Pod čarou: Chudoby už si všímáme. Svět bohatých stále přehlížíme

Pokud jste si v létě nechali v kině ujít romantický snímek Materialists (Dokonalá shoda), o moc jste nepřišli. Byla to celkem nanicovatá žánrovka o starostech profesionální dohazovačky v podání Dakoty Johnson, která se ocitne ve vztahovém dilematu mezi dvěma muži, bohatým bankéřem a výrazně chudším, ale neméně atraktivním expřítelem.

Navzdory svým průměrným kvalitám film přitáhl pozornost kritiků a v americkém prostředí vyvolal kontroverze. Provokuje totiž cynickou otevřeností, se kterou popisuje materiální rovinu partnerských vztahů a skutečnost, že kvůli ekonomické krizi a rostoucím nerovnostem jdou zase do módy sňatky pro peníze.

V USA je s bohatstvím spojeno méně ostychu než v jiných zemích, ale o jistých věcech se ani tam otevřeně nemluví a kritická debata o třídních rozdílech nebývá úplně běžná – na rozdíl třeba od Velké Británie, kde jsou detailními rozbory třídní kultury doslova posedlí. Také v Česku je z historických důvodů výraz třída stále často vnímán jako nevhodné slovo, ale když se podíváme do zahraničí, zjistíme, že v naší neochotě upřímně a do důsledků debatovat o podobě třídních rozdílů zdaleka nejsme sami.

Pokud už se taková diskuze rozběhne, většinou se točí okolo kořenů a následků chudoby. To je jistě důležité téma, ale pestrou mozaiku sociální reality v její úplnosti nepochopíme, dokud se nezačneme bavit i o kultuře a životním stylu bohatších společenských vrstev – ať už na akademické půdě, v politice, médiích nebo v umělecké tvorbě. A v posledních letech se zdá, že se v tomto ohledu začínají objevovat první nadějné vlaštovky, byť stále především za hranicemi.

Při zkoumání společenských tříd a jejich rozdílů narážíme na mnohá tabu, která se v Česku pojí především s dědictvím postkomunistické transformace. S výrazy jako třída (či nedejbože buržoazie apod.) je stále spojován nádech čehosi levicového či „komunistického“, byť jde v jiných zemích o politicky neutrální popisné termíny, a schází nám tak precizní jazyk, kterým bychom o těchto tématech mohli hovořit.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Zároveň u nás řada lidí žije v přesvědčení, že jsme díky socialistické minulosti relativně rovnostářská země, kde se u piva potkává advokát se zedníkem, i když už to dávno není pravda a společenské nerovnosti rychle rostou. Když už si jich někdo začne všímat, kvůli chybějícímu jazyku je nedokáže dobře analyzovat a často dospěje k povrchnímu dojmu, že třídní rozdíly spočívají jen v nominální výši majetku, protože někdo má zkrátka vilu a jiný pouze garsonku.

Penězi to ale jen začíná. Mnohem důležitější je fakt, že jednotlivé třídy mají i svou specifickou kulturu, kterou zejména v Česku pořád nedokážeme uchopit, ať už v mediálním pokrytí, nebo ve filmech a literatuře. Tento úhel analýzy už celé dekády volí vědci, jako byl třeba francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který jako první přišel s pojmem „kulturní kapitál“. Ten popisuje právě fakt, že postavení ve společnosti není určeno zdaleka jenom penězi, ale i schopností se orientovat na určité kulturní úrovni, mít kontakty, vyznávat a respektovat ty správné názory a hodnoty.

Existenci těchto struktur a pravidel si často ani neuvědomujeme, nicméně zásadně předurčují naši životní dráhu. Neznamená to, že bychom byli jen pasivními oběťmi systému, ale zároveň nemůžeme žít v iluzi, že každý je svého štěstí strůjcem a mezi společenskými patry můžeme volně proplouvat jen s pomocí vlastní píle a talentu, což bývá nejen v postkomunistických zemích častý názor.

Jednoduše řečeno, prosté množství vydělaných peněz nás ještě nedostane do řad střední třídy nebo do milionářských kruhů. A pokud už se v jisté třídě etablujeme (nebo narodíme), musíme ctít její kulturu a příběhy, které kolem sebe spřádá, aby si ospravedlnila a upevnila své postavení.

