Hlavní obsah

„Žena partnera vyprovokuje.“ Domácí násilí v Česku je skryté za stereotypy

Foto: Profimedia.cz

Až 56 procent lidí ve výzkumu souhlasilo s tvrzením, že k domácímu násilí může dojít proto, že oběť partnera vyprovokuje.

Reklama

15. 12. 2021 19:00

Přibližně každá třetí žena a každý 14. muž v Česku zažijí domácí násilí. Pouze velmi malá část z nich se to rozhodne ohlásit policii. Překážkou v řešení mohou být i stereotypy a mýty o domácím násilí ve společnosti.

Článek

„Za násilí je vždy zodpovědný ten, kdo se ho dopouští. I přesto se však mnoho lidí snaží najít viníka v samotné oběti,“ upozorňuje společnost IKEA, která stojí za výzkumem zaměřeným na stereotypy spojené s domácím násilím.

Jedním z nich je zpochybňování odpovědnosti násilného partnera. Více než polovina dotázaných (56 procent) si myslí, že k domácímu násilí může dojít proto, že oběť partnera vyprovokuje. S tímto tvrzením přitom souhlasilo výrazně více mužů (68 procent) než žen (45 procent).

Čtvrtina pak klade alespoň částečnou vinu za násilí oběti, opět více mužů (37 procent) než žen (15 procent). Navíc pokud pijí ženy alkohol, spoluodpovědnost za násilí na nich jim přikládá 34 procent.

„Násilné osoby své chování bagatelizují a za to, že došlo k násilí, opakovaně obviňují oběť, čímž zkreslují realitu. A pak se děje to, že oběti skutečně často cítí vinu a hledají chybu u sebe. To může být podporováno i okolím a svěřit se se svým příběhem je pak pro mnohé ženy těžké, protože se mohou obávat, že jim nikdo nebude věřit,“ popisuje možný důsledek zmíněných stereotypů Branislava Marvánová Vargová z centra ROSA, které pomáhá obětem domácího násilí.

Pro 29 procent dotázaných je pochopitelné, že pokud se „žena nestará o domácnost, může to vyvolat násilí vůči ní“. Přičemž i v tomto případě se názor mužů a žen liší – 38 procent respondentů s tímto chováním souhlasí, respondentek pouze 20 procent.

Výzkum o stereotypech, které se pojí s domácím násilím, připravila společnost IKEA ve spolupráci s Univerzitou Karlovou a Koalicí NeNa. Realizovala jej agentura Kantar Hoffman na reprezentativním vzorku české populace. Zúčastnilo se jej 1 500 respondentů ve věku 18 až 65 let.

Téměř třetina z dotázaných (31 procent) pak zastává názor, že jsou muži nervózní a někdy agresivní, protože jsou zodpovědní za veškeré finanční starosti rodiny.

Necelých 40 procent si také myslí, že domácí násilí končí odchodem oběti od násilné osoby. Jak ale upozorňuje Marvánová Vargová, období rozchodu je jedno z nejrizikovějších a k pokračování násilí a manipulaci s obětí dochází i po odchodu. „Nástrojem“ nátlaku se pak často stávají děti.

Strach o ně je navíc mnohdy bariérou řešení problému. „Násilník často vyhrožuje oběti, že jestli odejde, připraví ji o děti, že už je nikdy neuvidí nebo že bude žádat střídavou péči. Žena často nemá finance, nemá dobré bytové zázemí, takže se bojí, že soud děti přiřkne tomu násilnému rodiči,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy.

Skrytý problém

Z výzkumu společnosti IKEA vyplývá, že až 84 procent dotázaných si myslí, že problematice domácího násilí by se mělo věnovat více pozornosti. Pro 48 procent je důvodem to, že se domácí násilí týká velké části společnosti. Dalších 36 procent se domnívá, že větší pozornost by si toto téma zasloužilo, přestože „se týká pouze menšiny ve společnosti“.

Zároveň více než polovina respondentů zná nebo se alespoň domnívá, že ve svém okolí má někoho, kdo má či měl zkušenost s psychickou nebo fyzickou formou domácího násilí.

Formy domácího násilí

  • fyzické násilí (strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů, znehybňování oběti atd.);
  • psychické násilí (slovní týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrola, výslechy, vyhrožování atd.);
  • sexuální násilí (všechny intimní kontakty, které jsou na oběti vynucovány proti její vůli);
  • ekonomické násilí (zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, zákaz získání zaměstnání, neposkytování finančních prostředků, vystavování hladu atd.);
  • sociální násilí (zamezení kontaktu s rodinou či přáteli, zákaz využívání komunikačních prostředků, sociální izolace atd.).

Zdroj: proFem

V případě psychického násilí ukazuje průzkum výraznější rozdíly ve vnímání mužů a žen. Zatímco 67 procent žen odpovědělo, že má nebo se domnívá, že má, ve svém okolí někoho, kdo zažil tento typ násilí, mužů bylo o 11 procent méně.

Patrné jsou také rozdíly ve zkušenostech mužů a žen s takzvaným ekonomickým násilím – 46 procent respondentů se s tímto typem násilí ve svém okolí setkalo, naopak respondentek 56 procent.

„Mezinárodní i české studie výskytu domácího násilí ukazují, že různé formy domácího násilí během svého života zažívá přibližně každá třetí žena a každý čtrnáctý muž. Ve více než polovině případů domácího a partnerského násilí jsou přítomny děti,“ shrnují výsledky zásadních výzkumů o výskytu domácího násilí autoři ve vládní Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021–⁠2030.

Oficiální statistiky zachytí jen zlomek případů

S domácím násilím se však pojí vysoká latence, tedy skutečnost, že pouze velmi malá část obětí se rozhodne tento čin nahlásit policii nebo jiným institucím, často se nesvěří ani blízkým lidem. Do oficiálních statistik, například o počtu vykázaných násilných osob, se tak propíše pouze zlomek případů. V minulém roce podle nich dokonce došlo k mírnému poklesu.

„Na policii se obrátí pouze asi osm procent obětí domácího násilí a z toho ne ve všech případech dojde k vykázání,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Marvánová Vargová z centra ROSA.

Podle ní tato data ukazují „pouze špičku ledovce“. „Navíc policie nemá povinnost vykázat, je to pravomoc. To znamená, že je na posouzení policie, jak danou situaci vyřeší. Může ji vyřešit například domluvou, vykázání je pouze jedním z nástrojů, který může, ale nemusí použít,“ dodává.

Vykázání násilných osob

Policie může vykázat násilnou osobu ze společného obydlí a z blízkého okolí na dobu desíti dní. Účelem tohoto opatření je ochrana ohrožené osoby, které musí být současně nabídnuta pomoc ze strany tzv. intervenčních center poskytujících své služby obětem domácího násilí a jejich blízkým.

Policie je povinna informovat pracovníky příslušného intervenčního centra do 24 hodin od vstupu do domácnosti, v níž bylo uplatněno vykázání. Vykázání je ukládáno bez ohledu na to, zda bude jednání násilné osoby v budoucnu kvalifikováno jako trestněprávní.

Zdroj: Domácí násilí z perspektivy aplikovaného výzkumu

Z dlouhodobého hlediska přitom v oficiálních statistikách spíše klesá i počet hlášených trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí.

Překážkami podle zmíněné Strategie rovnosti žen a mužů mohou být například obavy ze sekundární viktimizace, tedy druhotného zraňování, z opakovaného vyslýchání, z nedůvěry nejbližšího okolí a orgánů činných v trestním řízení, blízký vztah s pachatelem či racionálně podložená nedůvěra v potrestání pachatele.

„Tato data tvoří jen malou část skutečných případů, neboť míra latence u domácího a sexuálního násilí je přibližně 90 procent. Devět z deseti obětí se tedy na policii nikdy neobrátí,“ informuje web To je rovnost.

Poptávka po službách v době pandemie vzrostla

Za uplynulý rok a půl ovšem narostla poptávka po službách pomáhajících organizací, zejména telefonicky či prostřednictvím on-line komunikace.

„Zaznamenali jsme, podle toho v jaké fázi epidemie to bylo, 30–50procentní nárůst poptávky po službě. Kontaktovalo nás více obětí nebo i příbuzných s otázkami, jak postupovat, jak můžou reagovat a jak tu situaci řešit,“ popisuje zkušenost centra ROSA Marvánová Vargová. I kvůli epidemickým opatřením spustili další telefonickou linku a chatovací službu.

Zvýšenou poptávku po distančním kontaktu zaznamenalo i Intervenční centrum v Praze. „Zvýšila se poptávka po on-line formě komunikace, ať už z důvodu strachu ze sociálního kontaktu, nebo nemoci. On-line kontakt často využívaly i maminky, které byly s dětmi doma, a bylo pro ně komplikované zajistit hlídání,“ popisuje Klára Černohorská, vedoucí pražského Intervenčního centra.

Nárůst počtu uživatelů a telefonických či osobních kontaktů pak intervenční centra zaregistrovala zejména v období po první vlně epidemie v Česku, jak vyplývá z analýzy Asociace pracovníků intervenčních center.

„Pokud zaznamenáváme pokles nebo nárůst kontaktů, nemusí to přímo souviset s tím, zda se situace zlepšuje či zhoršuje, ale souvisí to s řadou dalších faktorů, včetně aktuální dostupnosti služeb a informovanosti jak široké veřejnosti, tak odborníků,“ komentuje vývoj z dlouhodobého hlediska Černohorská.

Vliv vyšší informovanosti zmiňuje v souvislosti s obdobím pandemie Marvánová Vargová: „K tomu, že se oběti více ozývaly, mohlo přispět i to, že se loni na jaře i na podzim dělaly různé kampaně, také média to téma více zvedla, včetně toho, kam se obrátit nebo jak tu situaci řešit.“

Násilník často vyhrožuje oběti, že jestli odejde, připraví ji o děti, že už je nikdy neuvidí, nebo že bude žádat střídavou péči.
Branislava Marvánová Vargová z centra ROSA

V hodnocení, zda období pandemie a s ním spojená epidemická opatření zapříčinila nárůst domácího násilí, je však Marvánová Vargová opatrná: „Samozřejmě tím, že lidé pobývají v určitých fázích loňského ale i letošního roku více doma, pod určitým stresem, tak mohlo dojít k zesílení některých rizikových faktorů pro výskyt domácího násilí.“

„Zároveň pandemie zvýraznila některé přetrvávající problémy v systému pomoci obětem a význam koordinované pomoci zvenčí. Pokud některá ze složek pomoci nemůže fungovat naplno, má to okamžitý negativní dopad na životy a bezpečí obětí a jejich dětí,“ dodává.

Na kolik se dá „vyčíslit“ domácí násilí?

Domácí násilí má také značné ekonomické dopady. Náklady, které se s ním pojí, odhadla před čtyřmi lety publikovaná analýza na stránkách vlády na téměř 14,5 miliardy korun za jeden rok. Autoři vypočítali odhadované náklady za rok 2012, protože v té době se uskutečnily průzkumy, na jejichž základě se určila míra výskytu domácího násilí v partnerských vztazích.

„Kromě nepředstavitelného a nevyčíslitelného utrpení obětí odčerpává zdroje z veřejných rozpočtů, stojí velké úsilí nejrůznějších neziskových organizací a působí ekonomické ztráty obětí jako zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů,“ uvádí analýza.

Nejvíce finančně nákladná je podle analýzy „ztráta v souvislosti s ekonomickou (ne)aktivitou“. Jde především o pracovní neschopnost, ke které dochází kvůli zranění oběti. Druhou nejvýznamnější položkou jsou náklady na lékařskou péči.

„Je to jeden ze způsobů, jak upozornit na významnost problematiky domácího násilí pro celou společnost,“ popisují autoři motivaci za vznikem analýzy.

Na koho se obrátit v případě domácího násilí?

  • v případě akutního ohrožení na Policii ČR, linka 158
  • na intervenční centra, například prostřednictvím webu Nenech.se

nebo na jiné pomáhající organizace:

  • Bílý kruh bezpečí, tel.: 116 006 (nonstop)
  • Acorus, tel.: 283 892 772 (nonstop), chatovací poradna
  • centrum Rosa, tel.: 800 60 50 80, chatovací poradna na webu
  • proFem, tel.: 608 22 22 77, infolinka pro oběti sexuálního násilí, tel.: 777 012 555
  • Persefona, tel.: 737 834 345 nebo 545 245 996, e-mail: poradna@persefona.cz, domacinasili@persefona.cz

či specializované organizace pro děti a dospívající:

Existuje také mobilní aplikace Bright Sky CZ, která „poskytuje podporu a informace každému, kdo se nachází v násilném vztahu“.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované