Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Nejsou to žádné velké novinky. Fenomén „cesty pacienta“ je známý mnoho let a zabývají se jím chytré hlavy v medicíně i mnoha dalších oborech. Může nabírat formy jakýchsi „pacientských příruček“, které co možná nejsrozumitelněji radí lidem s určitou diagnózou, jak v procesu léčby postupovat. Cesta pacienta je ale také akademický a výzkumný obor, jímž se zabývají datoví vědci, analytici a statistici.
„Příkladem může být střední doba od diagnózy do operace operovatelného karcinomu slinivky břišní, která je zhruba měsíc a jeden týden, což je celkem uspokojivé, a mohlo by nás to tedy ukolébat. Nicméně 27 procent pacientů se operace nedočká ani po osmi týdnech a do šesti týdnů má nádor ze slinivky odoperován jen něco málo přes polovinu pacientů,“ napsal loni v únoru ve svém komentáři pro odborný časopis Medical Tribune biostatistik Aleš Tichopád. Rozdíl jednoho či dvou týdnů u agresivnějších nádorů přitom může rozhodovat bez nadsázky o životě a smrti.
Rozdíly v době mezi diagnózou a operací, píše dále Tichopád, jsou přitom patrné jak mezi regiony, tak i mezi jednotlivými pracovišti.
Aby byly skvělé medicínské úspěchy maximálně dostupné maximálnímu počtu pacientů, musí být systém poskytování péče efektivní. Jednoduše řečeno, pacient s vážnou diagnózou nesmí systémem „bloudit“. Za tímto banálním konstatováním se skrývá velká věda, v níž má dosud Česko zásadní rezervy, především pokud jde o systematický sběr dat a jejich vyhodnocování.
Přesto tyto vědecké úvahy mají i zcela konkrétní, hmatatelné a v důsledku vlastně jednoduché dopady. Nejviditelnější je v této chvíli rodící se institut takzvaných koordinátorů péče.
Fakultní nemocnice Bulovka má dnes na různých odděleních celkem šest koordinátorů péče. První se tu objevili v pilotním projektu před více než dvěma lety z iniciativy ředitele Jana Kvačka. „Uvažovali jsme z pohledu nemocnice, jak zefektivnit práci lékařů, kterých je vždy spíše nedostatek. Ale zároveň jsem měl i osobní pacientskou zkušenost, když jsem zkoušel pomoci zajistit péči kamarádce s onkologickou diagnózou,“ říká pro Vizitu Kvaček.
Úkolem koordinátora je ujmout se pacienta bezprostředně po diagnóze a být jeho průvodcem po celou dobu léčby. Práce obnáší administrativní úkony (které tím pádem nemusí dělat lékař), ale i základní psychologickou podporu a v neposlední řadě pomoc s objednáváním na jednotlivá potřebná vyšetření a jejich sladění. Pro pacienta je koordinátor přímým kontaktem, výrazně dostupnějším, než dokáže být v nemocnici lékař nebo sestra.
Základní edukaci pacienta samozřejmě provede lékař po diagnóze, ale mnoho lidí může být v jistém šoku a nemusejí vysvětlování věnovat náležitou pozornost. Proto je další rolí koordinátorů trpělivě a klidně několikrát pacientovi vysvětlit, jaké jsou vyhlídky a co jej na cestě k vyléčení čeká.
„Na straně nemocnice je onkologická péče perfektně organizovaná, každý ví, co má dělat. Jenže pacient se může cítit do toho systému spíš vhozen, sám se v něm velmi těžko orientuje,“ pokračuje Kvaček.
Podle něj si práci koordinátorů velmi chválí jak pacienti, kteří v nich cítí oporu, tak i lékaři. Těm „průvodci“ rozvazují ruce, protože na sebe berou část administrativní práce i starost o návaznost a termíny jednotlivých vyšetření. Lékař tak má víc času na svou práci s pacientem, ale i prostor pro péči o více pacientů.
Koordinátoři, kteří chápou logistiku nemocničních oddělení, podle ředitele Kvačka dokážou ve spolupráci s lékaři zkrátit termíny čekání na různá vyšetření o celé týdny a například zařídit více různých vyšetření během jedné návštěvy, takže pacient nemusí docházet do nemocnice opakovaně kvůli jednotlivým dílčím úkonům.
Na Bulovce tuto službu využívá zhruba 250 pacientů každý měsíc, jeden koordinátor tak zvládne „obsloužit“ přibližně 40 pacientů za měsíc. Jsou to ale zcela orientační údaje, protože koordinátoři svou roli i způsob práce pořád trochu hledají a tak zatím nelze jejich „kapacitu“ příliš určovat.
Problém je, že koordinátoři se jako žhavá novinka v systému nemocniční péče momentálně nacházejí v systémovém i legislativním vakuu. Nejsou uvedeni v oficiálním zákonném výčtu zdravotnických povolání a nemají ani vlastní specializační vzdělávání. Přitom je nutné, aby koordinátoři byli zdravotníky, protože například potřebují nahlížet do dokumentace pacientů, což nikdo jiný než zdravotník nesmí. Zcela jasná není ani odpovědnost za případné chyby v jejich práci.
Na Bulovce nyní řeší právě tyto nejpraktičtější problémy. Koordinátoři, z nichž ani jeden původně nemá zdravotnické vzdělání, projdou několikatýdenním sanitářským kurzem, čímž oficiální punc zdravotníka získají. „Potřebujeme lidi empatické, chytré, schopné pojmout a pochopit nemocniční logistiku,“ vypočítává Kvaček klíčové vlastnosti koordinátora. Protože jejich práci cítí jako nezbytnou pro efektivní poskytování péče, jedná s Ministerstvem zdravotnictví o tom, aby se seznam zdravotnických povolání rozšířil právě i o pozici koordinátora péče.
Se zajištěním vzdělávání by měla pomoci ČVUT. Na tamní Fakultě biomedicínského inženýrství existuje magisterský studijní program „Systémová integrace procesů ve zdravotnictví“, kde působí v úvodu citovaný Aleš Tichopád. Podle něj by koordinátor v optimálním případě měl mít vyšší zdravotnické vzdělání.
„Představoval bych si například bakaláře v oboru všeobecná sestra,“ říká pro Vizitu Tichopád. Právě pod jeho vedením by se měly na ČVUT otevřít nové předměty, které by budoucí koordinátory péče na jejich práci připravily. „Práci koordinátora vnímám jako datový proces. Měl by mít celkový přehled o kapacitách a možnostech systému, aby jím mohl pacienta co nejefektivněji provést,“ dodává Tichopád.
Institut koordinátorů je nový, a tak se rozbíhají do velké šířky úvahy o jejich budoucí úloze v systému i o jejich postavení. Koordinátoři na Bulovce jsou zaměstnanci Bulovky, a jsou tak svázaní s tamním onkologickým centrem. Podle Kvačka sice dokážou zjistit, zda by v jiné nemocnici nečekal pacient na vyšetření kratší dobu, ale v takovém případě nedokážou poskytnout pacientovi tak silné garance, jako když péče zůstane na Bulovce.
V tomto kontextu se nabízí otázka (spíše akademická, která nemá nijak snižovat práci stávajících koordinátorů), jak se koordinátor svázaný s konkrétním centrem péče zachová, když se dostanou do střetu zájmy centra se zájmy pacienta – například zájem centra na maximálním počtu ošetřených pacientů dejme tomu kvůli klinické studii a zájem pacienta na co nejrychlejším podstoupení vyšetření.
Jedním z úkolů koordinátora by mělo být nejen pacienta dobře provést péčí v samotném centru, ale také jej ve vhodný okamžik z péče centra vyřadit a převést jej mimo centrum do péče ambulantního onkologa či k jiným navazujícím službám – což opět nemusí být plně v souladu se zájmem nemocnice.
Proto některé úvahy směřují k tomu, že koordinátoři by mohli být do budoucna více nezávislí na konkrétních poskytovatelích. V ideálním světě by asi slušeli jako zaměstnanci zdravotním pojišťovnám, protože ty mají (nebo by měly mít) eminentní zájem na efektivním poskytování péče a zároveň celostátní přehled a datovou základnu pro příslušné rozhodování.
Další variantou je fungování koordinátorů jako samostatných zdravotnických zařízení. To by ovšem znamenalo jejich péči hradit ze zdravotního pojištění. Zatímco na Bulovce se koordinátoři „zaplatí sami“ tím, že zvyšují efektivitu poskytování péče a uvolňují ruce lékařům pro jejich vysoce kvalifikovanou práci. „Nechceme tahat další peníze ze zdravotních pojišťoven. Koordinátoři se nám vyplatí, šetří nám peníze a zvyšují dostupnost péče,“ říká ředitel Kvaček. Což je zase dobrý argument pro jejich ponechání v gesci poskytovatelů. A námět na nákladovou analýzu pro zdravotní pojišťovny.
Zároveň to, jak se koordinátoři osvědčují na Bulovce, vede k úvahám o rozšíření jejich působení i mimo onkologickou péči, kde pomáhají dnes. „Nabízejí se další oblasti péče – například o pacienty s Alzheimerovou chorobou, roztroušenou sklerózou, diabetem nebo vzácnými onemocněními, případně oblast, které říkáme management polymorbidit,“ vyjmenovává Tichopád.
Všechny tyto oblasti vyžadují dlouhodobou a dlouhodobě koordinovanou léčbu a „udržovací“ (dispenzární) péči, což je vhodné potenciální pole působnosti pro koordinátory.
Kam se všechny tyto úvahy časem dostanou, nejde vůbec odhadovat. Jsme ve fázi zrodu a postupného hledání. Zkušenost z Bulovky ale ukazuje, že poskytování zejména nemocniční péče je už dnes tak složitý systém, že se jak systému, tak i pacientovi vyplatí jakýsi „prostředník“ v podobě organizátora či koordinátora. Dá se odhadnout, že podobných prostředníků výhodných pro nemocnici i pacienta bude přibývat.
K jejich plnohodnotné práci (pokud nemají být „jen“ pacientovými asistenty na telefonu, což ale také není málo) bude ovšem potřeba dále rozvíjet digitalizaci českého zdravotnictví i sběr a zpracování dat o dostupnosti a kvalitě péče. A tady je pořád co dohánět.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
