Pod čarou: Chcete si udržet rozhled? Nepoužívejte AI vyhledávání

Vyhledávání informací na internetu bývalo celkem přímočarým procesem. Do vyhledávače – zpravidla Googlu – jsme zadali pár lépe či hůře zvolených klíčových slov a následně jsme v seznamu výsledků klikli na jeden z prvních odkazů. Zpravidla jsme tam nalezli, co jsme potřebovali, a pokud ne, klikali jsme dál.

Postupem času začalo pod záminkou zvyšování uživatelského pohodlí docházet ke změnám. Ve vyhledávání se začala objevovat různá krátká shrnutí a předpřipravené „karty“ s informacemi (například recepty či zbožím), které sice na první pohled poskytují rychlejší odpověď na často kladené dotazy, ale jejich hlavním účelem je držet uživatele na domovské stránce vyhledávače a odrazovat jej od odchodu na jiné weby.

Před pár lety pak na scénu vtrhly moderní AI systémy a celý proces se začal završovat. Čím dál více vyhledávacích dotazů je zodpovězeno prostřednictvím AI shrnutí. Google uživatele navádí přímo do AI rozhraní, kde můžeme dál diskutovat s chatbotem, a představa vyhledávače coby funkčního internetového „rozcestníku“ se čím dál víc vzdaluje realitě.

Dobře to ukazují aktuální data. AI shrnutí už se objevuje u přibližně poloviny všech dotazů na Googlu. Zatímco dříve bývala rychlá shrnutí spíše doplňkem „normálního“ vyhledávání, dnes se AI rozhraní stává primárním a téměř 60 % vyhledávacích „sezení“ na Google v USA končí bez prokliku na jakýkoliv další web.

Tvrdě to dopadá na média a obecně provozovatele jakýchkoliv webů, kterým zásadně klesá počet návštěvníků přicházejících z vyhledávačů. A změnu uživatelského chování výstižně dokazuje i fakt, že délka uživatelských dotazů se v uplynulém roce výrazně prodloužila. Jinými slovy, stále méně pracujeme s klasickým vyhledáváním pomocí klíčových slov a čím dál víc klademe chatbotům dlouhé, „konverzační“ dotazy. A většinou si ani neuvědomujeme, jak zásadně si tím škodíme.

Mohl bych tento text uvést třeba takto: Rád bych vám poradil, jak na internetu správně hledat odpovědi na vaše otázky. Jenže už v téhle větě by byly ukryty tři zásadní omyly, které tvoří jádro problému. Začít lze už u slova poradit. Žádnou radu ve skutečnosti nepotřebujeme, minimálně jistě ne od stroje-vyhledávače. Poradíme si sami, jen k tomu potřebujeme dohledat dostatek potřebných informací.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

A pak tu jsou neméně zákeřná slůvka „otázky“ a „odpovědi“. Svádí to k dojmu, že při vyhledávání řešíme nějaký problém. A když pak začneme hledat jeho řešení pomocí otázek a odpovědí, výrazně si tím omezujeme náš informační rozhled a potenciál.

Když se vyhledávače ptám „Jak uvařit svíčkovou?“, řeším tím problém a hledám odpověď. Mohu ale také hledat „profesionální recepty na svíčkovou“, tedy nikoliv hotovou odpověď, ale odkaz na relevantní zdroj informací, díky kterým se naučím, jak nedělní oběd uvařit. Zdánlivě v tom není velký rozdíl, ale ve skutečnosti jde o zcela jiný způsob práce s informacemi.

Internet jsme dřív často vnímali jako elektronickou „knihovnu“, v jejíchž regálech něco hledáme. Nebyla to jen metafora – knihovna to skutečně byla a je a pro její využití musíme mít určité schopnosti, které teď začínáme ztrácet.

Přehledně to ve svém newsletteru popisuje knihovnice Hana Lee Goldin, která naše současné trable s vyhledáváním dává do historického kontextu. Když jsme v předinternetových dobách někomu poradili, ať si danou informaci „vyhledá“, zpravidla to vyžadovalo návštěvu knihovny. Abychom v ní něco našli, museli jsme vědět, jak jsou tam knihy a další zdroje uloženy a jaký systém použít pro navigaci a kategorizaci informací.

Chtě nechtě, museli jsme si tedy rozvíjet hlubší informační gramotnost a byly tu i další benefity. Při prohledávání regálů a encyklopedií jsme nevyhnutelně narazili i na další informace, které často vůbec nesouvisely s předmětem našeho pátrání. Naučili jsme se tedy více nových věcí a leckdy nás to nasměrovalo jinam.

