Hlavní obsah

Na přihlášky do volby prezidenta je nejvyšší čas. A může vyhrát Andrej Babiš?

Foto: Profimedia, Profimedia.cz

Andrej Babiš a Miloš Zeman.

Reklama

2. 1. 12:00

Rozhovor Seznamu s analytikem agentury STEM Janem Hartlem o tom, kdo může vyhrát příští přímou volbu prezidenta.

Článek

Kdo vážně uvažuje o tom, že bude kandidovat v příští volbě českého prezidenta, měl by co nejdřív, a nejlépe rovnou začátkem roku, oznámit svůj úmysl veřejnosti. A to, i kdyby se příští hlava státu volila až v řádném termínu v roce 2023.

Tak vidí postup možných kandidátů zakladatel agentury STEM, zkušený analytik Jan Hartl.

Pokud chce kandidát či kandidátka uspět, míní Jan Hartl, musí dát voličům čas, aby si na něho (na ni) zvykli. V současnosti totiž není podle něho v Česku kandidát, který by měl u veřejnosti postavení srovnatelné se třemi dosavadními českými prezidenty.

V rozhovoru pro Seznam Jan Hartl říká, jakou osobnost si česká veřejnost v obecné rovině přeje a kudy by mohla vést cesta ke zvolení na Hrad.

Analytik Jan Hartl.

Opozice začala hledat kandidáta na příštího prezidenta už loni v létě. Není to příliš brzy?

Určitě ne. S kolegy i pozorovateli politické scény jsme se shodli na tom, že je vlastně nejvyšší čas. A to i tehdy, když odhlédneme od zdravotního stavu prezidenta a od toho, že by nová volba mohla být dříve než v řádném termínu.

Když se totiž mluví o volební kampani, představuje si většina lidí takzvanou horkou kampaň v posledních dvou měsících před volbami, ale to nedává šanci novým kandidátům. Nedává to šanci ani kandidátům, kteří by chtěli zdůraznit nějaké věcné problémové oblasti, aby se vyprofilovali a mohli oslovit většinu lidí racionálními argumenty. Abyste totiž oslovila racionálními argumenty voliče, musíte začít s dostatečným předstihem. Jinak už vám zbývá spoléhat na lehkou povrchní emoci na poslední chvíli a výsledek může být do značné míry nepředvídatelný nebo nahodilý.

Takže na brzké debatě o příštím prezidentovi není třeba hledat žádné negativní vymezení vůči Miloši Zemanovi – například kvůli jeho zdravotnímu stavu?

Kandidáti musí dát o sobě vědět. Musí být schopni přesvědčit veřejnost, že to myslí vážně a že to není jenom snaha se zviditelnit. Zároveň musí pracovat na tom, aby jejich prezidentská kandidatura byla vázaná na očekávání, které si většina veřejnosti spojuje s úřadem prezidenta. Ten předobraz, jak by prezident měl vypadat, je poměrně pevný a ustálený.

Zkušenost z minulé volby se ukázala jako velmi užitečná lekce. Kdyby někteří kandidáti začali s předstihem a měli více času, mohlo to celé dopadnout jinak. Koneckonců, poslední volba byla velmi těsná a já připomenu, že podle našich průzkumů či průzkumů Medianu měl Jiří Drahoš silnější postavení po prvním kole. Celé to prohrál mezi prvním a druhým kolem a zde je celkem zřetelné, že kandidáti musí být dobře připraveni nejen na první kolo, aby se dostali do povědomí veřejnosti, ale i na druhé, kdy se jede úplně nová kampaň, je na ni hodně málo času a štěstí přeje připraveným.

Dá se to tedy říci tak, že už nyní nastal čas testovat možnosti před horkou prezidentskou kampaní, i kdyby měla začít až na podzim roku 2022?

Ano. Protože v horké kampani začínají převažovat emoce, kolem kandidátů se vyrojí množství marketérů a specialistů na PR. A když kandidát nemá v té době sám úplně ujasněnu svou pozici, může působit rozpačitě. Musí být jednoznačně patrné, že chce být zvolen, musí si umět říci o hlasy a musí mít vizi nebo představu, proč on by měl být prezidentem.

Jak si Češi většinově představují roli prezidenta?

