Článek
Trocha historie: Meziválečné Československo doplatilo na „zradu“ spojenců, jak tvrdil prezident Edvard Beneš a po něm komunisté. Stalo se to ale až poté, kdy projevilo nedostatečnou rozhodnost a rezignovalo na ozbrojenou obranu svého území ještě před Mnichovskou konferencí.
Laxnost spojenců pak byla logickým výsledkem jak Benešovy předčasné kapitulace, tak faktu, že ačkoli jsme v závěrečné fázi vydávali na obranu třetinu rozpočtu státu, vojenský odpor jsme nespustili. To spojenci pochopili jako podvolení se tlaku Hitlera a ani oni nezahájili ozbrojenou pomoc.
Německo se v podrobené zemi následně dobře vyzbrojilo – dostalo netknutou robustní průmyslovou základnu, kterou zapojilo do svých válečných potřeb. Československo se rozpadlo a kolaboranti, nejen mezi sudetskými Němci, se mohli chopit příležitosti a věrně sloužit protektorátu i Slovenskému štátu a hlavně hitlerovskému Německu.
Podstatná je diskuze o dalších spojeneckých vazbách, v jejichž rozkládání Beneš pokračoval i po svém útěku, zejména spoluprací se Stalinem. Vynucoval si tím uznání u Britů a Američanů.
A víme, jak to skončilo - v Jaltě jsme spadli do sovětské zóny. Beneš se do vlasti vracel přes Moskvu a Košice, plně v područí komunistů, kterým následně dal ve vládě klíčové silové posty. Stalin se v únoru 1948 ani nemusel vojensky angažovat. A západní spojenci na Československo rezignovali podruhé. Logicky, rozhodli jsme si to sami.
Potřetí jsme kapitulovali po hektickém zdvihu 60. let uvnitř komunistického bloku. Šlo to rychle, za necelých pět let, v roce 1968, do země vjely sovětské tanky. Opět aniž by narazily na sebemenší vojenský odpor. Brežněv v Kremlu byl spojenec, který se nezakecal, a pro vojenskou „bratrskou pomoc“ sáhl bez váhání. Uspěl na dalších dvacet let.
Jak je to dnes
O více než půlstoletí později stojí naše bezpečnost opět zejména na spojeneckém pilíři demokratického světa v NATO. A máme tam své závazky. Ve výdajích na obranu na úrovni dvou procent rozpočtu a v bojových kapacitách, které jsme Alianci slíbili dodat a nasadit v případě napadení některého spojence.
Závazek Česko přijalo v roce 1999, v době hlubokého míru a bezpečí. Po úvodním vzepětí jsme jej však přestali dodržovat, a to v obou smyslech. Všechny vlády, byť různé politické provenience, sice závazek potvrdily, ale neplnily. Nebyli jsme v Evropě rozhodně sami.
Hlavními kritiky laxnosti mnoha členských států NATO v plnění spojeneckých závazků byli zejména američtí prezidenti. I proto, že právě USA si po druhé světové válce ponechaly dominantní kontrolu vojenské bezpečnosti Evropy, od umístění svých jednotek až k monopolu na sofistikované vojenské systémy a rovnováhu jaderných sil.
To platilo až do doby, než se mezi globální mocnosti vyšvihla Čína a Rusko brutálně zaútočilo na Ukrajinu jako předmostí Evropy.
V prvním volebním období Donald Trump kritiku Evropanů za malé výdaje formuloval již velmi silně, ale praktické kroky nerealizoval. Nyní, kdy uvázl v neúspěšných snahách dotlačit Rusko k ukončení ukrajinské agrese a zabředl do války s Íránem, jsou jeho varování vůči NATO jednoznačná a brutální: Kdo nedodrží parametr obranných výdajů, nemůže s pomocí USA počítat. Chleba se bude patrně lámat letos na summitu NATO v Ankaře.
Legrace končí?
Jednoznačné stanovisko Donalda Trumpa nelze číst jinak: Roste pravděpodobnost odebrání bezpodmínečné spojenecké podpory NATO jako celku a některým jeho členům specificky.
Do jaké míry to může znamenat konec Aliance, je otázka. USA jsou sice páteří NATO, ale vojenské kapacity ostatních členů i úroveň spolupráce jsou komplexní a značné. Navíc je leckde patrné, od Hormuzu až ke kosmickým silám, že na dnešní úlohy i vzhledem k tlaku Číny již Američané sami nestačí a Evropu i Kanadu potřebují.
Druhá otázka ovšem je, zda a jak se to týká nás? O odpovědi nemůže být pochyb. Týká se nás to zcela nepochybně. A je nepochopitelné, že v takovéto situaci česká vláda nechá obranné výdaje klesnout pod kritickou úroveň dvou procent.
Může to totiž znamenat stažení obranných spojeneckých garancí právě vůči nám, čímž se ocitneme v situaci, která v mnohém připomíná předvečer katastrofy meziválečného Československa.
Související
Doplňme si tedy nesplněný Trumpův požadavek otázkou, zda si myslíme, že tato vláda dokáže v případě našeho napadení dát rozkaz k zahájení vojenské obrany. Opravdu v tom pánům Babišovi, Okamurovi a Macinkovi věříme? Zatím se nedokážou dohodnout ani na tom, aby česká delegace na klíčový summit NATO jela v nejsilnějším možném složení. Věříme, že tato trojice dokáže v Ankaře Trumpovi vymluvit, aby nám obranné garance neodejmul, pokud by k tomu mělo dojít?
Hazardování s naší bezpečností se dá těžko vysvětlit. S jejím poklesem bude následovat také rychlý propad prosperity a hospodářských a politických vazeb. Vláda teď ubírá ve výdajích na obranu a přidává v rozpočtu zemědělcům. Hodláme se bránit traktory a řepkou, nebo nás ubrání Agrofert?
