Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Případ bratří Mašínů je asi nejkontroverznějším příběhem naší novodobé historie. Vášnivé debaty probíhají od pádu komunismu, kdy vešel v obecnou známost, a diskuzi podpořila jak kniha „Zatím dobrý“, tak nyní promítaný film „Bratři“. Každý rok média řeší, zda by Mašínové neměli dostat státní vyznamenání, což jim podle jedněch dávno dlužíme, ale pro druhé je to naopak zcela nepřijatelné. Žádný prezident se také Mašíny vyznamenat neodvážil, byť měli vlivné přímluvce.
Od počátku existují jen dva zcela protichůdné názory. Pro jedny jsou bratři hrdinové, co se – jako jedni z mála – dokázali postavit se zbraní v ruce komunistickému režimu a probít se s pár pistolemi a několika náboji přes obrovskou vojenskou a policejní přesilu do západního Berlína. Pro druhé jsou vrazi, kteří bez jakéhokoli soucitu zabíjeli nevinné oběti.
Nesmiřitelnost obou pohledů může samozřejmě do určité míry spočívat v rozdílných pohledech české populace na období 50. let nebo na komunistický režim obecně, ale hlavní důvod protichůdných názorů spočívá v něčem jiném. V příběhu bratří Mašínů se totiž přímo ukázkově střetávají dva různé výklady českých dějin, a tedy dvě různé představy o české národní identitě.
Zde je třeba připomenout, že - jak již dříve upozornil třeba historik Dušan Třeštík – „český národ není věčný“ a nevznikl někdy v šerém dávnověku. Vznikl cíleným „vymýšlením národa“ převážně v 19. století. Vznikl jako společenství lidí, kteří se dohodli, které příběhy si budou vyprávět a které si vyprávět nebudou, jak ostatně praví jedna z definic národa.
Od počátku „vymýšlení“ českého národa se střetávaly dvě protichůdné představy o jeho historii. Jedna se snaží líčit české dějiny jako neustálý boj za pravdu, svobodu a spravedlnost. Tato představa, podle které se v naší minulosti střídají vítězná období, a naopak období temná, staví na husitské tradici, která vidí husitství jako absolutní vrchol českých dějin. Tento pohled ustavil ve svých „Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě“ otec národa František Palacký, který byl sám protestant. Národní buditelé si tehdy položili celkem jednoduchou otázku: Kdy se nás Čechů všichni v Evropě nejvíc báli a kdy jsme byli vojensky a mocensky na vrcholu? A logicky jim jako největší hrdinové vyšli husité, protože v té době se do Čech vypravilo několik křížových výprav a všechny byly poraženy.
Vojenské úspěchy husitů byly ideově spojeny s osobou mistra Jana Husa jako bojovníka za pravdu Boží. Jednotlivé příběhy českých dějin v tomto pojetí velice působivě beletristicky zpracoval ve svých románech Alois Jirásek, takže se na dlouhá léta staly povinnou četbou a určovaly představu o našich dějinách. Představu husitství jako vrcholu národa dál kreativně rozvíjel zejména Tomáš Garrigue Masaryk, který použil Husovo tvrzení, že pravdu je třeba bránit až do smrti, k odůvodnění boje Čechů za samostatný stát. Z husitů se tak stali bojovníci za svobodu národa a z Jana Husa bojovník za jakoukoli naši pravdu. Dalšími, kdo kreativně použili husity pro své účely, byli komunisté, lépe řečeno Zdeněk Nejedlý, podle kterého byli husité bojovníky za sociální spravedlnost, a tedy předchůdci komunistů.
Po pádu komunismu a vítězství pravdy a lásky vyvstala – pro opodstatnění této verze – potřeba nových bojovníků za pravdu. V dílech historiků, v publicistických článcích a pořadech o historii i uměleckých dílech můžeme pozorovat neustálou potřebu hledat a nacházet mezi Čechy hrdiny, kteří neohroženě bojovali proti nacistickému i komunistickému režimu za svobodu a pravdu. Obdivovali jsme Gabčíka a Kubiše, vojenské letce z Británie a další, kteří bojovali ať se zbraní v ruce, nebo jiným způsobem. Je pochopitelné, že i bratři Mašínové tuto poptávku po hrdinech plně splňují.
Přečtěte si recenzi filmu Bratři:
Neměli bychom ale zapomínat, že v dobách, kdy nám bylo zle, tedy třeba po mnichovské kapitulaci, během protektorátu, po komunistickém puči a zejména po roce 1968, získala vždy na popularitě zcela jiná verze výkladu českých dějin.
Ta líčí Čechy jako mírumilovný a tolerantní národ s beránčí povahou, který je oddán myšlenkám humanismu a kterému je každé násilí cizí. Tato představa navazuje na katolickou tradici svatého Václava jako světce a ochránce českého národa a pokládá za vrchol českých dějin období vlády Karla IV. Podle této verze byli Češi nevinnou obětí silnějších a agresivnějších sousedů, nejčastěji to byli samozřejmě Němci, později cizí mocnosti jako Sovětský svaz. S touto verzí souvisí i příběh o zradě Západu, jak se traduje v souvislosti s mnichovskou kapitulací. Dnes je tato představa vycházející ze svatováclavské tradice oficiálně v útlumu, ale jak ukazují ohlasy na Mašíny i jiné současné projevy pacifismu a volání po míru, ve společnosti stále silně rezonuje.
Naše nesnáze tedy spočívají v tom, že představa Čechů jako hrdinných bojovníků za pravdu a svobodu a představa těch samých Čechů jako nevinných obětí s beránčí povahou nejdou příliš dohromady. A v případu bratří Mašínů už vůbec. Nelze se tedy divit, že se v pohledu na ně nemůžeme shodnout. Problémem nejsou činy bratří Mašinů, ale neujasněná představa o našich dějinách. Protichůdné názory ukazují, že se při hledání naší identity pohybujeme od zdi ke zdi.
Smyslem příběhů, které si o své minulosti vyprávíme, je vyznat se v tom, kdo byl dobrý a kdo špatný, kdo byl vítěz a kdo poražený. Tyto příběhy jsou fiktivní rekonstrukcí historických událostí, ale jsou vždy převyprávěné způsobem, který odpovídá našemu současnému vnímání světa. Vlastní minulost si totiž vždy rekonstruujeme tak, aby ospravedlňovala naše současné představy a cíle.
Vyprávění o našich dějinách má dát naší současné společné existenci nějaký smysl. Odtud stará otázka po smyslu českých dějin, který hledali Masaryk, Pekař, Kundera, Havel i jiní. Současný výklad vlastní minulosti je ale bohužel stále více určován mýty než historickými fakty. Podle aktuální politické a společenské situace jsou to buď příběhy o naší výjimečné roli a hrdinství, nebo příběhy o naší mírumilovnosti a holubičí povaze. Z toho plyne potřeba neustále odmítat, přepisovat a vytěsňovat všechno, co do tohoto výkladu nezapadá.
Na místě je tedy otázka, kterou už dříve otevřel již zmíněný historik Dušan Třeštík, zda by nestálo za to český národ znovu vymyslet tak, aby představa o nás samých odpovídala nárokům a problémům současné doby a nebyla poplatná mýtům z 19. a počátku 20. století.
