Hlavní obsah

„Náckové“ ze sídliště. Pronikla jsem mezi fanoušky Ortelu

Foto: Seznam.cz

Hudba Ortelu nás zdvihá ze země, dělá z nás bratry a sestry, vysvětlují fanoušci fenomén této kapely.

Reklama

27. 11. 2019 17:51

Reportérka Seznamu vyrazila prozkoumat, kdo jsou fanoušci Ortelu. „Tak o nás rovnou napište, že jsme náckové, neobtěžujte se nás ani na cokoli ptát,“ pokřikoval na ni zprvu jeden z nich.

Článek

Neunikají pojmenování náckové, rasisté, odmítači nebo třeba xenofobové. Často jsou předmětem hospodských debat i diskusí mezi odborníky. Skutečný pohled na fanoušky Ortelu zprostředkovaný přímo z místa ale dosud chyběl.

Bez předsudků a bez ortelu nad tím, do jaké skupiny tito lidé patří, se pokouší epizoda pořadu My odhalit ryzí myšlenky početné skupiny obdivovatelů skupiny, kteří milují písně nejen o jakémsi boji proti uprchlíkům, ale hlavně o tom, v jakých podmínkách žijí „obyčejní” Češi.

Neexistuje snad žádný přechodný stupeň mezi adorací a odsouzením. Lidé skupinu Ortel buď milují, nebo nenávidí.

Jenže když se začtu do textů, přestávám rozumět, proč tato vesměs úsměvná pětice výbojných rytířů v kožených kalhotách pořád vyvolává tak silné emoce. Jistě, Ortel v některých textech šíří předsudky a vybízí k násilí, jádro repertoáru ale spočívá v docela jiných tématech.

S určitou mírou zjednodušení lze říci, že koncerty kapely Ortel navštěvuje malé procento lidí spojených s krajní pravicí, zato poměrně velká část lidí, kteří jsou nespokojení s vývojem společnosti a cítí se jí být zrazeni. Politolog Jan Charvát, který fenomén Ortelu nastudoval, je vidí jako ty, kteří „prohráli ekonomickou transformaci“ a teprve až díky své identifikaci s rodinou Ortelu získávají zpátky alespoň část ztracené důstojnosti. Proti tomu nelze nic namítat.

Celý snímek „My, Orteláčkové“ si můžete pustit ZDE:

Epizoda pořadu My odhaluje ryzí myšlenky početné skupiny fanoušků Ortelu. (Video: Seznam Zprávy)

I sám frontman kapely Tomáš Ortel nabízí podobné vodítko k pochopení jeho hudby. Svou tvorbu totiž vysvětluje touhou popisovat změny po pádu komunistického režimu. „Rebelská a vlastenecká povaha mne nutila stále něco měnit a já jako chlapec z okrajového sídliště jsem cítil neskutečnou potřebu sdělovat lidem svými songy stav mé mysli, který jsem prožíval. Rozhořčen vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989, jsem nevnímal ty euforické klady celé takzvané ‚demokracie‘, ale naopak sledoval změnu lidí, povah a názorů s padlým režimem,“ napsal na web kapely.

Slzy z Mešity

Motivy zpěváka nechám s dovolením stranou. Zajímá mě spíš, jaké jsou důvody pocitu zrady a vykořenění fanoušků Ortelu. A tak i přesto, že nenosím oblečení s lebkami a nazpaměť znám leda tak refrén jedné písně, vrhám se střemhlav mezi fanoušky skupiny, kterou většina lidí v mém okolí odsuzuje pro její rasismus či xenofobii a která je na míle vzdálená mému hudebnímu vkusu. Chci zkrátka nahlédnout do útrob fenoménu s názvem Ortel. Chci pochopit, jakou identitu mají hrdí fanoušci Tomáše Ortela, kteří často se slzami v očích zpívají hymnu všech protiimigračních demonstrací s názvem Mešita.

„Cítit se budou v právu, ti v tom černým hávu, útočí jen v davu a svatou válku ctí. Pro Alláhovu slávu uříznou ti hlavu, mají jen o to snahu, zastavme šílenství!” Tuto pasáž jsem fanoušky Ortelu slyšela zpívat na všelijakých demonstracích. Naposledy na protiromském protestu v Dubí, kde mi nadávali a vyhrožovali fyzickým násilím, než je rozehnali těžkooděnci…

Tehdy naše povídání k ničemu nevedlo, nic jsem se od nich – kromě toho, že jsem „černá špína” – nedozvěděla. A tak to zkouším znovu. V trochu přívětivějším prostředí. V kulturním domě městečka Seč.

Známí mě varují, že být na koncertě Ortelu může být docela riskantní. Pitky, rvačky a hajlování, slyším ze všech stran… Nechce se mi ale věřit tomu, že jakmile otevřu dveře kulturáku, rozbijí mi brýle a budou mě častovat těmi nejhoršími nadávkami.

Přílišná měkkost

Přece jen jde o koncert kapely, kterou krajní ultrapravice – tedy ti, ze kterých jde skutečně cítit agrese a odvaha zmíněný pocit ventilovat – nebere ani příliš vážně. Jsou pro ně příliš měkcí, jak často upozorňují odborníci na extremismus ve snaze zařadit skupinu do konkrétní škatulky nemainstreamové hudební scény.

Jen tak mimochodem: Například politolog Jan Charvát zařadil Ortel do proudu „zábavových kapel“. To se asi členům skupiny líbit nebude, pravdou ale je, že koncerty Ortelu pořádané v hospůdkách nebo kulturních domech se od koncertů Evy a Vaška – pochopitelně kromě hudebního stylu – v mnohém neliší…

Na fanoušky nijak neútočím. Neptám se jich, proč jim nevadí, že frontman kapely platí spíše za neotřelého byznysmena než za významného umělce a osobnost v hudebním průmyslu. Stejně tak je nepoučuji o tom, proč má smysl sledovat politické dění. Ptám se na úplně obyčejné věci. Třeba kde pracují, jaké písničky Ortelu mají rádi, jestli je na koncerty doprovází partneři, případně co je v životě trápí.

Zprvu mi nedůvěřují. Stejně jako Tomáš Ortel si i jeho fanoušci uvědomují nálepky „xenofobní” Ortel, „rasistický“ Ortel, „nenávistný“ Ortel. A nehodlají je přiživovat. „Tak o nás rovnou napište, že jsme náckové, neobtěžujte se nás ani na cokoli ptát. Vždyť už dopředu víte, co napíšete,” volá na mě zdálky odvážně muž s agresivním tónem v hlase.

Asi nechce připustit, že by se novináři, které má podvědomě rád asi jako prezident Miloš Zeman, mohli skutečně zajímat o skupinu lidí z jiného názorového spektra. A nejen toho názorového… Tuším, že se naše životy neprolínají v mnoha věcech.

Po krátkém rozhovoru mezi čtyřma očima ale mění názor a pouští se se mnou do dialogu před kamerou. Nevím, jestli je to tím, že trvám na tom, aby nedělil na „my” a „oni”, nebo tím, že mu říkám, proč mi jeho problémy nejsou ukradené.

Dominový efekt

Nakonec získávám důvěru, byť malou, i dalších fanoušků. Prvotní nechuť se mnou mluvit střídá nekonečný proud myšlenek, kterým mě zavalují. Vzali mě mezi sebe. Orteláčkové, jak je nazývá jedna z fanynek, mě vzali mezi sebe! Sice jako podivínku před kamerou, ale čert to vem… Společně se nám podařilo zapomenout na sociální bubliny. Když si povídáme, tvoříme alespoň na chviličku průnik oněch nesmyslných škatulek.

Škoda, že do něj nepatří i frontman Tomáš Ortel, který mě s celým týmem nechal vyhodit z koncertního sálu. Odmítl natáčení akce, třebaže jsem se mu několik minut snažila vysvětlit, proč jsem se rozhodla strávit páteční večer a noc v přítomnosti jeho kapely i jeho fanoušků. Marně. Nakonec dal přede mnou jasný pokyn ochrance, že kdybych se tam náhodou jen na chvíli ocitla, mají mě vyhodit. A tak se také stalo.

„Můžeme zůstat se štábem alespoň v předsálí?”

“Ne, ani tam,” zakončí náš rozhovor a dá pokyny ochrance, aby nás vyvedla ven.

Nevadí. Na betonovém plácku před kulturákem mám alespoň na povídání s fanoušky Ortelu klid. Oni kouří, já se ptám. Neruší nás středověké rytmy písní, neruší nás nápojový lístek s panáky za pár korun. Stojíme ve tmě daleko od všeho dění a povídáme si o tom, co znamená být fanouškem Ortelu.

My, na chvostu

Někteří z účastníků akce formulují své myšlenky snadno, jiní s obtížemi. Jedno je ale z jejich povídání naprosto zřejmé – Ortel pro ně není jen hudební skupina, je to jakýsi životní styl. Možná vyznání. Jedna ze zpovídaných dokonce mluví o „bratrech a sestrách”.

Mluví o tom, čemu se ve svém životě věnují. Často jsou to dělníci, prodavačky, matky na mateřské, ale třeba i řidiči kamionů. Jsou mezi nimi voliči SPD i zarytí odpůrci ODS. Stěžují si, co pro ně dělá nebo spíše nedělá současná vláda.

„Mně osobně se líbí, že Tomáš v písničkách naráží na to, co se v naší zemi děje. Jaký je tady sociální systém. U nás jsou zákony nastavený tak, že dehonestují lidi, obyčejný občany. Nestaví se proti poslancům nebo podnikatelům,” otevírá se mi muž, který byl zprvu největším odpůrcem natáčení krátkého dokumentárního filmu.

Vykořenění

A naznačuje mi, že mezi Orteláčky rezonuje více než uprchlická krize téma dluhů a exekucí, popřípadě situace na trhu práce. „Všichni mají hypotéky, lidé jsou zadlužení. Bojí se říct svůj názor a pravdu, aby je nevyhodili z práce. Ono to takhle fungovalo za komunismu a funguje to tak i teď. Vláda s obyčejným obyvatelstvem zametá. Tomáš nás víceméně vede. Zdvihá nás ze země, jsme rádi, že někoho takového máme, protože se pak cítíme líp. On nás podporuje, byť jenom textem,” dodává muž, z nějž je během vyprávění cítit, že ho takové pocity skutečně tíží. „Není práce. Samej Ukrajinec, Bulhar,” říká pak k tématu další z fanoušků Ortelu.

Netrvá ale dlouho a v debatě dojde i na uprchlíky. „Je potřeba hájit naši republiku před těma migrantama a před tím, že je sem politici pouští. Co dělaj politici pro normální lidi? Nic. Všechno dělaj jen pro vyšší vrstvu a pro sebe hlavně,” zaznívá dále z davu. „Ortel, to je srdcovka. Je o lásce k vlasti. Oni o nás říkají, že jsme rasisti a xenofobové, ale v těch textech není jedno slovo rasistický,” svěřuje se postarší muž v kožené bundě, který při vyprávění několikrát zdůrazňuje, že „Tomáš je fakt dobrej chlap”.

Antiteze politiků

Pohled odborníků je nicméně docela jiný. Politolog Charvát totiž upozorňuje, že některé texty Ortelu se mohou pohybovat na hraně zákona. Vůdcovské schopnosti frontmana skupiny si vysvětluje tím, že pro fanoušky představuje ikonického vůdce, který jim dává naději a se kterým se mohou identifikovat. Představuje pro ně jistou antitezi k současným politikům.

„Je na rozdíl od politické reprezentace přítomný a vidí věci stejně jako oni. Agrese je emocí, kterou tito lidé cítí vůči současné politické garnituře, kterou chápou jako původce jejich špatné (ať už reálně, nebo domněle) situace,“ říká Charvát.

