Článek
Nikdo tu dohodu nemůže označovat za svoje vítězství, přesto je úlevou pro všechny. Nejen pro Izraelce a Palestince, ale i pro okolní svět, který se oprávněně obával, že by aktuální střet mohl přerůst v třetí světovou válku. Hlavně kdyby se do něj zapojilo libanonské hnutí Hizballáh a následně Írán. Tedy zaplaťpánbůh za příměří.
Co se rozjelo útokem hrdlořezů z Hamásu na Izrael 7. října, se nyní v mnohém uzavírá několikadenním příměřím, během nějž by mělo být propuštěno asi padesát, ale možná i více odvlečených žen a dětí - výměnou za palestinské ženy a nezletilé z izraelských vězení.
Konkrétně se tak stane přibližně v poměru jedna Izraelka za tři Palestinky, což mimochodem samo o sobě může budit značnou, ale typickou pachuť. Palestinské ženy a adolescenti jsou ve vězení, protože se něčím obvykle dost odporným provinili. Vina izraelských žen a dětí spočívá leda v tom, že žily v kibucech u hranice s Gazou či byly na hudebním festivalu.
Může se tedy zdát, že Hamásu by se dohoda měla líbit více. Navíc, je to přece teroristické hnutí. Cynicky uctívá jen smrt. Od začátku mu bylo jedno, co bude s Palestinci - tedy i to, že Gaza, zejména její severní část, dnes vypadá jako Drážďany ke konci druhé světové války. Utrpení – včetně mrtvých dětí v nemocničních inkubátorech – bylo pro něj jen kartou, která se mu hodí, aby mohl hrát na city a mobilizovat světové mínění ve svůj prospěch.
Izraelský postup Hamásu zásadně ublížil, jenže jej nezničil, jak Benjamin Netanjahu opakovaně sliboval. A nejen to. Hamás se nyní bude prsit, že přinutil Izraelce k ústupku: k propuštění Palestinek a nezletilých.
To všechno je sice pravda, jenže nic naplat, Hamásu se nepodařilo uvést do chodu blízkovýchodní povstání proti židovskému státu, zejména pak nedošlo na revoltu izraelských Arabů. To jsou v Izraeli žijící Palestinci s izraelským občanstvím. Jejich povstání bylo, když připomeneme poselství šéfa vojenského křídla Hamásu Muhammada Dajfa z rána 7. října, původním cílem teroru: „Našim bratrům uvnitř země (Izraele), v Negevské poušti i v Galileji, vzkazuji: zapalte půdu pod vetřelci. Nadešel moment, aby se všechny arabské a islámské šiky spojily a vyčistily naše svatá místa… Kdo má pušku, ať se jí chopí. Každý ať se mobilizuje, se svým náklaďákem, autem, sekyrou,“ hlásal Dajf. V okolních zemích jsme sice slyšeli potlesk, zaznělo tam dost bojovných řečí. Z Libanonu přiletělo několik raket Hizballáhu. Ale u toho tak nějak zůstalo.
A izraelští Arabové vůbec dali Dajfovi košem. Tento muž a další teroristé schovaní kdesi v tunelech si teď musejí upřímně přiznat, že zůstali ve své snaze o destrukci Izraele sami. Jejich nynější souhlas s dohodou proto není v širším kontextu ničím jiným než tichým přiznáním neúspěchu.
A Izrael? Pomalu to bude měsíc od chvíle, kdy naplno zahájil pozemní operaci v Gaze. Vojensky vyhrával na plné čáře. Jenže na světové scéně mezitím prohrával boj o sympatie a podporu, které získal po onom obludném útoku ze 7. října. Příčinou byla už zmíněná věc - každým dnem servírovaná várka záběrů utrpení v Gaze.
Společně vyznávaným krédem odpůrců židovského státu, ať už se ve světě vynořují z propalestinsky nacionalistického, islamistického, marxistického, antisemitského či nějakého ještě smradlavějšího ideologického koutu, bylo už dříve tvrzení, že je Izrael koloniální mocností. K takovému závěru teď ale mohli u televizorů pomalu dospět i ti, kteří nemají mozek zatemněný demagogickými doktrínami.
Nešlo jen o drastické záběry mrtvých a zraněných Palestinců, ale také o izraelská prohlášení. Netanjahu před týdnem uvedl, že si Izrael ponechá bezpečnostní kontrolu nad Gazou, aby mohl „kdykoliv zasáhnout uvnitř a zabít teroristy“. A dodal: „V Gaze nebude žádná civilní vláda, která by děti vychovávala k nenávisti, k zabíjení Izraelců, k destrukci státu Izrael. Musí tam být něco jiného.“ Jenže co? To Netanjahu neřekl. Čímž samozřejmě nahrál tezi, že chce Gazu rozválcovat a fakticky kolonizovat.
Souhlasem s dohodou tedy Izrael sice ubral vítr z plachet svému odhodlaní zničit teroristy rychle, naráz a provždy. Snad ale aspoň trochu zmírní kritiku, že mu jde jen o destrukci a ovládnutí území za situace, kdy nenabízí dvěma milionům Palestinců na svém dvorku žádný životaschopný model fungování.
Kromě toho Netanjahuova vláda jistě zmírní hněv rodinných příslušníků unesených. Ti hlasitě požadovali, ať se kabinet už předvede také nějakým úspěchem při osvobozování.
Příměří má podle dohody platit jen pár dnů. Lze ale očekávat mezinárodní tlak na Izrael, aby se po uplynutí lhůty už ve svém vojenském tažení mírnil. Navíc tu bude podobný tlak i zevnitř země. Tři sta tisíc mobilizovaných Izraelců nechodí do práce. Ekonomika se zastavila.
Takže tu je dohoda, kterou je nutné uvítat. Ale stejně z ní mrazí, protože nenávist ve Svaté zemi bude teď ještě zarytější. Zjevně to nebyla poslední válka mezi oběma národy. Útěchou snad může být skutečnost, že Izrael, hrdý stát ve stálém existenčním ohrožení, opět přežil.
