Článek
Obrázky, jak má vypadat odbavovací hala pražského Hlavního nádraží po plánované rekonstrukci, lépe řečeno po demolici a konstrukci, vzbudily zaslouženou negativní pozornost. Vím, že někomu jinému se to naopak líbí, ale ani mně ne, tak proto „zaslouženou“.
Vzhledem k tomu, že Šuplík nechce být výtvarně-přepravním, ale jazykovým koutkem, zaměřím se na jiný aspekt projektu, zahrnujícího nejen halu, ale i přeměnu blízkého okolí – totiž na jeho název „Nový Hlavák“. Jde o oficiální pojmenování, se kterým pracují urbanisté, politici i média. Píše se s velkým H, Hlavák.
Když se něco tak důstojného jako hlavní nádraží v hlavním městě začíná nazývat, jako by to byla krabička laciné sýrové pomazánky, nemůže to dopadnout dobře.
Myslím „dobře“ po stránce architektury a veřejného prostoru – jinak vlaky tudy mohou jezdit v klidu dál. Ale adoptovat Hlavák do spisovné psané řeči, to je poukázka na to, že zmršíme i samotné území.
Kritika projektu by proto neměla obcházet slovo Hlavák, u kterého to vlastně celé začíná. Kdyby se dílo nenazývalo tónem „čau lidi, tohle si fakt dejte“, je pravděpodobné, že se dobereme k lepším výsledkům než doteď.
Snad si rozumíme, že nepléduju za to, abychom úplně přestali říkat Hlavák a trvali na slově Hlavní nádraží. Ale hovorová řeč a skutečný název jsou dvě různé věci a mně připadá, že místa, speciálně tak významná, si mají podržet a neodhazovat jména, pod kterými jsou na mapách, pamětních deskách a jiných pevných nosičích.
Barranďák, Masaryčka a teď ten nešťastný Hlavák: jazykem se šíří taková ta marketingová žoviálnost, která „funguje“ a „prodává“. Někdo nás chce zmáknout, že?
Jenže taky to dotyčným váženým místům upírá tu zmíněnou důstojnost. A nám koneckonců taky, když máme psát a číst žoviálně, ačkoli po nás – některých a zatím – přitom lezou slimáci.
Když to půjde takhle dál, bojím se bojím, zasvítí jednoho dne nad kolejištěm nápis „Praha-Hlavák“, a toho bych se dožít nechtěl.
U „–áků“ jde vždycky o kontext – třeba když radnice na plakátech zve na „Vánoce na Čecháku“ (Čechovo náměstí), je to naprosto únosné, protože svařák & koledy & sousedé. V hovorové řeči a v kulturních výkonech jsou Staromák, václavský Václavák, Svoboďák, Zelňák a tak dále ne přípustné, ale životně nutné. Jakmile si je ale přisvojí jiný, „vyšší“ typ komunikace, a začnou brát do úst oficiální činitelé, začínají takové názvy působit poklesle, křečovitě, až trapně.
A proto, Grand Central Station, Gare du Nord (a ne Nový Severák, si vu plé!), Franz-Josefs-Bahnhof, Keleti pályaudvar a Berlin Zoologischer Garten. Důstojnost, prosím!
Jinak Hlavák to samozřejmě je a pravděpodobně zůstane, i když ještě moji rodiče říkali jedině Wilsoňák: „Hlavák“ za komunistů zněl jaksi normalizačně, kdežto „Wilsoňák“ se tvářil jako nějaké spiklenecké znamení odbojářů.
Že Hlavák kromě toho všeho disponuje výbušným potenciálem zdrobnělin (Hlaváček), je už jen, jak se lidově říká, v uvozovkách takzvanou příslovečnou pomyslnou třešničkou. Nechte auťák doma, z Hlaváku vzhůru motorákem na pochoďák i na lyžák, napřed u kiosku vyprošťovák, doporučuje devět z 10 nádražáků, na perónu mává Alzák!
