Hlavní obsah

Návod z Polska a Maďarska, jak zkrotit novináře. Šlo by to stejně rychle i v Česku?

28. 2. 2018

Mapa Jiřího Hoška o veřejnoprávních médiích v Maďarsku a Polsku. (Video: Hošek, Seznam.cz)

Současné vládní garnitury v Polsku a Maďarsku dokázaly v řádu měsíců udělat z veřejnoprávních sdělovacích prostředků poslušné nástroje státní propagandy. Podle studie Reuters Institute a Oxfordské univerzity dnes neexistuje transparentnost ohledně rozpočtu maďarské veřejnoprávní televize. Zpravodajství je údajně silně provládní, kritické hlasy se prakticky nevyskytují a časté jsou faktografické chyby. Polská veřejnoprávní televize je na tom velmi podobně. Jak snadno by se případně podařilo změnit mediální krajinu v Česku?

Článek

Stále silnějšímu tlaku čelí v různých evropských zemích veřejnoprávní i jiná, kritickou žurnalistiku vyznávající média. Zatímco v západní Evropě mají zavedené sdělovací prostředky většinou dost pojistek, jak podobnému náporu čelit, ve střední a východní Evropě je situace jiná. V Polsku a Maďarsku se svoboda tisku postupně drolí.

„Maďarská veřejnoprávní média po roce 1990 nikdy nedokázala svým obsahem přesvědčit veřejnost, že si zaslouží peníze daňových poplatníků. Systém veřejnoprávních médií byl dlouhodobě těžce zpolitizovaný. Je pravdou, že pamatuji časové úseky, kdy v maďarském rozhlase a maďarské televizi fungovaly malé editorské týmy, takové ostrůvky, kde nezávislí novináři dokázali vytvářet kvalitní obsah mimo politický vliv,” připomíná Attila Mong, jeden z nejznámějších maďarských novinářů. Investigativní žurnalista i mediální teoretik dnes žije v Berlíně.

V roce 2010 se jeho jméno proslavilo daleko za hranicemi Maďarska, kdy se coby moderátor ranního zpravodajského bloku hlavní celoplošné stanice veřejnoprávního rozhlasu na minutu odmlčel na protest proti novému mediálnímu zákonu. Ten novinářům zakazoval komentovat kroky maďarské vlády Viktora Orbána.

Jestliže se „šrouby“ kolem veřejnoprávních sdělovacích prostředků utahovaly postupně, zánik největšího maďarského deníku Népszabadság přišel zcela náhle, v sobotu 8. října 2016. Toho dne ráno redaktoři levicového listu zjistili, že se na webu objevilo prohlášení, podle kterého se majitel rozhodl pozastavit vydávání jak tištěné verze deníku, tak i fungování zpravodajského webu. „Pro všechny to byl šok, protože s něčím takovým nikdo nepočítal. Oficiální zdůvodnění bylo, že firma musí najet na nový hospodářský model. Věděli jsme, že noviny jsou ztrátové, ale ještě měsíc před tímto nečekaným zvratem se přijalo 5 nebo 6 nových kolegů,” vzpomíná dlouholetý zahraniční zpravodaj Népszabadságu András Dési. Později se ukázalo nejen to, že konec levicového Népszabadságu je definitivní, ale taky že pozadí jeho zániku bylo spíše politické.

O pár týdnů později totiž někdejší majitel novin přešel pod křídla společnosti Lörince Meszárose, blízkého přítele ministerského předsedy Viktora Orbána. Podle Andráse Désiho bylo uzavření novin varovným signálem dalším maďarským médiím, že je lepší s Orbánovou vládou vycházet. Kdo si nebude hrát na hrdinu, bude dostávat reklamy od státních podniků a unikne osudu Népszabadságu.

Novinář a vysokoškolský pedagog Tomáš Klvaňa si myslí, že česká veřejnoprávní média jsou mnohem kvalitnější a to jim poskytuje jisté krytí. V případě dalších tuzemských sdělovacích prostředků už tak optimistický není: „Kdo v současné době v Česku koupí média, která nevydělávají nebo vydělávají málo? Jsou to v naprosté většině lidé, již mají nějakou politickou agendu. Buď jsou to podnikatelé, kteří přímo chtějí do politiky tak jako Andrej Babiš, nebo lidé, jejichž podnikání politika významně ovlivňuje.“ Podle Klvani až tolik nehrozí, že by majitelé přímo médiím nařizovali, co mají říkat a jak mají psát. „Tady stačí, že se ta vydavatelství postupně začnou držet v šachu. To znamená, budou vědět, co nemají vysílat nebo o čem nemají psát. Tady hrozí spíš mlčení než nějaká indoktrinace,“ dodává Klvaňa.

Doporučujeme

Další zprávy

Reklama