Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Že je něco jasné jako facka? Jistě. Říká se to tak. Jakoby odjakživa. Ale časy se mění a s tímhle rčením to přestává být tak jednoduché. Jako facka.
Smyslem analýzy Šuplíku není facku z bohatství slovesnosti vymýtit - ve jménu toho, že nechceme násilí. A to pokud možno ani v češtině. Ale časy se mění - například právě v tom ohledu, že na násilí se plno lidí dívá jinak a přísněji než dřív. Tak jako probíhá kritická revize různých typů násilí, včetně takzvaných výchovných a jiných facek, stojí za kritickou revizi i jazykový institut „jasné“ a „jednoduché“ facky.
Řeč a myšlení jsou dvě strany jedné mince a jestli chceme méně facek-pohrůžek a facek-činů, můžeme uvažovat, jestli se facka-úsloví nepoužívá až moc samozřejmě, automaticky, až bezmyšlenkovitě. Jestli se z ní nestal přežitek.
Tak určitě, nikoho asi neobviňujeme z toho, že když řekne „je to jasné jako facka“, tak podněcuje k násilí. Nebo násilí legitimizuje. Ani ho nepodezíráme, že sám facky rozdává. Ano, rozumíme, že facka tu vystupuje jako obrazný příměr, ne doslovný návod k použití.
A přece: když se o něčem říká, že je to jasné nebo jednoduché „jako něco“, nenaznačuje se, že ono „něco“ je přinejmenším vyzkoušené, zavedené a fungující? Jasné jako „den“ (čeština nebo angličtina), jako „nos mezi očima“ (angličtina nebo francouzština) anebo jako „vývar s knedlíčky“ (ten je totiž čirý, němčina).
Facka je sice také vyzkoušená, ale na rozdíl od uvedených příkladů vysoce kontroverzní a nehumánní.
Jenže ve složitém, nepřehledném světě stoupá poptávka, aby věci byly jasné, nebo aspoň jasně vypadaly. Přejeme si „nekomplikovat si život“ a „zjednodušit to“, čemuž přirovnání k dopadu ruky na cizí tvář docela odpovídá.
Jasné a jednoduché chápeme tak, že je to zároveň zřetelné, vitální a dobré. Když je něco jednoduchého špatné, musí to obvykle rozvést a popsat jako „až příliš jednoduché řešení“.
Za těchto okolností rčením „jednoduché jako facka“ facce propůjčujeme nepatřičnou kvalitu. Jistěže v 99 procentech nevědomě - ale záleží snad na tom? Právě proto, že doslovný význam zaužívaného rčení nevnímáme - i když někdo může! -, necháváme je v jazyce vězet jako nosič kladného, ne-li čím dál tím kladnějšího významu. To je jasné jako den.
Bez debat záleží na tom, v jaké jazykové situaci se pořekadlo vytáhne. Kupříkladu o případu, kdy paní na ulici dala facku cizímu dítěti, by se nehodilo říkat, že je „jasný jako facka“, protože tím se názorně propojuje rčení s doslovným významem. A taky by to byla hrozná nejapnost.
Rozdíl je rozhodně i v tom, jestli se o facce mluví v hospodě nebo společenském salonu, soukromě nebo veřejně. O parlamentním řečništi si neděláme iluze, přesto bychom úplně nečekali, že v záplavě slov tu a tam probublá, že je něco „jako facka“. Stenografické archivy uvádějí, že to za posledních pět let řekl třikrát Tomio Okamura, třikrát Karel Havlíček a dvakrát Andrej Babiš, další případy jsme nenašli.
„Je to jednoduché jak facka, proč tady teď jsme a proč dneska se to bude prostě protahovat, protože vy máte opravdu divné priority, přímo škodlivé priority, přímo protinárodní priority bych řekl, řekl bych až vlastizrádné priority, protože tohle není normální.“ (Okamura o České televizi a rozhlase, 2022.)
„My chceme, aby tyhle instituce byly transparentní a aby šetřily, protože žijou z peněz daňových poplatníků. Já nevím, co na tom je nepochopitelné. Je to jasné jak facka.“ (Babiš na stejné téma, 2025.)
„Jednoduché jako facka, odstupňované podle stovek euro, funguje to už několik měsíců.“ (Havlíček o tom, jak pomáhá lidem s cenami energií německá vláda, 2022.)
Ano, při rozpravě o občanském zákoníku, který má deklarovat zákaz fyzického trestání dětí, by snad politici včas zadrželi, protože prohlásit, že je něco jasné jako facka, by bylo jako pěst na oko (sic!). Ale nemohli by se držet trochu zpátky i v jiných případech? A přemoct sklon, pokoušet se verbálně ztělesňovat „svět jednoduchý jako facka“ svých politických představ, navzdory tomu, že k němu existuje nezanedbatelná společenská objednávka? Víme: nemohli. A my, jestli se to v nějaké příští generaci nezmění, také ne.
A tak tu s námi bude dál přebývat i fackovací panák, kdysi oblíbená pouťová atrakce. Budeme říkat, že to nebo ten je na facku a že radši bych si nafackoval, případně totéž doporučovat jiným. Média budou informovat, že někdo někomu vrací úder, ačkoli ani náhodou nepůjde o referát v rubrice úpolových sportů.
Dokonce se objevilo i slovo fackovné, což je vynalézavé drsné označení pro rizikový příplatek zaměstnanců přicházejících do styku s veřejností. Kdo nastaví druhou tvář, má nárok na bonus.
Kód násilí je zatím samozřejmý a všudypřítomný. Z oken redakce Šuplíku se ozývá marné volání: Make love, not war!
