Hlavní obsah

Petra Černocká: Úspěch Saxany? Tohle jsem nečekala, byla to bokovka

Foto: televizeseznam.cz

Petra Černocká v převleku Saxany.

Reklama

28. 12. 2020 14:00

O dětství bez mámy, úspěšné roli Saxany i o tom, jaké je přijít o dítě, hovořila zpěvačka a herečka Petra Černocká pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka a respondentka se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Pamatuješ si na svoje první vystoupení před publikem?

No jasně. Bylo to pro Němce – těm dali za ty jejich marky české koruny a oni šli k Flekům. Němci to tam milovali, protože tam bylo fantastické pivo a kabaret. Byli tam bezvadní lidé, všichni tak o generaci starší než já, která tam byla na brigádičku. Zpívala jsem tam ty nejkřehčí staropražské písničky jako „Já bych se tak ráda vdávala“, protože ty holky, co tam byly, těm bylo asi padesát a už byly rády, že tenhle repertoár za ně někdo vezme.

Měla jsem navíc takový pocit, že tam mě určitě můj profesor z konzervatoře nenačapá. Za prvé se nesmělo zpívat mimo školu a navíc jsme měly takové koketní dekoltované šatičky. Takže tam nehrozilo žádné nebezpečí, že by mě odhalili, protože se o tom málo vědělo.

Ty jsi měla šťastné dětství, ale tvoje maminka zemřela, když ti bylo deset let. Jak se moc změnil tvůj život potom?

Určitě to něco s člověkem udělá. Mně bylo deset, bráchovi už bylo patnáct let. S ním to zatočilo, samozřejmě. Já jsem tehdy dospěla velmi rychle k samostatnosti. Protože táta se asi rok, možná i déle, o nás staral sám. Chodil do práce, takže se vracel kolem páté - a to už my děti s klíčem na krku jsme také přicházely z venku ze Stromovky, nebo odjinud. Bylo toho na nás dost. A skoro bych řekla, že kvůli tomu jsem vlastně byla taková trošku ostřejší v rozhodování, protože jsem už tehdy musela. A proto jsem potom šla na volnou nohu - populární hudba, to bylo jenom jedno z mála fakt svobodných povolání.

Táhl mě bláznivý svět

Myslíš, že to souviselo s odchodem maminky?

Po jejím odchodu jsem prostě věděla, že co si člověk sám nevybuduje, nemá. Měla jsem po škole i papír, že jsem učitelka zpěvu. Jenomže na učení nemám takovou tu spořádanost. Mě táhl takový ten bláznivý svět, proto jsem šla do Semaforu.

Ty jsi měla potom novou maminku a měla jsi na ni štěstí.

Já jsem to viděla jinak než můj starší brácha, ten to vnímal jako neštěstí. On byl s rodnou maminkou déle. Já jsem taková přizpůsobivá a naopak jsem kvitovala po tom roce, kdy se o nás nestaral přes den vůbec nikdo, že se mi máma jako holce hodí.

Jak tě vzala?

Vždycky chtěla mít holčičku. Moje nevlastní máma ale měla velice složitou minulost. Žila v Rumburku, měli vinárnu, tu jim pak sebrali, manžel se rozhodl a s malým miminem běželi přes kopečky a skončili v lágru v Německu. Nikdo neví, co tehdy probíhalo.

Pak se vrátila a poznala tvého tatínka?

Vrátila se, ale tam v tom lágru byl nějaký problém, když čekala holčičku. Takže byla asi ráda, že se k ní nakonec jedna dostala. Byla na mě proto strašně milá a začala mě i cepovat, ale byla moc ráda, že zpívám. To mi hodně pomáhalo.

+1

Tvůj tatínek byl kovaný komunista. Ale takový ten srdcař komunista…

To byli zkraje všichni. Jde ale o to, jak se ty věci odvíjely. Ti chlapi nebyli hloupí a viděli ta padesátá léta a ty procesy. A buď na ně mohli reagovat, nebo se stáhnout a zařadit. Můj táta byl srdcař. Když už byl dědoušek s fajfčičkou na chalupě a jela kolem šestsettrojka, tak hrozil pěstičkou na ministra a říkal: ,,Ty oportunisto!“ Tehdejší ministr zahraničí totiž dostal majetky zabavené komunisty těm, co utekli. Takže on měl pocit, že jemu to jeho mladické nadšení sebrali, což měli všichni ti kluci v Praze, zvlášť když přišli z venkova, kde jim vzali půdu. Měl pocit, že jim sebrali tu myšlenku. Trval ale na tom, že ta myšlenka dobrá, ale oni to zkazili.

Jak to tenkrát u vás doma vypadalo?

Největší fór byl, že když si bral Haničku, která dělala tramvajačku jako žena z lidu, tak nevěděl, že je to bývalá majitelka vinárny v Rumburku, že ještě ke všemu utekla před komunisty a zase se vrátila.

Role Saxany? Hereckou ambici jsem neměla, chtěla jsem zpívat

Ty ses díky roli Saxany stala v sedmdesátých letech nesmírně populární. Jak jsi tu popularitu snášela?

Mám pocit, že mladý člověk to nějak očekává, že svět bude koukat na to, jaký je a co umí. Nakonec na těch uměleckých školách ty děti i vychovávají k určité ambici předvést se…

To jsi také měla v sobě?

Se zpíváním jsem to měla spolehlivě a u herectví jsem si říkala: „Péťo, to zmákneš, aspoň zkusíš, jaké to je.“ Hereckou ambici jsem neměla. Já jsem vždycky chtěla jenom zpívat, také jsem potom hned jezdila s kapelou. Ale úspěch Saxany byl obrovský. Nevím, jestli mi to došlo hned…

Byla jsi „narfněná“?

Myslím, že nebyla. Mně je spíš divné, že jsem to brala stylem: „No tak co, tak dobrý.“ To je zvláštní. Já věděla, že to byla taková bokovka, ale v tu dobu nikdo netušil, že ten film bude fungovat takhle dlouho. Že se stane takovým klenotem komedií.

Koho by napadlo, že bude fungovat i skoro po padesáti letech?

Neuvěřitelné. Tuhle to dávali v televizi a já se vždycky chvíli koukám, třeba do půlky. A musím říct, že už ten začátek, jak tam sedí ty čarodějničky v té škole, to je skvělé. To má takovou atmosféru, že tenkrát pro ty lidi v kině to muselo být úžasné.

Měla jsi kolem sebe spoustu mladých kluků. Byla jsi do někoho zamilovaná?

Při tom natáčení? Já jsem se soustředila hlavně na sebe a na roli. Byla jsem taková ta holka, co měla pocit, že svět se otevírá. Mně ani nepřišlo tak zvláštní, že tam je Menšík nebo další úžasní herci. Musela jsem být hrozné střevo, ale to nebyla nafoukanost, to bylo takové očekávání, kam všude se až můžu dostat. Jinak zamilovaná jsem neměla být do koho, oni ti všichni kluci byli mladší. A to když je ti osmnáct, devatenáct, tak nějaký šestnáctiletý kluk ti přijde jako úplně jiná generace. To se mi už líbily úplně jiné typy. Navíc už jsem měla Vaculíka (exmanžel Jan Vaculík, pozn. red.).

Přišla jsem o dítě, pomohla mi práce

Potom ses vdala. Čekala jsi dítě, bohužel jsi o něj přišla…

Já vždycky velmi soucítím, když o tom čtu, že některé herečce se tohle stalo… Zjišťuju, že jsem nebyla sama.

Co to s tebou tenkrát udělalo?

Bylo mi dvacet a byla jsem mladá. Odcházela jsem z té nemocnice sice naprosto vyřízená, ale s jedinou utkvělou představou, že to takhle nenechám, že prostě budu mít další dítě a co nejdřív. Pak mě trošku zrušil život, že lidé, co nevěděli, co se stalo, se ptali, co se nám narodilo… To je myslím nejhorší moment.

Jak jsi na to reagovala? Takovou situaci si neumím představit…

Já už si nevzpomínám, ale bolelo to. Tohle období bylo odporné, ale měla jsem kapelu a hodně jsem jezdila.

Takže ti pomohla práce? Podařilo se ti to díky ní odsunout?

Já se domnívám, že rozumní lidé jakoukoliv blbou situaci odsunují pomocí jiné, rutinní. A pokud možno prací…

Neuvědomila sis třeba tenkrát něco ve smyslu, že „všechna sláva, polní tráva“?

Ne. Já jsem totiž byla přesvědčená, že tohle byl renonc. Že něco nevyšlo, ale že se to dá napravit. Já jsem myslela, že do dvou let budu mít to další dítě.

A ono to trvalo?

Trvalo to deset let. Pořídila jsem si ho nakonec až ve třiceti.

Nespěchala jsi? Nebo to nešlo?

Představ si, že jak jsem zapadla do té populární muziky, šlo to dobře a šlo to nahoru, tak jsem měla tolik práce, že těhotenství se nikdy nehodí…

Takže se odsouvá a odsouvá…

Bylo to naprosto paradoxní. Já jsem přišla za svým manželem, když mi bylo třicet a říkala jsem: „Ty Honzo, to je malér, já jsem v tom.“ On na to: „No a?“ Já namítala: „No ale vždyť máme ten veliký zájezd do Polska a pak do Ruska…“ A on byl chytřejší něž já a upozornil mě: „Hele a víš, kolik ti je?“ Tak mě vrátil zpátky…

Ano.

Vy jste měli takové volné manželství, nebo jak to fungovalo?

Ta doba byla tak zvláštní, jak byla utažená. Já myslím, že můj první muž patřil k té generaci kluků, kteří chtěli mít pěkné auto, hezkou ženskou a pít hodně alkoholu. Všichni žili hodně naplno, i vztahy byly dost rozvolněné, když všechno ostatní bylo utažené. Já si to takhle vysvětluju, že na jedné straně byl ten tlak a na druhé straně ta mládež se opravdu hodně rozšupovala, kde to šlo.

Proč to manželství skončilo?

Protože chlapi to tak měli. Do dneška, když vyzpovídáš muzikanta, sedmdesátníka, tak on ti bude vyprávět o těch holkách na těch zájezdech. Pro ně to bylo něco.

Máte do dneška dobrý vztah?

Máme velmi dobrý vztah.

Podle čeho sis vybírala svoje lásky?

Intuitivně. Ani jeden z mých partnerů si nebyli v ničem podobní. Jeden byl velký hubený kudrnatý, druhý byl drobnější blonďák, třetí byl nádherný černý uhlazený krasavec a teď mám „chlapa“. Neměli nic společného, jedině bych řekla, že inteligenci a smysl pro humor.

Co tě nejspolehlivěji vytočí?

Myslím, že každého vytočí, když narazí na člověka, se kterým se nedohodne, protože je zafixovaný ve svých hloupých názorech: Ty mu to všechno vysvětluješ a on si stejně myslí to svoje. To je přece strašné. Blbí lidé mě vytočí vždycky.

A jako vlastnost nemáš vyloženě ráda na sobě?

Já mám pocit, že by mě všichni měli mít rádi. A to je strašný omyl. Není možné, aby tě měli všichni rádi. A proto nečtu ty debaty na internetu, protože kdyby mi tam někdo něco ošklivého napsal, tak bych byla smutná tři neděle. Čili já se pořád snažím, aby mě měli lidé rádi. Dělám pro to všechno, ale někdy už si připadám, jestli to nepřeháním.

Co je nejtěžšího na popularitě?

Ustát ji ve chvíli, kdy zjistíš, že už tě poznávají všichni na ulici. Člověk nesmí propadnout pocitu, že teď už to má v kapse, což se logicky může stát, když je člověk mladý a když je slavný rychle. Já si myslím, že tu popularitu dobře ustojí ten, kdo jde pomalu a přes nějaké průšvihy se k tomu propracuje. Ale já naštěstí měla dost času dozrávat.

Co je naopak na popularitě nevýhodné?

Určitá ztráta soukromí.

Čeho si na popularitě naopak užíváš?

Každý si užívá to, když začne být ve svém oboru populární. Když dostává lepší pracovní nabídky, protože se o tobě už ví a ví se, co se po tobě chce.

Máš nějaký vzor?

Jako holka jsem měla spoustu vzorů mezi zahraničními zpěvačkami. Každý hledá vzor, když je mu třeba sedmnáct, ale vyložený vzor nemám. Došlo mi, že pokud nebudu dostatečně autentická sama za sebe, že nemá cenu se „vykopírovat“ do podoby někoho, kdo mi připadá úžasný.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované