti nerozuměli všem nařízením, která často obsahovala chyby. Nedokážu si představit, že by se tohle dělo třeba ve Francii, to by tam už všichni dávno stávkovali.

Jaké ekonomické důsledky to může mít?

Nejsem ekonom. Nicméně i jako advokát si dokážu selským rozumem dovodit, že zahraniční investice jsou pro tak malou zemi, jakou je Česko, naprosto zásadní. Nemůžeme si namlouvat, že bychom mohli být soběstační v čemkoli. A pokud by případy, se kterými se setkávám, byly typickým případem toho, co se aktuálně děje na českém trhu, může to mít negativní dopad na celou ekonomiku, zaměstnanost, kvalitu služeb a výrobků na trhu, ceny.

A zcela upřímně: osobně mám pocit už nyní, že kvalita služeb šla poměrně dolů, a jsem z toho hodně zklamaná. Mám pocit, že hodně frčí takové divné buranství a snaha co nejvíce urvat bez ohledu na kvalitu.

Jak konkrétně vypadají jednání o ukončení činnosti zahraničních investorů? Probíhá to hladce, nebo tam víří emoce?

U s.r.o. hodně záleží na tom, jak je koncipována společenská smlouva. Pokud společník nechce podíl odkoupit a ani nesouhlasí s převodem na třetí osobu, pak nezbývá v zásadě nic jiného než postupovat soudní cestou. Společník může navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval, a otázkou bude výklad „spravedlivě požadovat“.

Dále je tu možnost návrhu na zrušení a likvidaci společnosti, ale ani to není jednoduché. Je třeba počítat i s tím, že celé řízení trvá dlouhou dobu, takže nepřináší v žádném případě okamžité řešení.

Lidská stránka bývá problém: taková jednání spouští lavinu emocí a akcí, které se snažíme mírnit, vyvstává nedůvěra a podezřívání včetně různých naschválů. V některých případech se ti rozcházející obchodní partneři doslova snaží „urvat“ maximum a vymýšlí se naprosto neuvěřitelné scénáře, podávají trestní oznámení. Asi bych to přirovnala k takovému rozvášněnému rozvodu a vypořádávání společného jmění manželů. Pochopitelně by bylo mnohem uvolněnější, pokud by na místo odcházejícího partnera existoval již nějaký nový investor, ale potenciální investoři zatím vyčkávají, jak se situace vyvine.

Jak se v takové situaci jedná o ceně za odstoupení?

Vyjednávání o ceně je obecně ta nejtěžší část transakce. Pro českého partnera není jednoduché se ocitnout zcela sám v podnikatelské aktivitě za stávající situace. Je to frustrující, navíc se závazkem vyplatit druhého společníka. Chápu obě strany, české partnery i zahraniční investory. Taková jednání jsou proto složitá a mohou trvat i měsíce.

A pokud se společníci nedohodnou, jak často se obracejí na soudy?

Soudní řízení se může vléci dlouho, i více než tři roky, a proto vlastně žádným řešením pro investory v současné chvílí není. Na konec pandemie však čekat nemohou, protože by se ho také nemuseli dočkat. Své záležitosti chtějí řešit co nejrychleji, protože finance tlačí každého. Postupují proto tak, že se snaží nejprve domluvit, a když to nepůjde, tak budou jednat i tvrději, aby dosáhli svého. Na soud by se obraceli až v krajním případě.

Je české právo v oblasti zahraničních investic podobné jako v zahraničí, nebo se něčím liší?

Základní elementy obchodního práva a investic jsou díky sjednocující se evropské legislativě upraveny obdobně v České republice i ve zbytku Evropy. Pochopitelně s drobnými rozdíly, které si každá země tak nějak ponechává v rámci své „národní“ individuality v každém oboru práva. Hodně mě třeba fascinuje, když zjišťuji, že francouzští partneři řadu let podepisovali česky psané dokumenty, aniž by věděli, co v nich je. Tím, že ve Francii a jiných státech, kde fungují, to je nějakým způsobem, spoléhají na to, že stejně je to i v Česku. A určitě je to o neskutečné důvěře vůči českým partnerům.

Co může Česká republika zlepšit, aby k nám zahraniční investice směřovaly více?

Nemyslím si, že problém je v legislativě. Za posledních deset let k nám investice směřovaly ve velkém. V roce 2009 jsem se stěhovala do zahraničí a natrvalo se vrátila až v roce 2018. Ta změna při návratu pro mne byla v pozitivním duchu markantní. Měla jsem pocit, že jsme byli skutečně atraktivní zemí západního typu, bezpečnou, díky velikosti i flexibilní. Případné opadnutí zájmu bude proto jednoznačně souviset se zvládáním pandemické situace.

Asi bychom měli pracovat více na stabilitě a předvídatelnosti než zlepšování legislativy. Také úroveň politiků a politiky v tomto směru hraje důležitou roli. V porovnání s Francií jsme velmi malý trh, zajímavý pro investory v okamžiku, kdy vše funguje a je stabilní. Nechtěla bych se dopracovat do stavu, že budeme pro Francouze opět „Východ“. Musíme si totiž uvědomit, že my si můžeme udělat obrázek o tom, co se tu děje a proč, protože tu prostě žijeme, ale zbytek Evropy nás vidí zprostředkovaně z médií a v médiích jsme převážně jen v souvislosti s různými nesmyslnými kauzami.

Ve francouzském tisku málokdy uvidíte články o České republice, ale když naši celníci tehdy na počátku pandemie zabavili nějakou humanitární pomoc, byli jsme na titulkách, stejně jako nyní v souvislosti s kauzami typu „Vrbětice“. To není dobrý image a právě ten bychom potřebovali změnit.

Kdo je Lucie Martin Nešporová

– Advokátka, která se specializuje mimo jiné na obchodní právo, složité mezinárodní spory a lidská práva.

– Žila v Maroku a ve Francii, kdy kromě advokacie pracovala jako diplomat České republiky při Radě Evropy. Zde se dostala do velmi úzkého kontaktu s oblastí lidských práv, s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a s Istanbulskou úmluvou.

– Spolupracuje s centrem proti domácímu násilí na dětech Locika, s komunitním centrem Motýlek v Praze, podporuje vznik aktivity Podvody na ženách, která má za cíl šířit osvětu v oblasti boje proti psychickému násilí a manipulaci.

– V roce 2018 založila advokátní kancelář LN Law Office Prague.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované