Článek
Přečtěte si Šťastné slovo:
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Kdo to říkal? Já.
Kdo měl pravdu? Já.
A tímto úvodem, jímž obvykle zahajuji každou poradu Šťastného pondělí, jsme se rovnou dostali k dění v Poslanecké sněmovně tento týden. Odehrává se tu drama, které jsem sliboval naposledy počátkem ledna. Upřímně řečeno, žádná velká investigativní žurnalistika to nebyla. Nicméně člověka potěší, když se zase trefí.
Jednání o korespondenční volbě je – upřímně – velkolepé divadlo, k němuž svou troškou přispívají obě strany. Ta koaliční například tím, že si chyby v zákoně nechává opravit od podcastera Petrose Michopulose. Ten jen tak náhodou odhalil chybu, na kterou nepřišly aparáty pěti zúčastněných poslaneckých klubů, jejichž předsedové jsou pod návrhem podepsáni.
Hlavní role však samozřejmě patří opozici. A musíme konstatovat, že absolutní hvězdou se ve čtvrtek stal Tomio Okamura, který dokázal posunout svůj vlastní český rekord v nepřetržitém mluvení na libovolné téma na hodnotu 10 hodin 44 minut, čímž vlastní maximum překonal o 3 hodiny a 37 minut.
Pusťte si Šťastné pondělí
Ke světovému rekordu, jejž od roku 1977 drží výkonem rovných 43 hodin někdejší texaský státní senátor Bill Meier, mu sice ještě dost chybí. Nicméně i tak je namístě smeknout a přiznat si: Kdo z vás někdy nezatoužil rozsekat takhle v pondělí ráno korporátní poradu?
Ano, pravděpodobně by vás po 15 minutách někdo z nadřízených vyhodil nejdřív z místnosti a potom asi i z práce, nicméně ve Sněmovně platí jiná pravidla. A ta si nevymyslel Tomio Okamura. Jednací řád Sněmovny tu máme v téměř nezměněné podobě už skoro 30 let a jeho velkorysosti využívali poslanci každé strany, která se kdy ocitla v opozici.
Osobně nejradši vzpomínám na Petra Nečase, který před volbami na jaře roku 2010, v době ekonomické a politické krize, dokázal svými výkony každý pátek oddalovat hlasování o úplatcích, které chtěli voličům rozdat Jiří Paroubek a jeho spojenci. Nečas nakonec uspěl.
Po volbách 2010 se z Nečase stal premiér a bylo mu souzeno si krásu obstrukcí užít z druhé strany. V listopadu 2011 se o reformních návrzích jeho vlády jednalo po nocích i o víkendu. Člověku se chtělo pohladit po tváři poslance ČSSD Pavla Ploce, který se marně snažil přečíst slovo „rating“, a říci mu, aby se s tím už netrápil, protože ho kromě ministra financí a známého posměváčka Miroslava Kalouska stejně nikdo neposlouchá.
Podobných příběhů bychom si tu mohli ukázat víc. Třeba i z minulého volebního období, kdy si své chvíle obstrukční slávy vybírala dnešní koalice.
Otázka samozřejmě zní, jestli je to všechno nutné, jestli je možné tyhle exhibice zastavit. Ano, jde to. Někdy i na sílu. Jen je to z hlediska zákona trochu riskantní, byť už i Ústavní soud v minulosti konstatoval, že většina má mít právo nakonec prosadit svůj program.
Ale dokud se k tomu někdo neodhodlá, tak Okamura dělá jenom to, co mu dovoluje zákon o jednacím řádu, který z českého Parlamentu kdysi s dobrým záměrem učinil jeden z nejsvobodnějších zákonodárných sborů na světě.
Ano, tohle volební období muselo trochu zkomplikovat víru v užitečnost neomezeného řečnění i u těch největších liberálů, třeba u mě. Nicméně znova: Pokud by měl být jednací řád zpřísněn, musela by se na tom dohodnout přinejmenším dnešní vládní koalice s ANO. Pokud se dohodnout nedokážou, bude výsledkem změn tlačených silou… ano, samozřejmě, jen a pouze další obstrukce. Hodně štěstí.
Poslechněte si Šťastný podcast
Obstrukční seriál, který nyní sledujeme v přímém přenosu, je nelehkou zkouškou české demokracie. Platí ovšem jedno: Pokud koalice neuhne a vydrží s disciplínou, korespondenční volbu nakonec prosadí, protože do voleb zbývá dost času. A jistě si můžeme navzájem přikyvovat, že je to už dost otravné. Jenže parlamentní demokracie z principu tak trochu otravná a zdlouhavá je. A dokud funguje, chrání nás před prudkými revolučními zvraty.
Značně otravné jsou ovšem také od boku střílené výpočty, kolik nás Okamurův rekord stál na „provozu Sněmovny“. V této logice bychom samozřejmě nejvíc ušetřili, kdyby žádná Sněmovna, nebo snad propána dokonce Senát vůbec neexistovaly. Případně kdyby Parlament fungoval jako jeho předlistopadová atrapa. To se takhle do Prahy dvakrát ročně slavnostně sjeli havíři a dojičky v rolích „zákonodárců“, během chvíle odmávali, co jim bylo ÚV KSČ předloženo, nakoupili si v Kotvě, zašli do Karlína na Televarieté a zase se vrátili do svých domovů.
I když opustíme pole lehké demagogie, můžeme si živě představit situaci, kdy i demokraticky zvolená Sněmovna bez zbytečných řečí a nákladů schválí zákon, pak se všude zhasne, stenografové a ochranka odejdou domů bez nároků na příplatek. A za několik týdnů, měsíců či let zjistíme, že nás tahle zákonodárná idyla, co běžela jak po drátku, stála několik desítek miliard.
Na Okamurův rekord budeme, myslím, my, milovníci všech barev parlamentarismu, dlouho vzpomínat. Nyní se sluší mu poblahopřát a vznést takříkajíc čistě řečnickou otázku: Opravdu se nechá Andrej Babiš, tento mistr nenapodobitelných projevů na téma „co mě zrovna napadlo, takže vám to tady ‚prosimvás‘ teď hned řeknu“, takhle zahanbit?