Byli tu také knihovníci. Ti zpravidla poznali, když návštěvník svůj dotaz či samotný předmět pátrání formuluje špatně a ve skutečnosti nejspíš hledá něco úplně jiného. Pak jej dokázali zkorigovat a odkázat na správný zdroj. To je ovšem schopnost, která jde zcela proti duchu současných patolízalských chatbotů, kteří se snaží uživateli vyhovět stůj co stůj, byť je jeho dotaz sebenesmyslnější.

Po nástupu moderních webových vyhledávačů na konci 90. let přišly nové výzvy. Už nebylo tolik potřeba rozumět struktuře a kategorizaci informací (to jsme delegovali na vyhledávací algoritmus), ale museli jsme se naučit správně pracovat s klíčovými slovy a především ověřovat a posuzovat věrohodnost zdrojů.

Zatímco v knihovně jsme automaticky předpokládali, že encyklopedie je kvalitní a knihovník kvalifikovaný, odkazy ve vyhledávači nic takového automaticky nezajišťují a musíme si je prolustrovat sami. Mělo to pozitivní i negativní dopady. Schopnost kritického hodnocení zdrojů je jistě velmi podstatná, informace se díky webu dostaly k více lidem a prostor mohly dostat i dříve umlčované hlasy.

Začaly ale mizet ony nesouvisející a „nepotřebné“ informace, na které jsme dříve mohli při svém pátrání narazit – vyhledávače nás začaly k cíli posílat mnohem přímější cestou. A po roce 2022 pak na scénu naplno vtrhla AI.

Goldin podotýká, že přechod k chatbotům a automatickým AI shrnutím drasticky ničí všechny zmiňované schopnosti, které jsme se při hledání v knihách i na „starém“ webu naučili. O kategorizaci informací už nic vědět nepotřebujeme a netrápí nás, jak a kde danou odpověď chatbot našel. Klíčová slova nás už také zdánlivě nemusí zajímat, protože s digitálním „rádcem“ konverzujeme jako s člověkem – až na to, že o myslící a vnímající bytost schopnou reálné konverzace nejde ani omylem.

Ztrácí se i schopnost kritického hodnocení zdrojů, protože ty jsou v AI vyhledávání do velké míry skryté (AI asistenti sice odkazy na zdrojové weby nabízejí, ale přiznejme si, že na ně kliká jen málokdo) a do pozice důvěryhodné autority se nevtíravě staví samotný chatbot.

Mizí také role kritického knihovníka, který by nám osvětlil, že se ptáme naprosto pitomě a nejspíš hledáme něco jiného. A šance, že objevíme nějaké dodatečné či zcela nesouvisející informace, se blíží nule – komfortně rychlou a autoritativně podanou odpověď dostaneme za pár vteřin a nikam jinam se už přece koukat nemusíme.

Neznamená to, že by i s pomocí AI nešlo s informacemi pracovat komplexně a kriticky. Jen málo lidí k tomu ovšem má vzdělanostní základ a AI rozhraní jsou schválně nastavena tak, aby byla co nejjednodušší a od uživatelů nic navíc nevyžadovala. Položíš otázku, dostaneš odpověď. Při práci v knihovnách nebo s „klasickým“ Googlem jsme alespoň nějaké schopnosti kritické práce s informacemi získat museli, jinak bychom se dál nepohnuli, ale u chatbotů žádný takový tlak necítíme.

I když je proto AI často digitálními korporacemi protlačována jako demokratizační technologie, ve skutečnosti výrazně prohlubuje společenské nerovnosti – vytváří hrstku kompetentních informačních profesionálů a vedle ní zástupy digitálně pologramotných uživatelů důvěřivě klábosících s chatbotem. Ti se nic nového nenaučí. Neposoudí, zda je zdroj důvěryhodný, nebo zda jinde nemohou být jiné a lepší informace, a především v nich zcela pohasne zvědavost, která je nutným předpokladem k učení a rozvoji.

Ve svém komentáři pro New York Times to podotýká i neurovědkyně Anne-Laure Le Cunff, která mimo jiné dříve pracovala pro firmu Google a je tak více než kompetentním kritikem jejího AI obratu ve vyhledávání. Varuje, že mizí „objevitelská“ fáze vyhledávání – tedy vše, co se stane mezi zadáním dotazu do vyhledávače a získáním vytoužené informace. Když je tato (dříve často velmi dlouhá) perioda stlačena na pár vteřin, motor zvědavosti se v nás nestačí nastartovat. A tím pak ztrácíme i schopnost učit se nové věci.

Le Cunff vysvětluje, že abychom se něco skutečně nového naučili, musíme narazit na rozdíl mezi tím, co chceme vědět a co nakonec nalezneme – jen tak si totiž zkorigujeme své předpoklady a otevřou se nám nové obzory a pohledy na věc. Problém tedy není v tom, že by lidé pod vlivem AI přestali klást zvídavé dotazy – jde spíš o to, že jejich zodpovězení začínají chápat jako konec procesu, a nikoliv jen jeho dílčí část.

Kvůli instantním AI odpovědím si lidé zvykají konzumovat předpřipravená vysvětlení a závěry místo toho, aby si na základě získaných informací utvořili vlastní, a princip internetového vyhledávání coby pátrání po zdrojích informací se zcela rozpadá.

Nástup AI „vyhledávání“ – ve skutečnosti spíše pochybných AI rádců – likviduje několik dekád pokroku, který jsme v oblasti práce s informacemi učinili. Vracíme se do hluboké předinternetové minulosti, kdy byl přístup k dobrým zdrojům informací výsadou kvalifikovaných elit a rozhodně nebyl dostupný a snadný pro každého.

Na internetu sice stále můžeme vyhledávat „postaru“, ale Google i další firmy tuto možnost aktivně podrývají a skrývají, nehledě na to, že řada lidí už ani nemíří na Google a jako vyhledávač používá napřímo AI chatboty typu ChatGPT. A i když se ke klasickému výčtu webových odkazů dostaneme, mnohdy je nám k ničemu, protože jejich kvalita klesá a celý web se v důsledku nástupu AI vyprazdňuje.

Už v úvodu jsem zmiňoval příslovečného slona v místnosti, tedy fakt, že AI nástroje nejprve bezostyšně vykrádají obsah z médií, sociálních sítí i jakýchkoliv webových stránek, a pak jim berou i veškerou návštěvnost. Stojí za zmínku, že se to týká opravdu každého, třeba i influencerů. Mezi reportérem informujícím o vývoji zahraniční politiky a tiktokovou influencerkou hodnotící kvalitu šamponů tu není principiální rozdíl – jejich zjištění může snadno vykrást a shrnout chatbot, uživatele pak nic nenutí číst jejich články či sledovat videa a zavedený obchodní model se zcela hroutí.

Není divu, že velké mediální domy i další hráči na poli tvorby obsahu si to nenechávají líbit. Představa, že se prostřednictvím vyhledávače dostaneme k článkům či jiným kvalitním zdrojům informací, tak již bude brzy možná zcela přežitá.

Odborné weby nedávno obletěla zpráva, že služba Cloudflare (kterou využívá asi pětina všech webových stránek na světě) zvažuje zablokování crawlerů, které weby indexují pro vyhledávače a zároveň je „vyžírají“ pro trénink AI modelů – v praxi se to tedy týká především crawleru od Googlu.

Pokud se spolu příslušní aktéři nedohodnou, může to znamenat, že velká část webu zcela zmizí z vyhledávače Google (a dalších, které používají stejný typ crawlerů). A mnoha velkým mediálním domům to kupodivu zase tolik nevadí, protože dříve takřka sebevražedná volba už najednou nemusí být tak absurdní – když vám kvůli AI shrnutím na web z vyhledávačů tak jako tak nikdo nechodí, nemáte důvod ještě cizí AI zadarmo krmit informacemi.

Možná tak zase budeme spoléhat především na vlastní i sdílené informační archivy, pečlivě ukládané odkazy a seznamy zdrojů, poznámky a záložky všeho druhu, což není nijak příjemná představa. Novináři, vědci a další profesionální obráběči informací si i v nové situaci nějak poradí, ale běžní uživatelé budou čím dál víc uzavíráni do neviditelného ghetta střeženého laskavými chatboty. Ti jim ochotně nabídnou zdánlivě kvalitní, rychlé a důvěryhodné odpovědi a nikomu nedojde, že tím zároveň přichází o zásadní dovednosti i obecnou zvědavost a možnost skutečného poznání nových věcí.

Některé metody odporu tu ale stále zůstávají. Především je potřeba mít na paměti, že zpravidla nehledáme odpovědi, ale zdroje informací, odkud si odpověď už zvládneme vyčíst sami (a ledasco nového se u toho dozvíme). Pokud to není nezbytně nutné, neměli bychom ani klást otázky a hlavně bychom je neměli formulovat jako poptávku po vysvětlení či vyřešení problému.

I když se nám to provozovatelé AI systémů snaží všemi silami vsugerovat, alespoň při vyhledávání si nepovídejme s jejich nástroji jako s myslícími bytostmi. A i když je to pak občas složitější a frustrující práce, nezapomínejme, že ještě docela nedávno jsme se bez automatických rádců sypajících úhledné srozumitelné odpovědi v klidu obešli.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.