Může to působit jako trochu odtažitá teorie, jejíž principy si ale začíná uvědomovat stále více lidí a objevují se i první povedené umělecké reflexe – v tomto kontextu třeba úspěšné seriály Succession (Boj o moc) nebo White Lotus.

K jejich popularitě přispěla právě otevřenost, s jakou popisují jinak zamlčované hodnoty a životní návyky bohatých elit, a zábavnou formou tak objasňují stejné věci, ke kterým docházejí i vědci. Typickým příkladem může být třeba tato sociologická studie, která zkoumá, jak bohaté rodiny budují své dynastické bohatství.

Zdaleka to nespočívá jen v přesunu majetku k dědicům. Je také potřeba dovnitř rodiny i navenek vysílat signály, že i potomci miliardářů dosáhli svého bohatství poctivou prací a nejen dědictvím, protože nikdo nechce v očích příbuzných a veřejnosti vypadat jako líný rentiér. Výsledkem jsou všichni ti bohatí synové, kteří získávají pozice v otcově firmě nebo zakládají startupy nikoliv proto, aby si snad něco přivydělali, ale aby splnili symbolické rituály, bez kterých by jejich postavení ztrácelo legitimitu.

Na kulturu a zvyky bohatých vrstev se v posledních letech začíná zaměřovat více akademiků a objevují se zajímavé publikace, které dál rozvíjejí myšlenku, že bohatství opravdu nespočívá jen ve vlastnictví hromady peněz. Za zmínku stojí třeba loňská kniha Born to Rule od sociologů Aarona Reevese a Sama Friedmana, kteří bádali v prostředí tradičních britských elit.

Celkem nepřekvapivě zjistili, že jde o celá staletí neměnnou a takřka neproniknutelnou kastu, která ale i v britské společnosti, kde existence dramatických třídních rozdílů rozhodně není tabu, musí stále více ospravedlňovat svou existenci. Mizí proto ostentativní život v zámcích a hony na lišku a sílí předstírání normality a meritokratických zásluh, úplně stejně jako v jiných zemích.

Ještě zábavnějším čtením je úspěšná kniha Primates of Park Avenue, kterou antropoložka Wednesday Martin v roce 2015 sepsala poté, co se s dětmi a manželem-bankéřem nastěhovala do bohatého sousedství na newyorské Upper East Side. Najednou se ocitla v prostředí partnerek extrémně bohatých mužů, které zpravidla nepracují a věnují se jen péči o děti. Rozhodla se je studovat úplně stejně, jako by zkoumala sociální zvyky goril v konžské džungli, a dospěla k řadě pozoruhodných poznatků.

Zjistila třeba, že zejména ženy z okruhu „nových peněz“ se svými manžely otevřeně vyjednávají o výši finančních „bonusů“ za to, jak se hezky starají o děti a reprezentují rodinu, nebo jak zásadní je pro ně udržovat krásu a mladistvý vzhled za jakoukoliv cenu. A když se pak na autorku snesla vlna kritiky, že její satirický memoár je prý zavádějící a nevědecký, jistě za tím byl i fakt, že otevřeně popsala aspekty kultury bohatých, o kterých se „ve slušné společnosti nemluví“, a celkem trefně je přirovnala k boji o postavení v tlupě primátů.

K podobným závěrům dospěla i socioložka Ashley Mears, která před pár lety v knize Very Important People zužitkovala svou bývalou kariéru modelky. Rozhodla se zkoumat prostředí luxusních milionářských večírků a atraktivních mladých žen, které se na nich vyskytují. A zjistila, že i v těchto kruzích se peníze a jiné formy kapitálu potkávají v nečekaných konstelacích – osobní kapitál v podobě krásného těla je vám k ničemu, pokud jej nemůže „zhodnotit“ starší bohatý muž, ke kterému se je ale potřeba nejprve dostat a jehož pozornost vám stejně nejspíš nezajistí trvalé postavení mezi elitami (tyto principy ostatně nedávno glosoval i povedený oscarový snímek Anora).

Právě partnerské vztahy jsou téma, skrze které si majetkové i kulturní třídní rozdíly začíná uvědomovat široká veřejnost, a kterého si také stále více všímají umělci i novináři.

I v Česku přestává být tajemstvím, že řada zejména mladých lidí vstupuje do vztahů (nebo se naopak zdráhá rozejít) proto, aby ušetřili za bydlení. Dříve vysmívané „sňatky z rozumu“ jsou stále častějším a tolerovaným jevem, a pomalu se vracíme do společenských konstelací kdesi z hloubky 19. století – nejen v Česku je ale těžké najít nového Dickense, Stendhala či Austenovou, kteří by je dokázali bez příkras popisovat.

Není to potřeba jen proto, abychom si udělali radost novým zajímavým románem či filmem. Právě kultura je cestou, jak jinak méně známé a přehlížené společenské jevy dostat do širšího povědomí (právě tak, jako to dokázala zmiňovaná Anora, Bílý lotos apod.) a rozbít nejrůznější předsudky a omyly, o které skutečně není nouze.

Některé z nich nahlodává třeba nedávná zajímavá analýza z dílny New York Times, která popisuje, jak to skutečně je s fenoménem tzv. zlatokopek. Zatímco dříve šlo spíše o nadávku, nyní je to v důsledku ekonomické nejistoty pro spoustu žen aspirační cíl. Kopíruje i konzervativní obrat v internetové popkultuře, kde už najednou influencerky nehorují za ženskou nezávislost, ale naopak propagují údajně idylický život hospodyně v bohaté domácnosti.

Pokud se ale někdo nechá inspirovat třeba filmem Materialists a vyrazí na lov bohatého manžela, nejspíš rychle narazí na neúprosnou realitu. Autoři analýzy citují výzkumy vědců, kteří zjistili, že za posledních 200 let se v Británii drtivá většina žen vdala do stejných sociálních kruhů, ze kterých vzešly. Vztah chudičké dívky a bohatého šlechtice je tak statistická výjimka, nikoliv častý jev.

Ony „zlatokopky“ jsou tedy i dnes spíš jen imaginární strašák populární mezi mizogynními mužskými influencery. Abychom však k tomuto poznání dospěli, musíme se ponořit do zevrubné analýzy třídních hodnot a kultury a neošklíbat se nad nepříjemnými pravdami.

A kdyby snad někdo nehledal manžela, ale jen nezávazný vztah se štědrým mecenášem neboli tzv. sugar daddym, také se může dočkat nepříjemného překvapení – web Bustle před pár týdny publikovat zábavný rozklad, který ukazuje, že i na tento sektor těžce dopadla krize. Chudnoucí zámožní pánové se nákladných milenek v poslední době spíš zbavují. A důležitý je i smutný poznatek, že ve skutečnosti často nejde o koníček milionářů, ale spíše vystresovaných manažerů ze střední třídy, kteří příslušným ženám místo exotických dovolených koupí jen nová sluchátka nebo tenisky.

Rozebírat kulturu, zvyky a hodnoty bohatých i středních vrstev je potřeba i proto, že spolu jednotlivé společenské třídy stále méně přicházejí do styku a o výše uvedených skutečnostech se málokdy dozvíme bez toho, aniž by se jich chopil zvídavý novinář, sociolog či umělec.

Zejména v Česku si neuvědomujeme, že doby polistopadové transformace jsou dávno pryč a vyrostla u nás řada dětí a mladých lidí, jejichž rodiny už i několikátou generaci žijí v podmínkách velkého bohatství či naopak velké chudoby. Problém pak není jen v samotných nerovnostech, ale především v tom, že odchovanci z těchto kruhů už mají jen minimální šanci na vzájemný smysluplný kontakt a žijí ve zcela odlišných realitách, což postupně dál rozkládá společnost.

Jednoduše řečeno, řada bohatých neví, jak moc jsou chudí chudí, a ještě méně zjevné je, že řada chudých (i lidí ze střední třídy) nemá ponětí, jak moc jsou bohatí bohatí – výzkumy ostatně ukazují, že právě míru bohatství elit často silně podceňujeme.

Nejenže netušíme, v jaké kultuře a podmínkách žijí příslušníci jiných tříd, ale často se neumíme správně zařadit ani do té vlastní. Mnohdy za to může právě chybějící jazyk, kvůli kterému neumíme svou vlastní existenci správně popsat. Trefně to glosuje reportérka magazínu The Atlantic Xochitl Gonzalez, která podotýká, že samotný pojem střední třída ztrácí obsah, protože se jím sami označují jak lidé, kteří reálně spadají do prekarizovaných chudých vrstev a jen si to odmítají připustit, tak i ti, kteří patří k bohatým elitám, ale ze studu a opatrnosti to maskují nálepkou „střední třídy“.

Gonzalez proto navrhuje termín „komfortní třída“, který je v mnoha ohledech výstižnější. Jde o lidi, kteří se narodili do podmínek finanční stability, nemají dluhy, mohou díky tomu dělat kariéru i v méně placených sektorech typu akademického výzkumu nebo umění a nebojí se společenského propadu – a tyto vlastnosti a privilegia jsou ve výsledku mnohem důležitější než to, kolik peněz máte nominálně na kontě a kolik aut vám stojí před domem.

V českém prostředí udělal v tomto směru v roce 2019 velký krok dopředu projekt Rozděleni svobodou, v jehož rámci se pod záštitou Českého rozhlasu pokusil tým sociologů redefinovat a lépe popsat třídní strukturu současné české společnosti.

Postup vědeckého poznání i kulturní reflexe se ale od té doby zastavil na půl cesty. Už sice tušíme, jak asi jednotlivé společenské třídy v Česku aktuálně vypadají, ale stále nám schází podrobnější představa o tom, jaká je jejich kultura, zvyky, hodnoty, předsudky, a především jak vnímají samy sebe a jaké příběhy si o sobě vyprávějí.

Nelze přitom říct, že by o takovou reflexi nebyl ve společnosti zájem, právě naopak. Když se zamyslíme nad příčinami popularity pořadů, jako je třeba Výměna manželek, Farmář hledá ženu, ale i Ano šéfe!, dojde nám, že jejich půvab spočívá právě ve sledování a glosování kultury a životního stylu jednotlivých tříd. Málokdo by to ovšem takto pojmenoval, protože nám schází potřebný jazyk ke skutečně upřímné analýze společenské reality.

Takový korektní slovník může otevřít oči i v řadě dalších oblastí. Když lidé v 90. letech nábožně hltali pořady Ladislava Špačka a učili se jíst dezertní vidličkou, ve skutečnosti se jen snažili vstřebat a imitovat kulturu rodící se střední třídy úplně stejně, jako dnes influenceři zkoušejí vyzařovat pel milionářů prostřednictvím béžových svetříků ve stylu quiet luxury (v obou případech se to většinou nepotkalo s úspěchem).

A když mi občas lidé v mém okolí fascinovaně vyprávějí, jak si s jistým partnerem či kamarádem z neznámého důvodu skvěle rozumí a s jinými nikoliv, často pak s překvapením zjistí, že za onu zdánlivou vztahovou magii ve skutečnosti může sdílený třídní základ, který jen nedokázali popsat a pojmenovat.

Je skvělé, že se u nás čím dál víc autorů pouští do vykreslování života, hodnot a kultury chudých a prekarizovaných tříd (z poslední doby mě napadají třeba knihy Marka Torčíka, Elsy Aids nebo Petra Šestáka). Stále tu však schází pečlivější reflexe vyšších společenských vrstev, jejich sebepojetí a psychologie, jakou v zahraniční literatuře s úspěchem přinášejí třeba Sally Rooney, Annie Ernaux, Vincenzo Latronico a další tvůrci.

Bez ní se ale k hlubšímu pochopení našich životů nedobereme a budeme dál žít ve spoustě škodlivých iluzí – třeba o tom, že do vyšších tříd se lze úspěšně prodrat poctivou prací (a nikoliv spíš narozením či sňatkem), že naše názory a hodnoty jsou univerzálně správné a v žádném případě je nepodmiňuje rodinné a majetkové zázemí. Nebo že se společnost dělí jen na elity a „dezoláty“ a nikoliv na mnohem širší mozaiku tříd a vrstev, v jejichž konfliktech a nedorozuměních zdaleka nejde jen o peníze.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.