A jak mi někteří fanoušci či spíše fanynky vysvětlují, někdy může být obdiv k Tomáši Ortelovi daný i vcelku povrchními důvody. „Ten kluk to má v hlavě srovnaný, je mladej a pěknej. Hodně pěknej. A i když má fotky se zbraněma, člověk při poslechu Ortelu zjistí, že jeho písničky jsou skutečně o něčem,” líčí dáma v leopardím. Další návštěvnice akce pak říká, že „zpívá písničky o pravdě” s tím, že „nikdo nechápe, co se v České republice děje”. Když se jí ptám, co tím myslí, řekne, že velkým problémem Česka jsou hlavně uprchlíci. Zas a znovu…

Uprchlíci jsou pro fanoušky tématem, i když z analýz politologů vyplývá, že toto téma ve společnosti čím dál víc slábne. Ortel nicméně nabízí „pestrou“ škálu témat. „Textově se Ortel soustřeďuje na několik témat. Opěvování historie, silných (až siláckých) mužů, krásných žen a vedle toho menší část textů kritizuje velmi obecně nešvary moderní společnosti. Přičemž toto celé je zasazeno do rámce nacionalismu a politického disidentství. Právě tato kombinace – nepříliš konkrétní a současně výrazně zjednodušující kritika ve stylu ‚všichni kradou‘, odkaz k národní pospolitosti a pocit ublíženosti – přitahuje pozornost lidí, kteří se cítí podobně,“ shrnuje repertoár Charvát.

Pokud jde o vlastenectví, to chápou fanoušci Ortelu ve dvou rovinách. „Zaprvé ve smyslu pospolitosti, v zásadě užší než vysloveně národní, ale spíše konkrétně chápané pospolitosti lidí spojených společných názorem. A zadruhé spíše ve smyslu určité negace k tomu, co přichází zpoza hranic národa, než ve smyslu lásky k tomu, co naopak přichází zevnitř,“ vysvětluje politolog.

Kdo by mohl zmíněné problémy vyřešit? „Myslím, že jedině naše vláda to může vyřešit. My nemáme tu pravomoc a nemáme tu sílu. Bývávala doba, kdy se lidé dokázali semknout. Dneska si každý hrabe na svém písečku,” staví se k věci muž, který ochotně mluví před kamerou. Jeho „kolega”, kouřící opodál, by s ním ale asi nesouhlasil. „Celá tahle vláda je zku**ená,” opakuje dokola s tím, že současný kabinet nic nezmůže.

Naděje pro Orteláčky

Další z účastníků akce se mi svěřuje s tím, že kvůli neochotě vlády řešit problém a kvůli nezájmu médií se rozhodl upozorňovat na „problémy s uprchlíky” veřejnost sám. Skrze sociální sítě. Spravuje tři facebookové stránky, na nichž sdílí z internetu převzaté zprávy. Třeba o „všech těch znásilněních, o kterých média mlčí”. Když se ptám, jestli si je jistý věrohodností takových informací, říká mi, že bezpochyby. „Našel jsem to na Facebooku.”

Ortel dává zjevně svým fanouškům naději a sílu. „Orteláčkové nás sjednocují, dělají z nás bratry a sestry,” říká mladá matka, kterou na akci doprovází její kamarádka. Manžel zůstal doma, protože se mu oblíbená hudba jeho ženy nelíbí. „Můžeme být rodina, můžeme být pospolu a bojovat za stejnou věc,” dodává její společnice.

Fanoušci Ortelu sami sebe v rozhovoru často staví na chvost. Mluví o těch „nahoře”. A možná i proto ze všeho nejvíc touží po pocitu, že někam patří. Vykořeněnost jejich vlastní i vykořeněnost Česka je, jak tuším, hlavním motivem myšlenek příznivců Ortelu. A proto tak urputně lpí na vlastenectví a spojování se skrze kult. Kult Ortelu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené