Hlavní obsah

Nejsou to plaché ženy, říká o obětech femicidy novinářka Le Monde

Foto: Profimedia.cz

Jména obětí femicidy ve Francii.

Reklama

14. 12. 2020 17:00

Ve Francii v roce 2019 zemřelo 146 žen rukou svého (ex)partnera nebo rodinného příslušníka. Deník Le Monde se po dobu jenoho roku tématem zabýval. Seznam Zprávy mluvily s jednou z autorek, novinářkou Faustine Vincent.

Článek

Váš deník letos publikoval velký speciál o femicidě a vy jste byla součástí novinářského týmu, který jej připravoval. Jak to celé vzniklo?

Jeden kolega z redakce přišel s tímto nápadem poté, co ministerstvo vnitra zveřejnilo statistiky femicidy za rok 2019. Napadlo nás, že bychom mohli zkusit rozkrýt mechanismus, který se za každou tou vraždou skrývá. Chtěli jsme ukázat v sérii článků a reportáží, že ta vražda většinou není nešťastná náhoda, ale že se za ní ukrývá opravdu jasná kriminální linka. Téměř vždy. Chtěli jsme příběhy rekonstruovat. Příběhy lidí totiž vždycky více zaujmou a u tohoto tématu je to zásadní, aby společnost zasáhla a přispěla tak k prevenci.

Říkej tomu femicida

Dřív se tomu chybně říkalo zločin z vášně. Femicida je vražda ženy z prostého důvodu: že je žena. Novinářský projekt Říkej tomu femicida si klade za cíl dostat do veřejného prostoru nejen tento termín, ale především to, co se za ním skrývá. Neboť prevence je ta nejlepší zbraň.

Celý týden proto vycházejí texty, rozhovory a vysvětlovací grafy týkající se tématu femicida a násilí na ženách ve světě i v Česku. Sdílejte s námi vaše komentáře na sociálních sítích pod hashtagem #Rikejtomufemicida.

Řekněte mi víc o tom, jak probíhalo vaše pátrání. Jak jste hledali své respondenty?

V Le Monde jsme vytvořili pracovní skupinu. Museli jsme toho spoustu nastudovat, položit se i do statistik z minulých let. Začali jsme ale tím rokem 2018, což bylo náročné, protože spousta těch případů byla stále živých, vyšetřování stále probíhalo. Nesměli jsme se ptát lidí, které stále vyšetřovala policie. Zpovídala jsem takhle člověka, který spáchal čin teprve před čtyřmi měsíci, a jeho právníci byli opravdu obezřetní a opatrní. Vykreslit tak charaktery obětí nebo pachatelů bylo velmi náročné.

Bylo nás tucet novinářů, kteří jsme se tím zabývali a snažili se vypátrat všechny oběti a jejich blízké. Rozjeli jsme se do všech koutů Francie, protože se to děje samozřejmě všude. Občas jsme takhle vyrazili do regionu a věděli jsme jen jméno oběti, nic víc. Někdy jsme věděli jen to, že zavražděná byla něčí žena, a toho někoho někdo znal. Museli jsme opravdu pátrat, identifikovat ty lidi, komunikovat s jejich právníky, setkávat se s prokurátory, ti nám k tomu mohli ze zákona říct často velmi málo. Mezi nimi se ale našlo pár těch, kteří považovali téma za tak závažné, že nám hodně pomohli, navedli nás na různé cesty.

Mělo vás dvanáct, tedy početná skupina novinářů, nějaký společný scénář, jak postupovat při práci na jednom tématu?

Pokaždé jsme se snažili najít co nejvíc respondentů okolo té konkrétní oběti a vytvořit tak nějaký její profil – jestli nějakým způsobem okolí upozorňovala na to, že je něco v nepořádku, jestli komunikovala i s policií, prostě co nejvíc informací. Abychom všichni sledovali stejné věci, vytvořili jsme dotazník, který čítal asi 200 otázek – ty se týkaly celého toho charakteru oběti, ale také okolností smrti, policejního i soudního procesu a tak dále. Abychom se vyvarovali vlastních interpretací.

Nakonec jsme ale stejně museli trochu od dotazníku upustit, protože jsme zjistili, že některé věci se prostě nedají popsat čísly a statistikami a zařadit do kolonek, že se například liší psychické a fyzické týrání. Soustředili jsme se tedy konkrétně na ten mechanismus, co vedlo k vraždám, jak na to reagoval policejní systém a jak selhával v prevenci.

Foto: Eva Soukeníková

Francouzská novinářka Faustine Vincent v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Faustine Vincent

Novinářka největšího francouzského deníku Le Monde. Pro něj psala donedávna zejména o sociálních tématech. Před pár měsíci se rozhodla přesídlit do zahraniční redakce a zabývá se mj. děním ve východní Evropě.

Patřila mezi dvanáct vybraných novinářů, kteří půl roku pracovali na odhalení mechanismu tzv. femicidy.

Na Twitteru ji můžete sledovat pod @faustvincent.

Jak je vlastně mezi Francouzi známý pojem „femicida“, změnilo se to nějak vaším projektem?

Asi dva měsíce před tím, než jsme začali publikovat naše články, náš deník Le Monde poprvé na titulní straně použil slovo „femicida“. Předtím ho ale používaly téměř výhradně feministky. Vzbudilo to obrovskou debatu – jak v právnickém světě, tak mezi čtenáři. Pro ně to byl opravdu zcela nový pojem, který někteří považovali za absurdní. Mezi lidmi ale začaly vznikat i různé iniciativy. Například je skupina, která si říká Collages feminicides (Koláže o femicidě). Ta po Paříži vylepuje plakáty s různými hesly týkajícími se femicidy a tím se snaží o osvětu.

To celé vedlo k tomu, že si tématu začala všímat i vláda a nakonec vydala prohlášení proti domácímu násilí, sice ne proti femicidě, ale proti domácímu násilí. Ovšem Marlène Schiappa z ministerstva vnitra začala používat i termín femicida, tím se velmi popularizoval. Díky tomu se i na toto téma konaly různé veřejné debaty.

Často jsme se totiž, například v lokálním tisku, setkávali s chybným pojmenováním těchto činů. Četli jsme hlavně o zločinech z vášně. Je ale vidět, že za poslední rok se toto hodně změnilo, více a více se začalo psát o femicidě.

Foto: Profimedia.cz

1 lockdown = 15 případů femicidy.

Co pro vás osobně bylo při práci na projektu o zabitých ženách vůbec nejtěžší? S čím jste se potýkala?

Je tam mnoho úrovní různých těžkostí. Za prvé, museli jsme se v docela veliké skupině nejen shodnout na postupu práce, ale také sehrát se. Každý má jiný rytmus, jiný styl. To jsou ale samozřejmě víceméně technikálie.

Pro mě osobně byl nejkomplikovanější asi čas. Trvalo to samozřejmě hrozně dlouho, než jsme sehnali respondenty, než jsme je vyzpovídali, a samozřejmě než jsme to celé zpracovali. Nejen že má člověk celé téma v hlavě extrémně dlouho, ale i ty samotné příběhy se mezitím vyvíjely. Nemalé množství pachatelů spáchalo sebevraždu, například.

Jaké byly ty samotné rozhovory s pozůstalými?

To bylo samozřejmě velmi náročné. Mluvit s matkami, sestrami, bratry, dětmi obětí. To jsou ti, které smrt jejich blízké extrémně zasáhla a často i rozložila jejich rodiny. Stává se totiž, že to rodinu rozdělí na dva tábory, jeden hájí oběť, druhý toho pachatele. A my takto dorazili víceméně na bitevní pole a museli jsme našlapovat s obrovskou opatrností. A museli jsme také do sebe „nasát“ tu atmosféru, abychom pochopili, co se stalo a proč. Pozůstalí vám na některé otázky nejsou schopni odpovědět, psychicky je to vyčerpává.

U jednoho případu jsem se třeba zasekla na dlouhou dobu. Pachatel totiž během toho spáchal sebevraždu a ani jedna strana rodiny, tedy ani rodina pachatele, ani ta oběti, nechtěla odpovídat na moje otázky.

Přečtěte si více o projektu francouzského deníku Le Monde

V neposlední řadě jsme to my, kteří jsou zodpovědní za to, jak jsou jednotlivé příběhy rekonstruovány. Je to opravdu velká emocionální nálož. Já i mí kolegové jsme měli u některých případů problém sestavit příběh podle všech nuancí a tak, aby vyzněl správně. Nechtěli jsme samozřejmě ještě přilévat olej do ohně, přidávat na bolesti a utrpení blízkých.

Měla jsem zkušenost s rodinami, o kterých už nějací novináři napsali. Například do nějakých menších, regionálních listů. Ale sepsali příběh vraždy, který absolutně nekorespondoval s realitou. Napsali intimní věci o oběti i pachateli, který tedy také spáchal sebevraždu. Jeho rodiče už tak byli zničení jeho smrtí, a když se z médií dozvěděli lži, úplně je to rozložilo. Toho jsme se opravdu chtěli vyvarovat – ještě umocňovat už tak extrémní bolest.

Foto: Profimedia.cz

Kdo nás ochrání před policií?

Co jste si z toho projektu odnesla?

Změnil můj pohled na tento konkrétní kriminální čin. Předtím jsem měla celou problematiku domácího násilí za úplně jinou, než ve skutečnosti je. V hlavě jsem měla představu třeba alkoholika, který mlátí svoji ženu a jednou ji třeba strčí víc a ona zemře. To ale vůbec není pravda. Samozřejmě občas ano, ale není to většina případů. Například když jsem pracovala na profilech obětí, nebyly to nějaké submisivní, plaché ženy, byly to třeba i ženy v nějakých vedoucích manažerských pozicích, které se ale nechaly neuvěřitelným způsobem zmanipulovat. A také že některé věci se prostě opakují, v každém případě.

Jde o emocionálně náročné téma. Jak jste se s tím popasovala?

Vždycky jsem s takovými tématy pracovala, nejsem si jistá, jestli to nějak zasáhlo mou psychiku. Nebylo to pro mě úplně nové. Navíc když pracujete jako novinář, musíte mít vytvořený nějaký filtr, přes který k vám ty emoce nepůjdou tak silně. Na tom se musí pracovat, ale tvoří to naše povolání. Je toho totiž okolo nás tolik, nyní všechno, co se týče covidu například, co musíme zpracovat a o čem psát, že by to jinak nešlo. Je pravda, že možná teď říkám, že to se mnou nic neudělalo, a za půl roku to na mě dolehne.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované