Pod čarou: Unavuje vás sledování situace? Moc informací občas škodí

Většina z nás to poprvé zažila za covidu, pak po začátku války na Ukrajině, dnes v souvislosti s konfliktem v Perském zálivu, a mezi tím i u spousty dalších, na první pohled důležitých globálních událostí. Ať už otevřeme kteroukoliv sociální síť, vyvalí se na nás závěje zpráv, analýz a názorů komentujících aktuální dění, zpravidla ještě s bohatou oblohou bludů a dezinformací. A protože chceme být v obraze, bojíme se budoucnosti nebo jen zabíjíme nudu, informační feed do sebe ládujeme tak dlouho, než se nám z něj udělá šoufl.

Přesycení informacemi rozhodně není nový jev a už dlouho se tak setkáváme s moudrými radami, jak se z přívalu zpráv nezbláznit a zároveň si udržet zdravý přehled – kdekdo doporučuje, že bychom měli k informacím přistupovat kriticky, vybírat si důvěryhodné zdroje, dávat přednost kvalitě před rychlostí a podobně.

Tyto poučky nicméně moc nefungovaly ani v časech, kdy ještě o sociálních sítích nikdo neslyšel, a dnes již působí zoufale naivně a nedostatečně. Nezohledňují totiž skutečné motivy, které nás vedou k vyhledávání stále dalších zpráv, názorů a drbů. A nedokážou vysvětlit, proč se mnozí lidé informační břečky neštítí, ale naopak se do ní nadšeně vrhají jako selata na pomyje.

Když jsem se tomuto tématu před čtyřmi lety poprvé věnoval v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu, byl v módě výraz doomscrolling. Ten celkem výstižně označuje úzkost, stres a další temné pocity z hrozivých událostí, které nás nutily pasivně scrollovat feedy a tupě zírat na záběry hořících tanků a měst, od kterých se nešlo odtrhnout, i když to našemu duševnímu zdraví neprospívalo.

Od té doby se řada věcí změnila. Role sociálních sítí coby ústředního zdroje informací zase trochu posílila na úkor tradičních médií. Proud informací ještě zrychlil, čím dál víc také s pomocí AI nástrojů. Informační bažina se stala tak všudypřítomnou kulisou, že si na ni již mnozí zcela zvykli a začali si v ní i zvláštním způsobem libovat. Trudný a pasivní doomcsrolling vyklidil pole a na jeho místo nastoupily nové trendy, o kterých se začalo hovořit zejména v souvislosti s útokem USA a Izraele na Írán.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Technologický reportér magazínu The Atlantic Charlie Warzel to vystihuje konstatováním, že místo doomcsrollingu teď všichni „monitorují situaci“ (monitoring the situation). Tento virální výraz či mem označuje chování lidí, pro které je nepřetržité zírání do zpravodajských feedů i burzovních terminálů spíš koníčkem než očistcem a dodává jim pocit aktivity, kontroly i vzrušení. Občas je tato hláška používána ironicky (nemůžu do hospody, musím monitorovat situaci), ale to na její podstatě nic nemění a určité rysy „monitoringu“ začíná vykazovat kdekdo.

Výstižným zhmotněním této aktivity je webová stránka World Monitor, kterou dal její autor Elie Habib dohromady s tím, že by měla pomoci oddělit informační zrno od plev – ale jak sám přiznává ve Warzelově článku, ve skutečnosti je to ukázkový stroj na informační šum. Chaotický web ukazující desítky živých online streamů, burzovních terminálů, zpravodajských feedů a dalších informačních „hadic“ vám po chvíli začne smažit prohlížeč a zhruba odpovídá skutečnému módu mediální spotřeby mnoha lidí.

Válka v Íránu je pro „monitoring“ jako dělaná, protože kromě záběrů padajících bomb plní sítě i spekulace nad ekonomickými otřesy a divokými pohyby trhů. Lidé pohlcení informační spotřebou – nejčastěji ambiciózní mladí muži – nechtějí jen být v obraze, ale ideálně tím také něco vydělat. Není náhodou, že tento typ chování vykazuje jisté rysy gamblingu, který si od „monitoringu“ nelze odmyslet.

Hezky to ilustroval jeden z nejnovějších počinů online sázkové platformy Polymarket (proslulé bezostyšným insider tradingem). Ta koncem března otevřela ve Washingtonu bar nazvaný The Situation Room, jehož interiér plný obrazovek s feedy všeho druhu nápadně připomíná zmiňovaný web World Monitor – protože divoké sázení a „monitoring“ jsou stejně jako cokoliv jiného zábavnější s kamarády u piva.

Jak ale podotýká Warzel nebo bloger Drew Austin, realita je odlišná od představ „sledovačů“. Jejich motivací je touha vydělat a uspět, ale není jasné, jak přesně k tomu mohou informace získané „monitoringem“ dopomoci – je tu jen nejasný příslib, že by se mohly hodit. Mladíci zírající do feedů o kariéře rafinovaných burzovních manipulátorů spíše jen blouzní. Rauš vyvolaný proudem informací se ve výsledku moc neliší od opojení jiného typu, jen tu místo vodky či kokainu vstupují do hlavy nanicovaté tweety uvedené hláškou BREAKING!

Kromě gamblingu proto komentátoři v této souvislosti často zmiňují i jiný nápadně podobný fenomén – obsedantní dlouhodobé sledování pornografie, současnou hantýrkou gooning. I to je totiž aktivita, která po jisté době ztrácí veškeré benefity, začíná být škodlivá a od aktivního přístupu ke světu nás spíše vzdaluje.

V rozporu s častými stereotypy tu nejde jen o „válku jako zábavu“ (to už známe od dob 24hodinového TV pokrytí první války v Perském zálivu v 90. letech), „válku jako videohru“ a jiné formy eskapismu – důležitým motivem k náruživé konzumaci informací (nebo toho, co se za informace vydává) může být i snaha o kontrolu a přehled v chaotickém světě. O ten ale paradoxně můžeme kvůli přebytku informací snadno přijít a naše vize světa se může nenápadně, ale zásadně rozejít s realitou.

Abychom pochopili, v čem je „monitoring situace“ sebedestruktivní aktivita, je dobré nejprve trochu poodkrýt zákulisí současné informační ekonomiky. Pojmy jako „doomscrolling“ evokují představu pasivního publika hltajícího informační brak, ale v současnosti se tu rozehrává složitější dynamika.

Všichni občas s úšklebkem kritizujeme samozvané „experty“ na sociálních sítích, kteří byli nejprve odborníky na covid, pak na Ukrajinu a teď třeba na AI, ale teď se tohle nešťastné hobby změnilo v rozsáhlý průmysl – neustálým přemíláním a komentováním zpráv se na sítích zkouší živit kdekdo, zapojují se do něj i zástupy běžných uživatelů bez většího publika a příslušným kibicům to nelze jednoduše vyčítat. Reagují totiž na poptávku a smutný fakt, že reálných „zpráv“ a smysluplných informací bývá méně, než by si hlad publika vyžadoval.

Vytváření pseudozpráv a vycpávání okurkové sezony bylo samozřejmě problémem i v éře tradičních médií, ale teď se tento proces mnohonásobně zrychluje. Třeba zpráva, že se někdo při novinářském galavečeru pokusil zastřelit Donalda Trumpa, si zaslouží asi pět minut pozornosti běžného zpravodajského konzumenta (pokud tedy americký lídr stále žije), což ovšem nebránilo tomu, aby nejrůznější postřehy a názory okolo této kauzy několik dní plnily sociální sítě – a podobných příkladů bychom každý týden našli nespočet (táhlou baladu o nešťastné německé velrybě se mi tu snad ani nechce zmiňovat).

„Monitoring situace“ většinou odvádí naši pozornost někam, kde ve skutečnosti nic není, vzbuzuje v nás dojem nevídaně rychle pádícího historického vývoje (i když reálné tempo událostí může být naprosto odlišné) a také nás utvrzuje v mylné představě, že máme o věcech mimořádně dobrý přehled.

Tento blud pak vede ke třem jevům či typům chování, které dobře vystihují současnou situaci. V první řadě je tu psychologický fenomén takzvané iluze hlubokého porozumění (illusion of explanatory depth), který před pár lety hezky rozebíral komentátor magazínu The Atlantic Arthur C. Brooks. Ve stručnosti jde o to, že nástup internetového vyhledávání (o AI ani nemluvě) vyvolal v lidech dojem, že jakémukoliv složitému tématu – většinou po přečtení článku z Wikipedie či zhlédnutí YouTube videa – najednou velmi dobře rozumí, což je samozřejmě pošetilý nesmysl.

Když se opásáme touto iluzí, snadno také propadneme chování, které zmiňovaný Charlie Warzel označuje jako důkazový maximalismus (evidence maximalism). V jakékoliv internetové debatě můžeme donekonečna snášet na hromadu „odborné“ důkazy podporující náš názor. Výkřiky typu „Uveď zdroj!“ se stávají typickým koloritem digitálních hádek lidí, kteří se o reálnou expertizu v jakémkoliv oboru nikdy ani neotřeli.

A i když máme „důkazů“ a „hlubokého porozumění“ pro cokoliv více než dost, pořád je to málo. Ještě trocha „monitoringu“ nám jistě dodá další užitečné vhledy, protože nabídka informací je bezedná. Začneme pak trpět syndromem, pro který bloger Max Read zavádí vtipný výraz forum brain, česky snad redditový mozek. Většinou se to projevuje u online nákupů, kde donekonečna vyhledáváme a srovnáváme recenze a parametry každého výrobku, i když to už nijak víc nepřispěje k chytřejšímu nákupu – srovnat deset recenzí se hodí, ale srovnat jich 500 už je jen patologická aktivita na pomezí koníčku a obsese.

Totéž pak děláme i na poli zahraničněpolitického či ekonomického zpravodajství, kde nám další zprávy či glosy na sociálních sítích nijak nepomáhají v hlubším pochopení situace, kterou většinou navíc pochopit nepotřebujeme. Nepodařený atentát na Trumpa, osud polomrtvé velryby nebo další kolo diplomatických vyjednávání v Islamabádu má na naši bezprostřední životní realitu většinou výrazně menší vliv, než si myslíme. Větší „přehled“ nám rozhodně neumožní efektivně změnit poměry, často odvádí pozornost od důležitějšího dění lokálního charakteru, ale co na tom – hlavní je, že stále monitorujeme situaci.

Pochopitelně se tu nabízí otázka, jak se z osidel této stále svůdnější aktivity vymotat a začít k informacím přistupovat jinak a lépe. Problém ovšem je, že většina populárních návodů už dnes ztratila smysl a nejspíš pořádně nefungovaly ani kdysi.

Často se v této souvislosti používá termín „informační dieta“, jehož zastaralost nedávno dobře rozkryla knihovnice Hana Lee Goldin. Upozorňuje, že jde o zcela doslovnou metaforu ze stejnojmenného bestselleru Claye Johnsona z roku 2012, kde se příjem informací srovnává s konzumací potravin. Stejně, jako můžeme upravit svůj jídelníček, bychom měli změnit i svůj příjem informací a dávat přednost „zdravému jídlu“, tedy menšímu množství kvalitních a důvěryhodných zpráv a dalšího obsahu.

Zní to logicky, jenže to neodpovídá realitě současného informačního ekosystému. V roce 2012 byly sociální sítě v plenkách. Dnešní dynamika informační produkce je již zcela jinde, a představa o odpovědné spotřebě „zdravých“ informací je navíc v rozporu s běžným chováním mediálního publika.

Jednoduše řečeno, v našem každodenním životě a práci většinou reálně oceníme jen malé množství „tvrdých“ informací – makléř potřebuje znát pohyby trhů a námořník předpověď počasí, ale nikoliv detaily z debat ve Sněmovně. Drtivou většinu zpráv nekonzumujeme proto, abychom se něco reálně dozvěděli a „měli přehled“ (i když si to často myslíme a hrdě to o sobě říkáme), ale chceme si jejich prostřednictvím potvrdit své představy o světě – proto jsou nejpopulárnější komentátoři, kteří dokážou vyvolat čtenářskou reakci „konečně někdo řekl nahlas, co si všichni dávno mysleli!“ a proto také neustává hlad po dalších informacích a „monitoringu“, i když nám to ve skutečnosti žádný věcný benefit ani skutečný rozhled nepřináší.

Goldin tak podotýká, že informační dieta je zcela nesmyslný pojem a navíc tu selhává i analogie s dietami potravinovými – např. obezita je čím dál víc vnímána jako důsledek systémových společenských problémů a nikoliv individuálního selhání jednotlivce.

Navrhuje proto jiný koncept – takzvanou informační vesnici. Abychom si ujasnili, které informace jsou skutečně důležité, správně si je vyložili, neodtrhávali se od reality a oddělili brak od hodnotných zpráv, nemůžeme informační proudy „monitorovat“ sami, ale kolektivně. Až ve vzájemném dialogu s lidmi, kterým důvěřujeme, a po širším komunitním „přežvýkání“ dokážeme určit, co je podstatné, a zároveň se obrnit před bludy, dezinformacemi a úzkostí z chaotického nepřehledného světa.

Není to nikterak nová myšlenka ani mechanismus – už velmi dlouho víme, že lidé si většinou zprávy nevykládají sami napřímo, ale prostřednictvím různých rodinných či veřejných autorit, v poslední době třeba také (většinou dost nešťastně) influencerů, protože jim to zásadně pomáhá s jejich pochopením. Představa informační vesnice, ve které si chaos feedů v klidu vyjasníme se svými blízkými, je lákavá a do velké míry i přínosná, ale pořád u toho nesmíme zapomínat na důvody, proč vlastně informace vyhledáváme a vykládáme.

O princip kolektivního zvažování se na trochu hlubší rovině otírá i mediální teoretik Rob Horning, který upozorňuje, že informace k nám skrze feedy plynou zcela mimo náš lokální kontext a konkrétní význam nabývají až v síti vztahů, institucí a debat v našem okolí – teprve pak falešnou aktivitu „monitoringu“ nahradí ta skutečná a díky opoře v naší komunitě můžeme s danými lokálními i globálními problémy něco skutečně efektivně začít dělat.

Ne vždy to ale musí automaticky vést k pozitivním výsledkům nebo lepší veřejné osvětě, protože o skutečné informace tu nikdy nešlo – chceme si jen potvrdit své předsudky, obavy a hodnoty, dodat si pocit moci a kontroly nebo se jen předvést před ostatními („monitoring“ je na rozdíl od doomscrollingu často sociálně velmi aspirační aktivita).

Lepší styk s realitou nám ale výklad zpráv prostřednictvím „informační vesnice“ nejspíš tak jako tak zajistí. Je proto i funkčním protijedem na samoúčelný, byť opojný „monitoring situace“. Když na satelitní snímky, živé přenosy a klesající akciové křivky hledíme společně s našimi blízkými, nejspíš nás to ukotví v realitě víc, než kdybychom se tomu věnovali sami. Lépe nám při tom dojde, že možná nemusíme vědět o všem, natož tomu rozumět, že svět jde vždy měnit jen společně – a že pozornost je často lepší směřovat úplně jinam.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.