Hlavní obsah

Má stát právo nás sledovat? Když jde o blaho veřejnosti, lidé musí něco strpět

O novém dálničním systému ÚOOÚ nikdo neinformoval (Ilustrační foto). (Video: Seznam Zprávy)

 

Reklama

4. 2. 2020 16:49

Tváří se jako registr hříšníků, kteří si nekoupili dálniční známku. Přitom jde o sledovací systém, jenž ví, kam kdo kdy jede a s kým. Nový dálniční systém, kvůli kterému padl ministr dopravy Vladimír Kremlík. Tajná služba popírá, že by auta chtěla plošně sledovat. Co všechno potřebuje stát kvůli bezpečnosti vědět? Josef Prokeš, který je místopředsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů, byl ve Výzvě Seznam Zpráv.

Článek

Věděl váš úřad o tom, co se v zákulisí systému chystá?

Nikoliv, to je věc ministerstev a státních úředníků. Případně politiky, vlády, jaká opatření učiní a jestli chce konzultovat a jakým způsobem otázky ochrany osobních údajů. V zásadní věci by k tomu vždycky dojít mělo.

V zásadní věci by k tomu dojít mělo, říkáte. Není tenhle systém, který zasáhne téměř každého, kdo jezdí autem, poměrně zásadní? Neměl by se s vámi konzultovat?

To je věc širších pravidel, abychom takové systémy a problémy neřešili zhusta až následně, ale aby byl dostatek času a byl stanoven nějaký postup. Konzultaci s Úřadem pro ochranu osobních údajů ministerstva mohla využít, ale v tomhle případě se to nestalo. Ale je to i věc konzultace s ministerstvy a koordinace navzájem. Pokud je to veřejný informační systém nebo státní informační systém, tak určitě je potřeba ho zhlédnout i z hlediska pravidel e-Governmentu. Čili třeba například jedno ministerstvo mělo konzultovat s ministerstvem druhým. Aby se snižovaly náklady a ty společné věci se řešily včas.

Vraťme se ale zpátky k vašemu úřadu. Vy jste tedy detaily, konkrétně, že ten systém podle našich informací dokáže vysledovat, kdo v jakém čase a případně i s kým kam jel, vůbec netušili?

Jedna věc je, k čemu je ten systém určen a co má ze zákona dělat. Jiná věc je, jaké jsou ty technické prostředky a co z jejich strany lze očekávat, případně jaká rizika jsou spojená s jejich očekáváním. To jsou dvě věci, které bych oddělil. Proto bych nemluvil o sledovacím systému, ale o kontrolním systému, který měl zajistit nějaký výkon státní agendy a měl prostě účelně řešit veřejné prostředky. A třeba provoz na dálnicích.

Nemůžete se zrovna dívat? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Jak se na to ale díváte jako zástupce úřadu, který má chránit naše soukromé, poměrně citlivé údaje? Smí si stát brát takováto data?

Tady bych nechtěl diváky zklamat, úvodem musím říct, že všechny ruchy a pochybnosti, které jsou spojovány v tisku nebo v médiích, tak vnímám zejména přes tu utajovanou část, jež je spojována s tajnými službami. Toto není věc zpracování osobních údajů a není to věc nějakého dohledu nebo kontroly Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tyto věci stanoví vláda, provádějí je tajné služby a tajné služby nekontroluje úřad, kontroluje je parlamentní komise.

Ale je důležité podotknout, že se to netýká jen lidí, kteří spáchají nějaký přestupek, zločin, jsou to únosci nebo třeba potenciální teroristé, ale mělo by se to dotknout opravdu každého, kdo řídí auto. Jak se na tohle díváte vy? Že je to takto plošné?

Je potřeba oddělit, opakuji, Úřad pro ochranu osobních údajů měl být konzultován v té státně provozní technické části, té civilní části, kde ty informace nemáme, tam se nemůžu vyjadřovat, tam to určitě má sloužit k účelnému výběru, kontroly plnění povinností, zdali auto je označeno, registrováno správnou známkou. Co se týče těch dalších možností využití, to z mého pohledu jsou prostě spekulace, každý systém lze využít, i tajné služby v mezích svých kompetencí mohou ty systémy využívat přiměřeně. Opakuji, nechci používat slovo sledovací systém, protože k tomu se z pohledu Úřadu pro ochranu osobních údajů nemůžu vyjadřovat.

Stát může dělat jen to, co mu svěří lid

Když se na to podíváme tedy obecněji, má stát právo plošně sledovat, kam kdo kdy jezdí?

Stát může dělat jen to, co mu svěří lid, prostřednictvím svých zákonů. Ochrana soukromí je zaručena. A jsou stanoveny výjimky, kdy lidé v zájmu nějakého veřejného blaha musí určitá zpracování strpět, plošně. K plošným zpracováním dochází v mnoha případech.

Tady na to nějaký zákon je?

Tady je zákon, který se týká dálničních známek. A tomuto systému by měl být každý technický subsystém a každé opatření nastaveno.

Takže to nevnímáte jako „špiclování“, jak o systému mluvili někteří politici z opozice?

Takto ten systém nemůžeme vnímat. A musíme udělat všechno proto, aby právě rizika a případy nějakých možných zneužití tam nebyly. Samozřejmě je to obrovský potenciál k veřejné debatě.

Proč ta debata neproběhla? Kdyby se neřešila ona předražená zakázka, ani bychom se o problému patrně nedozvěděli…

To souvisí s nějakou transparentností veřejné správy nebo spíše netransparentností. S tím, v jakém časovém sledu, s jakým odstupem, s jakým úsilím a vhledem do toho ta státní garnitura vstupuje, kdy vlastně ty věci vyjdou na povrch. Je to také otázka, jak stát vlastně řeší zakázky a do jaké míry outsourcuje součásti státních systémů.

A to, že stát svěřuje státní systémy někomu jinému, se v posledních letech děje v nějaké větší míře?

Z hlediska zpracování osobních údajů si myslím, že ta závislost je značná. A protože žijeme v informační společnosti a nikdo z nás není úplně holý, bez dat, tak by mělo být velkou celospolečenskou diskusí, do jaké míry lze ta data svěřovat, outsourcovat a nechat spravovat jinými osobami a za jakých podmínek. Jestli to skutečně jsou jenom údržbářské podmínky nebo jestli to jsou nějaké systémy, kde třeba i ten další dohled následný kromě údržby dělají zase jiné firmy. Z mého pohledu ten outsourcing vede k tomu, že snižuje i profesionalitu a zkušenosti vlastních zaměstnanců veřejné správy, kteří mají o naše data pečovat. Takže jde o to, abychom se nedostali do systému, že budeme tak efektizováni, že státní správu bude fakticky vykonávat někdo jiný, než je ze zákona určeno. A to jsou ministerstva a vláda.

Mají se lidé proti zpracování svých dat jak bránit?

Jak jsem říkal, je to věc diskuse. Pokud nezaberou ministerstva, tak je to věc politiků. A těch zákonů, které nějaký způsobem zřizují, mění nebo zavádějí nové databáze, je poměrně hodně.

Takže lidé se nemají jak bránit?

Pokud jsou lidé dotčeni zpracováním svých osobních údajů, tak samozřejmě mají celou řadu nástrojů, jak se bránit. Případně můžou vznést námitku. A systém řekne: Tenhle údaj je potřeba, ten není potřeba, byl zbytečný, může být zpracováván jiným způsobem, případně je zastaralý, je spojen s nějakým rizikem, je to potřeba opravit, změnit.

Tady se zastavíme, čistě teoreticky je pro kontrolu toho, zda si někdo koupil dálniční známku, potřeba fotit posádku kabiny auta? Tak přesně, aby šlo rozlišit, kdo v autě sedí?

To určitě není věc toho zákona o dálničních známkách. To je otázka bezpečnosti, to se přesouváme do jiné sféry.

To tedy nejsou vaše vody, ke kterým se můžete vyjadřovat?

Nemůžu skutečně hodnotit tu otázku plošného údajného sledování pro tajné služby. To sledování samozřejmě má být nějakým způsobem účelné a jsou tam jiné podmínky práce než standardní zpracování osobních údajů. Nás prostě zajímá, aby se s údaji občanů nekšeftovalo, aby údaje občanů nebyly převáděny do dalších databází. A nemyslím si, že jsme v poloze nebo nějaké diskusi, že máme teď dost informací, abychom mohli říct: Tohle je sledování jak z časů Státní bezpečnosti.

Pozor na soukromé subjekty

Řekl byste obecně, že naše osobní citlivé údaje jsou ve státních rukou v bezpečí?

Celý systém ochrany osobních údajů k tomu vede, aby u jakéhokoliv správce byly v bezpečí. A musíme zvážit, jestli je dobré mít vlastní osobní údaje občanů, takové rodinné zlato nebo stříbro státu, u zcela soukromých subjektů, které sledují svůj osobní zájem.

Jako tomu bylo v případě chystaného dálničního systému…

Anebo zdali tady vytvoříme prostředí, kde skutečně se bude brát ohled zejména na prosazení veřejného zájmu. A ten veřejný zájem, to je prostě zájem stejně tak kvalitní jako soukromý a musí tam být samozřejmě dobrá správa.

Jestli jsem vás dobře pochopila, tak v tomto případě by bylo lepší, kdyby sebraná data neměla v rukou soukromá firma?

Já jsem mluvil o míře té kontroly, o míře té správy, o tom permanentním užívání toho systému, kdo to bude mít pod kontrolou. Nejenom aby tam měl někdo červené tlačítko, když bude nějaký problém, ale aby skutečně uvážili, jestli tu správu věcí veřejných z hlediska zpracování osobních údajů musíme outsourcovat. Je to stejné jako doma, zdali své věci týkající se soukromí svěříte externím odborníkům a za jakých podmínek.

Na druhou stranu třeba mobilní telefon používá každý dobrovolně. A tím často nevědomky odesíláme spoustu údajů o sobě. Jindy se často upisujeme soukromým firmám, poskytujeme jim spoustu informací.

Čím více lidé vědí, a pokud se vhodným způsobem začnou zajímat, tak kladou víc otázek. A uvědomí si, že tak jako doma nemůžou mít vystavené peníze na stole, otevřené okno v přízemí, protože by je asi někdo vykradl, tak není úplně dobré psát na sociální sítě, že odjíždějí na dovolenou a klíče mají pod rohožkou. Je to věc postupného většího sebeuvědomění. Já si myslím, že s tím rozvojem technologií česká společnost extrémně otázky ochrany soukromí podceňovala. Ochranu soukromí si někdo uvědomí až při incidentu ohledně peněženky nebo bankovního účtu. A to už je často pozdě. Takže je to otázka permanentní edukace. I ty světy mobilů a dalších přístrojů, o kterých jste mluvila, se mění. A dneska v podstatě přecházíme od systému, kdy ty věci lze dodatečně vypnout, k systémům, které by nás dopředu o tom měly nějak poučit a říct si, co s tím dělat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované