„Sen všech depešáků za železnou oponou.“ Jaká byla první černá mše v Praze

Krátce po osmé hodině večer se na pódiu začal valit dým. Pak padla černá opona, zazářila světla a ozval se jásot. Kapela ještě zůstávala skrytá za průsvitným závěsem. Fanoušci držící podomácku vyrobené transparenty za ním poprvé spatřili siluety hudebníků, které do té doby znali jen z poslechu zahraničního rádia a obálek cizojazyčných časopisů.

V březnu 1988 pražská Sportovní hala hostila „sen všech depešáků za železnou oponou“, první zdejší koncert britských Depeche Mode. Ojedinělé vystoupení důležité západní synthpopové skupiny v socialistickém Československu teď na 300 stranách připomíná výpravná kniha Filipa Macháčka nazvaná Depeche Mode Praha 1988. Vydalo ji nakladatelství Slovart.

Za normalizace sice Československo navštívili zpěváci Tina Turner a Johnny Cash, klavíristi Elton John, Ray Charles a Herbie Hancock nebo napůl v utajení avantgardní Swans, největší západní hvězdy posouvající trendy sem ale na rozdíl od Varšavy či Budapešti nejezdily. A tak třeba časopis Melodie v této souvislosti psal, že metropole „od návštěvy Beach Boys v devětašedesátém neměla šanci zažít špičkovou světovou rockovou skupinu“.

Vystoupení mladých britských „novoromantiků“ Depeche Mode, kteří místo elektrických kytar používali syntezátory a také vypadali úplně jinak než rockeři, budilo mimořádný zájem. Byť bylo zcela legální, pořádané režimní agenturou Pragokoncert, mělo nádech čehosi donedávna zakazovaného.

Depeche Mode zdejší publikum přijalo včetně jejich módy. I na koncert ve Sportovní hale mířili lidé v černých kožených nebo lesklých bundách s kovovými cvočky, ženy pak v černých pláštích, sukních a punčochách, případně s černými barety, černě namalovanými rty nebo nalakovanými nehty.

Obavy režimu z nich vystihuje tendenční dokument Československé televize nazvaný Mládež s otazníkem ze stejného roku 1988. „Žijí mezi námi. Před léty byli spíše raritou, dnes je v ulicích především větších měst potkáváme častěji. Jejich zjev vyluzuje úsměv, někdy i odpor, strach, nebo doslova šok,“ slyšíme na začátku. Po zhruba půlhodině přichází krátký záběr na příznivce Depeche Mode tančící ve vinárně Drancy na pražském Červeném vrchu, kde tuto hudbu pouštěl diskžokej Michal Jirák. Hlasatelka dotyčné nejprve mylně označí za „vyznavače punku“, načež následuje zinscenovaný či zveličený incident, jak posluchač údajně napadne štáb.

Čeští příznivci Depeche Mode samozřejmě neměli nic společného s punkem. Komunistický režim se však shodně bál všeho, co bylo jiné, a preventivně to nálepkoval jako úpadkový západní styl, narušenou mládež, závadné živly či „vnitřního nepřítele“. Svobodomyslnou komunitu lidí, kteří se na temných diskotékách scházejí v dekadentní černé, s řetězy či vystříhanými účesy na hlavách, straníci podezírali ze všeho od tehdy potírané homosexuality přes užívání drog až po propagaci fašismu. A protože toto sdružování neměli pod kontrolou, vnímali ho jako riziko pro světlé budovatelské zítřky.

Dokládá to i Archiv bezpečnostních složek ze druhé poloviny 80. let minulého století. V něm lze dohledat třeba zmínku, jak bylo v Hradci Králové „v součinnosti s orgány Veřejné bezpečnosti provedeno preventivně rozkladné opatření k nepovolenému srazu mládeže, příznivců skupiny Depeche Mode“.

Náhled do tehdejší subkultury přinesla už kniha Kmeny 0. V ní kapitolu o fanoušcích Depeche Mode napsal sám editor, rapper Vladimir 518. „Vylezl jsem na Muzeu a než jsem sešel na Můstek, tak mě třikrát kontrolovali policajti. Často šlo třeba jen o účes. Nebo o černý vysoký boty a černý oblečení,“ líčil zde obdivovatel skupiny Petr Švihovec běžnou policejní „buzeraci“.

Bez ní se neobešel ani první koncert Depeche Mode v Praze. Tou dobou už sice začínala takzvaná perestrojka, na druhou stranu až v prosinci 1988 následovala první povolená demonstrace na Škroupově náměstí. A naopak při takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989 komunisté brutálně rozehnali demonstranty a přes 1400 jich zadrželi.

Také z příjezdu Depeche Mode musel mít režim obavy. Pragokoncert evidoval desítky tisíc žádostí o lístky, což několikanásobně převyšovalo kapacitu haly pro 12 tisíc osob. Většina vstupenek navíc byla určena zaměstnancům státních podniků či ministerstvu vnitra.

Vzrušení provázel už začátek prodeje. „Chodila jsem od jednoho místa k druhému; mluvilo se o nadcházejícím srocení deklasovaných živlů, zdrogovaných pološílenců, ohánějících se řetězy,“ tvrdila v časopisu Mladý svět zástupkyně ředitele Sportovní haly Dana Hálová. „Nechceme tuhle halu už zítra večer vidět v troskách, máme ji rádi. Co takový rockový odvaz přinese? Kdo to ví? Bezpečnostní opatření jsou mimořádná,“ avizovala.

Vystoupení se konalo ještě v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, nikoliv na Výstavišti, a lidé na něj mířili ze stanice metra Fučíkova, ne Nádraží Holešovice, jak se jmenuje dnes. Vstup střežily kordony „zelených“, dohromady téměř pět stovek příslušníků Státní bezpečnosti, Veřejné bezpečnosti, a dokonce takzvaných červených baretů, které pak brutálně zasáhly v listopadu 1989 na Národní třídě.

„U některých vchodů, kde se to tlačí víc, létají vzduchem obušky a štěkají a vyjí odtamtud policejní psi. Kolem haly objíždí kromě policejních aut i hasičské auto připravené použít vodní dělo,“ popsal atmosféru před začátkem show Lubomír Drožď v samizdatových Voknovinách. Přes ojedinělé incidenty typu vysklených dveří se však nestalo nic tak zásadního, aby Depeche Mode nevystoupili.

Průběh koncertu si čtenář může zrekonstruovat z desítek fotografií a dobových článků, které kniha přetiskuje. Zvlášť cenná jsou svědectví novináře Jiřího Černého a reportáž, kterou pro Mladý svět sepsal textař, skladatel a pozdější prezidentský kandidát Michal Horáček.

Koncert se obešel ještě bez bombastických efektů, rekvizit či obřích konstrukcí. Tři muzikanti většinu večera staticky stáli za syntezátory a část hudby pouštěli z pásků. Show obstarával především frontman Dave Gahan, když při zpěvu dělal piruety nebo akrobatické kousky se stojanem od mikrofonu, případně našlapoval na špičkách, líčí dobové recenze. Tehdy ještě Depeche Mode vystupovali s klávesistou Alanem Wilderem a bez bubeníka Christiana Eignera, který přibyl ve druhé polovině 90. let.

Kapela přijela na prahu slávy, nedlouho před vydáním hitů Enjoy the Silence nebo Personal Jesus, zároveň už ale se slavnými songy Never Let Me Down Again, Everything Counts nebo Strangelove, které všechny zazněly také v Praze. Dle svědectví měli Britové promyšlené svícení a na svou dobu novátorsky kvalitní zvuk.

Komu nestačí fotografie a články v knize, může si udělat představu z koncertního filmu Depeche Mode nazvaného 101, který o několik měsíců později na kalifornském stadionu Rose Bowl natočil D. A. Pennebaker.

V knize zaujmou detaily, jako že mezi diváky nechyběli zpěváci Miro Žbirka, Petr Muk a Richard Müller. Že pořadatelé nenajali dost „bedňáků“, a tak techniku pomáhali vykládat fanoušci. A ti že si čekání ve frontě krátili na přilehlé Matějské pouti na řetízkových kolotočích, labutích či houpačkách.

Výborné je v publikaci úvodní slovo pamětníka Karla Deniše, šéfproducenta vydavatelství Supraphon. „Začala se tím v roce 1988 přepisovat naše hudební i společenská historie,“ říká mimo jiné. „Byl to opravdu mimořádný zážitek, který alespoň někomu v Československu přinesl svobodu o dvacet měsíců dříve,“ doplňuje pak sám autor knihy Filip Macháček.

K jeho motivaci toto vystoupení zmapovat zřejmě přispěl fakt, že ho jako třináctiletý kluk z Tábora nezažil. Až po revoluci vystudovaný právník Macháček začal pořádat letní tábory Depeche Mode Friends či fanouškovské akce Prague Depeche Mode Weekender a jezdit za kapelou, kterou od té doby naživo viděl prý už zhruba stokrát.

Kniha přináší podstatně víc informací o pražském koncertu než také do češtiny vloni přeložený svazek Depeche Mode: Live dvojice německých autorů Dennise Burmeistera a Saschy Langa, jejž právě Filip Macháček doplnil asi šestistránkovou kapitolou o zdejší zastávce z roku 1988.

Samozřejmě dalo se napsat ještě víc: nahlédnout do archivů bezpečnostních složek nebo takzvané svodky ministerstva vnitra. V tomto ohledu zatím nejdál zašel Josef Kubík, autor jiné české knihy o Depeche Mode, který ve své diplomové práci formou osobních rozhovorů zachytil i to, jak si fanoušci v nedostatkovém Československu těžko sháněli, přebarvovali a jinak upravovali oblečení.

Stejně tak se do novinky nedostalo víc o návratu Depeche Mode v témže roce, kdy Britové pózovali v Praze pro chystanou knihu nizozemského fotografa Antona Corbijna. Až tehdy vznikly slavné snímky členů Depeche Mode na Karlově mostě, před zimním stadionem Štvanice, na Hlavním nádraží nebo Novém židovském hřbitově.

Filip Macháček však zjevně usiloval o něco jiného. Jeho třísetstránkovou, na šířku zpracovanou publikaci zdobí kromě desítek fotografií z koncertu i momentky ze života zdejší fanouškovské komunity. Autor přetiskuje desítky svědectví jejích členů. Takřka všichni líčí pocity absolutního štěstí, euforie, možnosti zapomenout na to, v čem žijí. „Kromě narození dětí je tohle můj největší životní zážitek, na který nikdy nezapomenu,“ vyznává se například Jan Šindler.

Nechybí ani mikropříběhy. Milan Augustiňák měsíc po vystoupení Depeche Mode nastupoval na vojnu, „takže to pro mě byla taková rozlučka před nástupem“. Tehdy sedmnáctiletá Martina Pelouchová zase ten večer měla maturitní ples. Sotva se nechala ostužkovat, utíkala do Sportovní haly se dvěma spolužačkami, které lístky sehnaly. Pelouchovou dovnitř jako zázrakem protáhli technici.

Macháčkova kniha je především velký vánoční dárek od jednoho fanouška Depeche Mode ostatním. Kdo k nim patří, neměl by si ji nechat ujít.