Je obtížena celou řadou protikladů a je velmi obtížné těm protikladným nárokům dostát. Očekávání na prezidenta jsou dlouhodobě stejná, jsou pevně zformulovaná předobrazem Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho první základní role je takový strážce obecné mravnosti, slušnosti, pořádku. Je to činitel, který spojuje společnost. Prezident by měl stát ne mimo politické strany, ale měl by v povědomí veřejnosti stát nad stranami. Na jakémsi obláčku, z kterého shlíží na každodenní politiku, pečlivě sleduje, ale nevstupuje do ní. Podle veřejnosti do ní má vstoupit, a to velmi rázně, pokud je něco v nepořádku, pokud společnost je v krizi, pokud strany a účastníci politického boje se nejsou schopni dohodnout. A víme, že když si srovnáme polistopadové prezidenty, je Miloš Zeman snad nejvíce představitelem aktivistického prezidenta, kdy vstupuje někdy velmi výrazně do aktuálního politického dění.

On ty situace vytváří…

Ano. Ta představa prezidenta je trochu narušena osobou Miloše Zemana, protože on je novým typem prezidenta, který hraje samostatnou roli, čas od času vypustí prostřednictvím medií výbušné téma. Myslím, že lidé z jeho okruhu to nazývají šrapnel. To je přece jen něco jiného než zpovzdálí sledovat dění.

Rozporem v očekávání role hlavy státu je, že prezident by měl být svým způsobem reprezentantem nadčasového, obecného, shrnujícího pohledu směřujícího do budoucnosti, k základním hodnotám, ale zároveň musí bedlivě sledovat aktuální dění a mít představu, jak ji konkrétně naplňovat.

Dalším prvkem rozpornosti té role je, že by měl být prezident ceremoniální postavou, trochu mimo běžný život, protože jeho funkce je reprezentativní a je symbolickým představitelem státu a národa. Z druhé strany, jak už napovídá taková ta idealizace Tomáše Garrigua Masaryka – tatíček chodil s námi na žejdlík, takže na druhou stranu je tu očekávání velmi lidového prezidenta.

Nebudu se vracet k současné hlavě státu, ale bude záležet na tom, do jaké míry se bude novým kandidátům dařit na tyto prvky navázat.

Miloš Zeman plno těchto očekávání nesplňuje a nesplňoval je ani v prvním funkčním období, a přesto i podruhé ve volbě vyhrál.

Myslím, že je na vině neschopnost postavit adekvátního protikandidáta. A nejde jen o to, že Jiří Drahoš byl veřejnosti neznámý, dobře vypadající akademik, o jehož politických postojích toho nebylo mnoho známo a až do horké kampaně byl nepříliš viditelný. Ostatní kandidáti pak vstoupili do hry relativně pozdě.

Opoziční strany už v létě začaly hledat společného kandidáta. Myslíte, že to může vést k úspěchu?

Představa, že by strany, které samy sebe nazývají demokratická opozice, mám na mysli ODS, TOP 09, lidovce, STAN, možná Piráty, vygenerovaly nějakého společného kandidáta, při té nesourodosti zájmů, je dosti iluzorní. A nemyslím, že by to bylo užitečné, protože základní požadavek na prezidenta, jak jsem říkal, je, že je nejen nestranický, ale nadstranický. Vyslat z politických stran nadstranického kandidáta je protimluv.

Role prezidenta je smiřovat rozpory, být nositelem konsenzuálního modelu politiky. Víme z výzkumů, že občané si přejí, aby se politici byli schopni dohodnout. Protože když se nedohodnou, musí odsunout všechny klíčové problémy společnosti jako školství, zdravotnictví nebo důchodovou reformu. Minimální shoda tu není a prezident by měl být představitelem svorníku společnosti. Ten, který bude nabádat exekutivu a politiky k tomu, aby se na věcech dohodli.

Jedním ze zdrojů minulých neúspěchů byla snaha politických stran vytvářet stranické kandidáty navzdory všeobecnému očekávání. Myslím, že bude i sebezáchovné pro stávající i budoucí prezidentské kandidáty, že sice mohou kandidovat s morální podporou jednotlivých stran, ale že si dají velký pozor, aby nebyli stranickými kandidáty.

Oslovit voliče společnou myšlenkou a přiblížit se obecnému předobrazu vycházejícímu z Masaryka. To je cesta k úspěchu?

Ano. Ale tady není nabíledni silná osobnost. Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman byli nejvýraznější osobnosti, tím pádem jsme je vyčerpali. Úvahou mnoha lidí bylo: „Nebudu sázet na někoho neznámého, dám na praktika, který se v politice pohybuje, leccos zažil, leccos viděl, a uvidíme. Nedám hlas někomu, kdo je nově příchozí a o kom nic nevíme.“ Proto říkám, že je zcela správně, když noví kandidáti dají o sobě vědět s předstihem. Pro uváženou volbu je důležité i to, že si lidé ujasní, jakého kandidáta nechtějí. Nemusím mít jen pozitivní motivaci. Vyhledám informace o jednotlivých kandidátech, začnu o tom diskutovat. A to všechno potřebuje čas.

Další podstatnou podmínkou úspěchu je tedy to, abyste byl pro veřejnost dostatečně známý a čitelný?

Ale nestačí, aby člověk byl známý, ale musí být slučitelný s rolí prezidenta. Když si vezmeme Václava Klause, který byl jako premiér vnímán značně rozporně a jeho hodnocení v premiérské roli bylo v datech STEM něco kolem 35 procent, jakmile nastoupil do role prezidenta, získal s toutéž metodikou přes 50 procent. To znamená, že jako premiér byl vnímán kontroverzně, ale podle veřejnosti se pro prezidentskou roli hodil, ať si pod tím lidé představovali cokoli.

Měl by šanci uspět v prezidentské volbě Andrej Babiš?

Andrej Babiš jako premiér je pro značnou část lidí dobrým premiérem, ale byl by u týchž lidí dobrým prezidentem? Byl by schopen využít toho, co prospívá jeho premiérské roli, prospívalo by to jeho prezidentské roli? Ale šanci by měl. Pokud by uměl říci, že jako premiér stavěl na tom a onom a že jako prezident využije těchto nebo těchto schopností. Buď kupte, nebo nechte být.

A další kandidáti, o kterých se už v souvislosti s příští přímou volbou mluví?

Je na nich, aby si ujasnili, co jsou jejich silné stránky, a dovedli je uplatnit ve veřejném mínění. A ty rušivé utlumit nebo vysvětlit tak, aby jejich obraz nenarušovaly. To je proces velmi pomalý.

Když si vezmeme Josefa Středulu – dobrý odborář, může být dobrým prezidentem? A která část jeho osobnosti a běžné agendy je pro to použitelná? Vezmeme si generála Petra Pavla. Co víme o tom, jak vykonával své funkce, a kdo má představu o tom, jak působil v NATO?

Kandidaturu natvrdo zatím vyhlásil jen Marek Hilšer, pak je tu plno lidí, kteří ji v různé míře vážnosti připouštějí. Jak veřejnost takové váhání s oznámením kandidatury vnímá?

To je věc velmi ošidná. V současné době si mnoho kandidátů může myslet: Nevystřílím si všechno své střelivo dopředu. Ale už to je špatně. Představa, že pro veřejnost potřebuji jenom některé fígle, které si nechám na poslední chvíli, a ono mě to vynese do prezidentské role, to je hrubé podceňování veřejnosti. Jako kdyby bylo snadné veřejnost ošálit.

V podstatě takové to „neříkám ano nebo ne“ signalizuje nezúčastněné a nezajímající se společnosti, že ten člověk vlastně neví, jestli má být prezidentem. Hrubě to podceňuje úroveň takzvaných obyčejných lidí. Oni neumí často hovořit ve vzletných abstraktních pojmech, ale mají zdravý selský rozum a takhle se podle něj nechová někdo, kdo prezidentský úřad bere jako své životní poslání a jako službu veřejnosti do roztrhání těla.

Máme tu také prohlášení Marka Hilšera a myslím, že nejpozději počátkem tohoto roku kandidáti musí říci: „Jdu do toho, nejdu do toho.“

Co případ Jana Fischera z první přímé prezidentské volby v roce 2013? V jeho případě se po neúspěchu už v prvním kole přímé volby mluvilo o tom, že oznámil kandidaturu příliš brzy a k závěru se vyčerpal. Je možné vést kampaň tři roky?

Není možné udržet tři roky kampaň. Jan Fischer byl vynesen v některých výzkumech, a protože byl jako premiér v úřednické vládě vnímán velmi pozitivně, z bezradnosti mnoho lidí říkalo: „Proč by třeba takový Fischer nemohl být prezidentem?“ On si však neodpracoval kandidaturu. On vzal vlastně na vědomí, že tak nějak skóruje, a v podstatě neměl představu, jak jezdit po zemi, vysvětlovat lidem, co jsou jeho priority. Ale nešlo jen o to, že nepracoval na tom, aby si ho lidé dovedli v roli prezidenta představit, ale také o to, aby i sám sebe naučil se v té roli chovat, protože i to do konečné kampaně potřebujete.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že Marek Hilšer vlastně udělal strategický krok, i když to na první pohled vypadá spíš jako zbrklost.

Lidé ho mohou začít sledovat. Jak funguje v Senátu, mohou se o něj zajímat a on posléze zjistí, jestli sám je schopen tomu věnovat energii, koho je schopen oslovit a jestli je schopen na kandidatuře systematicky pracovat. Trojici silných osobností máme vyčerpanou, všichni budou stát na stejné čáře. Jasný kandidát tu není, uhrančivá, charismatická osobnost tu není a těžko se do volby vynoří. Takže myslím, že je to situace pro systematickou práci.

Neúspěšní kandidáti z minulé volby jsou spíš ve výhodě, nebo nevýhodě? Přece jen jsou to ti, kteří už jednou prohráli…

V tuto chvíli je to pro ně výhoda, protože už o nich lidé v souvislosti s prezidentskou volbou přemýšleli. Samozřejmě, že neúspěch a minulé chyby jim mohou být přičteny k tíži, oni si však z té porážky mohli vzít poučení. Když budou šikovní, nemusí to být k jejich tíži.

Stále se bavíme spíše o tom, že budou volby za tři roky, ale co kdyby byly náhlé? Jaký kandidát by měl šanci na úspěch?

Šanci by měl ten, který už bude na trhu prezidentských kandidátů. Protože ti ostatní, kteří by se přihlásili dodatečně – kdyby byl mandát prezidenta zkrácen – by vypadali, že využívají krizové situace. Oproti nim by stáli ti, kteří již delší dobu na něčem staví a jsou schopni říci, proč by je měli lidé volit.

Změnilo se něco u voličů od poslední přímé volby?

My už máme období dynamických změn i období hledání kudy kam za sebou. To, co charakterizuje současnou situaci, a to víme dobře z výzkumů STEM, je rozpačitost nad budoucností, nad dosaženým standardem, nevíme kudy kam a přestáváme věřit, že to, co děláme, směřuje do lepší budoucnosti pro naše děti. Lidé nejsou naštvaní, nejsou rozhořčeni, jsou jen rozladěni, rozčarováni, mají pochybnosti, nevěří, že to, co děláme, má dlouhodobější smysl, a nejsou ochotni odkládat své cíle do budoucna, protože nevěří, že to do budoucna někam povede.

To je takový stav, který bych nenazval vývojem, ale spíš bych dal stav dlouhodobé stagnace. Máme pocit, že mezilidské vztahy se zhoršují, že důvěra mezi lidmi opadá. Každý si hraje na svém písečku, společný zájem, solidarita, vzájemná spolupráce se rozvolňuje. Skupiny přátel, rodina a další takové přirozené celky se rozvolňují a rozdrobují.

A jak se to může projevit? Může to znovu přinést prezidenta, kterého můžeme označit jako „Zeman 2“?

Může to přinést kandidáta, který bude produktem malodušnosti okamžiku, a to za předpokladu, že společnost zůstane pasivní, že nepochopí, že role prezidenta je důležitá. To by bylo výrazem, že úroveň politické kultury poklesla a že takzvaná demokratická opozice není schopná vůbec reagovat na potřeby doby. Tady bych řekl, že je prostor pro prezidentské kandidáty. Vytrácí se debata o věcných záležitostech. Ta otázka, ve jménu čeho se ucházím o prezidentský úřad, je důležitá, a na to by měli ti kandidáti odpovědět.

Takže typ „Zeman 2“ nás čeká v případě, že se nevyprofiluje někdo s propracovanější vizí, ale jen ten, co utvrdí současný stav?

Pokud se nepodaří politickým stranám, médiím, kandidátům objasnit lidem, co je ve hře, může se stát, že vznikne marketingový produkt na poslední chvíli s přispěním bůh ví jakých peněz, s aktivizací všech možných předsudků a fiktivních hrozeb.

Zemanových 2,7 nebo později 2,8 milionu voličů není soudržná skupina, která by vyhledávala určitý typ osobnosti?

Ne. Lidé by v 51 procentech volili jednoho a na 49 druhého. A ze dne na den si to můžou rozmyslet na základě mělkých pohnutek.

Miloš Zeman řekl, že kdyby Andrej Babiš kandidoval, volil by jeho. Poslechli by ho jeho voliči?

Je to určitě důležitý tah, ale je otázka, jestli už obec ostatních kandidátů umí stát na vlastních nohách a představit konkurenční agendu.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené