Pod čarou: Vykašlat se na muže? Na vztahy nemusíme rezignovat

Kultura sociálních sítí je posedlá otázkami identity. Není to nic překvapivého či závadného, protože zejména mladí lidé odjakživa hledají své místo ve společnosti a touží někam patřit. Nabídka možných identit a rolí ale v posledních letech dostává čím dál víc obstarožní a trochu varovný charakter.

Vedle celkem nevinných „převleků“, které si nově aktivně vytvoříme a přijmeme za své (třeba že jsem radikálním fanouškem Sparty nebo Taylor Swift), neztrácí na popularitě ani ztotožnění se zdánlivě přirozenými identitami postavenými kolem národa, etnika, a samozřejmě i genderu. Z mužství a ženství se stává všepohlcující kultura a identita, a od toho je už pak jen krůček k bouřlivým debatám o tom, jak si spolu jednotlivá pohlaví údajně nerozumí a co je na nich špatně.

Primitivní představy o tom, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu, nejsou ničím novým, ale v bezčasém prostředí sociálních sítí se dnes často rámují jako zcela nový a nevídaný náhled na svět. A teprve když je nahlédneme kriticky a zvenčí, uvědomíme si, že přirozeného na nich není vůbec nic a zdánlivá digitální „válka pohlaví“ úplně neodpovídá žité realitě.

Absurditu a povrchnost těchto konceptů před několika týdny pěkně ilustroval virální úspěch (a následná vlna kritiky) eseje v New York Times, v níž novinářka a editorka magazínu Playboy Magdalene J. Taylor již v titulku hlásá, že není nic špatného na tom, když ženy touží po mužích.

Nezasvěcený pozorovatel by to důvodně mohl považovat za trochu nesmyslné konstatování ve stylu „sníh je studený“ či „tráva je zelená“, protože už jen zběžné porozhlédnutí naznačí, že muži a ženy spolu opravdu jaksi stále rádi navazují vztahy. Taylor ovšem reagovala na léta trvající online debatu, v jejímž kontextu sdělení „je ok mít rád muže“ působí jako div ne revoluční stanovisko.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Svou výzvu opatřila nálepkou „heterooptimismus“, která má být odpovědí na již léta zavedený, poněkud krkolomný, ale velmi zajímavý koncept „heteropesimismu“. Ten v roce 2019 v jiné virální eseji zpopularizoval akademik a publicista Asa Seresin, který se dlouhodobě zabývá studiem heterosexuální identity.

Již tehdy byly na sítích populární postřehy o tom, jak jsou muži (či ženy) zcela nemožní a nemá smysl s nimi randit, natož navazovat hlubší vztahy. Od té doby těchto hlasů jen přibylo, a Seresin se proto snažil odhalit příčiny a mechanismy částečně fiktivní, ale v konečném důsledku reálné skepse k heterosexuálním vztahům.

Seresin vypichuje fakt, na který se v aktuálním kole diskuze o „válkách pohlaví“ zapomíná – lidé na sociálních sítích často nesdílejí své skutečné názory a emoce, ale především hrají určité atraktivní role. Z ostentativního odporu k mužům či ženám se stal svébytný druh memu, který pak začal žít vlastním životem.

Heteropesimismus je podle něj příznakem hned několika forem zklamání. K oblibě těchto názorů přispěla frustrace z nenaplněných příslibů hnutí MeToo, která následně vedla k rezignaci na systémové změny společenských hodnot a příklonu k individuálnímu náhledu na věc (na muže se vykašlu já sama). Nabízí se zde i pohodlná role pasivní oběti (vztah s mužem/ženou nechci, ale coby heterosexuál jsem k tomu tlačen svou přirozeností), a v neposlední řadě je to také účinné emoční anestetikum, které nás preventivně chrání před zklamáním ve vztazích.

Seresin ovšem upozorňuje, že heteropesimismus v mnoha ohledech ignoruje realitu a je to dost smutná konzervativní ideologie nenabízející prostor k imaginaci a alternativám. Naoko odmítá tradiční modely manželství a domácího uspořádání, které jsou ale tak jako tak pro mnoho lidí ekonomicky nedosažitelné. A i když se proti něčemu vymezujeme (zde tedy proti tradičnímu manželství), stejně tomu děláme reklamu a stavíme to na piedestal.

Skepse ke schematicky chápaným „mužům“ a „vztahům“ navíc dává smysl jen ve chvíli, pokud je bereme jako nějaký neměnný, jednolitý objekt. Když začneme rigidní model vztahů či genderové stereotypy kritizovat, pomáháme je konzervovat či rovnou vytvářet. A když si naopak připustíme, že lze žít a navazovat vztahy i jinak, celá konstrukce heteropesimismu se začíná rozpadat.

Seresinova míra ironie, nadhledu a hlubší analýzy bohužel v současných debatách často schází a výsledkem jsou plytké a poněkud bezradné postřehy o tom, že „muži přece nejsou tak špatní“, „věci se zlepšují“ a „pojďme tomu ještě dát šanci“, které ve zmiňované eseji dává k dobru i Taylor.

Takto se ovšem k jádru věci nelze dobrat, protože se tu kromě jiného míchají heterosexuální vztahy jako takové a kultura, která je s nimi spojena. Dobré vodítko může nabídnout kniha The Invention of Heterosexual Culture, ve které francouzský genderový teoretik a aktivista Louis-Georges Tin přehledně popsal rozdíl mezi těmito dvěma koncepty.

Podotýká, že zatímco heterosexuální praktiky (tedy fakt, že muži a ženy jsou k sobě přitahováni, navazují vztahy, mají děti apod.) lze považovat za odvěké a „přirozené“, heterosexuální kultura je společenská konstrukce, nadto poměrně nová – v antice, středověku i jiných érách a civilizacích nebyly romantické heterosexuální vztahy považovány za nějak zásadní středobod kultury a společnosti a jejich současná prominentní role může být spíše historická anomálie.

Život se může točit okolo jiných politických či rodinných konstrukcí mimo romantickou lásku muže a ženy, a Tin s trochou nadsázky používá hezké přirovnání k jídlu a gastronomii – zatímco jíst musíme pro zachování existence všichni, přehnaná posedlost gastronomií je vlastní jen Francouzům. V debatách na sítích tak řada žen i mužů ve skutečnosti projevuje skepsi vůči rigidní heterosexuální kultuře, nikoliv vztahům jako takovým, aniž by si to ovšem uvědomovali (a pak si také neumí poradit s paradoxem, že vztahy stále touží navazovat, i když jim na nich cosi vadí).

Tin dodává, že kulturu heterosexuality musíme přestat (ne)vnímat jako všeprostupující, přirozený a proto také neviditelný jev, a znovu ji zasadit do historického kontextu. Tento cenný (a bohužel málo častý) přístup zvolila i kanadská kulturní kritička Rayne Fisher-Quann, jejíž čerstvá brilantní esej je možná nejlepším rozkladem aktuálních pošetilých digitálních přestřelek kolem toho, zda jsou muži nenapravitelně špatní.

Upozorňuje, že celá debata je zoufale zabředlá v přítomnosti, pro sociální sítě tak typické, ale přitom nejde o nic nového. Dovedně to ukazuje na jistém středověkém traktátu ze 13. století, který mladé dívky varoval před muži a vztahy doslova stejnými frázemi, jaké používají mnozí současní heteropesimističtí influenceři.

Stejně jako tehdy, i dnes jde převážně o ideologické boje a sebestylizaci, nikoliv popis reálného stavu věcí – to, že lidé deklarují nějaké názory a pocity, ještě neznamená, že by tomu odpovídal jejich skutečný vztahový život, a data mnohdy žádný masový ústup od vztahů neindikují.

Fisher-Quann ovšem dodává, že historie se v současné debatě přece jen nenápadně vyskytuje. Když komentátoři používají fráze, že heterosexuální vztahy nejsou „jako dřív“ a něco je „na ústupu“, naznačují tím, že zde byla nějaká minulost, kdy byly věci jiné, lepší či tradiční. A asi není třeba dodávat, že taková minulost nikdy neexistovala.

K vykreslování kontrastu oné bájné minulosti a unikátně zkažené současnosti navádí i snaha o upoutání pozornosti, která vede k nekonečným glosám o tom, že se věci „čím dál víc“ dějí, něco se „normalizuje“ nebo je „stále důležitější“ (aniž by to bylo opřeno o data a výzkumy). Když napíšeme, že „lidé se stylizují do různých rolí“ nebo že „se vztahy je to složité“, není to nijak strhující postřeh, kdežto věta „heterosexuální vztahy se víc než kdy dřív začínají dostávat do problémů“ je atraktivní aktualita.

Zdaleka ovšem nejde jen o mediální logiku a ve hře jsou i závažnější politické motivy. Nejen debatu o údajných genderových konfliktech, ale i celou digitální popkulturu do velké míry ovládlo ideologické rámování radikální pravice, a Fisher-Quann podotýká, že debata o heteropesimismu je toho ukázkovým příkladem.

Americké alt-right (která je na sítích vlivným aktérem), ale nejen jí, tu pomáhá chytrý trik. Příslušný komentátor či influencer nejdřív upozorní na nějaký opravdový, dekády trvající jev (třeba že z ženských těl se stává zboží, vše se komodifikuje, role mužů se mění). Následně jej označí za čerstvý nový problém, který má kořeny někdy v posledních 20 letech, a pak už si publikum snadno domyslí příčinu v podobě vhodného strašáka.

Pro pravici to mohou být iPhony, feminismus nebo politická korektnost, pro liberály třeba toxická maskulinita nebo relikty patriarchátu, ale i tehdy tento trik konzervativců funguje – pořád totiž přistupujeme na myšlenku, že muži, ženy a jejich vztahy mají nějakou neměnnou podobu, se kterou nic nenaděláme a můžeme se s ní jen smířit nebo utéci.

Bývá to jednodušší a zdánlivě logické vysvětlení. Když ukážeme prstem na telefony nebo seznamovací aplikace, nemusíme řešit ekonomické nerovnosti nebo umělost konceptu nukleární rodiny, a obvinit z něčeho TikTok je snazší než studovat staleté dopady ekonomických a sociálních struktur na mezilidské vztahy. Velmi efektivní je tato taktika zejména u mladých lidí, kteří vždy mívají pocit, že zažívají něco nového a unikátního, co v historii lidstva nemá obdoby, a navíc již byli vychováni v kultuře tvrdého individualismu, která zcela přehlíží systémové příčiny různých problémů i možná širší společenská řešení.

Když přistupujeme na logiku heteropesimismu (nebo plytká heterooptimistická řešení typu „mějme se rádi“), jen tím utvrzujeme stereotypy a sebenaplňující proroctví. Smutným příkladem mohla být třeba americká prezidentská kampaň v roce 2024, kdy tým Kamaly Harris vypustil klipy nabádající ženy, aby svou volbu tajily před partnery, kteří to jistě hodí Trumpovi – aniž by to v mnoha regionech a společenských vrstvách odpovídalo realitě.

Trefně to glosovala i spisovatelka Rachel Connolly, která podotýká, že když přijmeme myšlenku, že heterosexuální vztah spočívá jen v praní ponožek pro buranského necitlivého partnera, utvrdíme si tím bizarně konzervativní vizi světa a odpíráme si možnost, že by vztahy mužů a žen mohly fungovat jinak a lépe. Rezignované rozhazování rukama je podle ní úspěšné na sociálních sítích, ale zároveň se tím vyhýbáme snaze o aktivní změnu poměrů. A smíření se s neměnným (a z velké části fiktivním) neutěšeným stavem věcí také brání tomu, abychom se změnili my sami.

Prostor k imaginaci a alternativám se ovšem neotevře, pokud se na celou věc nezačneme dívat s odstupem a v souvislostech. Teprve pak nám může dojít, že vztahy a kultura okolo nich jsou utvářeny především společenskými a ekonomickými tlaky, jde o dlouhodobé procesy a rozhodně ne něco, co vyrostlo za pár let na instagramu. Možná pak také přestaneme budovat svou identitu kolem pochybných atributů, se kterými jsme se údajně narodili, ale většinou bývají dost smyšlené.

Trochu nadhledu můžeme získat i díky uvědomění, že debaty na sociálních sítích většinou přesně nekopírují skutečný stav společnosti – ale zároveň jim to neubírá na důležitosti. A pokud jsou v nich jisté hlasy a typy lidí zjevně nadměrně zastoupeny (zde konkrétně ženy a muži, kteří kritizují nebo oslavují velmi konzervativní a zdánlivě jediné existující modely vztahů a sexuality), nejspíš to není náhoda ani vliv algoritmů, ale také něčí cílený záměr.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.