Hlavní obsah

Před 40 lety odvysílala BBC první díl dokumentu o státní správě

Foto: Profimedia.cz

Povýšen, ale stále obklíčen. Snímek pochází z pokračování seriálu, kdy se James Hacker stane ministerským předsedou.

25. 2. 18:15

Seriál Jistě, pane ministře proslul takovou přesností, že kvůli němu koukala na televizi i Margaret Thatcherová. Zůstává aktuální dodnes.

Článek

Sir Humphrey: „Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?“ Sir Arnold: „Pardon, o tom nelze mluvit.“

Tento brilantní dialog proběhl mezi sirem Humphreym, stálým tajemníkem ministerstva pro administrativní záležitosti, a sirem Arnoldem, tajemníkem britského kabinetu. A v několika slovech definuje esenci celého seriálu Jistě, pane ministře. Od vysílání prvního dílu uběhlo už 40 let.

Tvůrci Antony Jay a Jonathan Lynn vycházeli z premisy, že základní vzorce společnosti a jejího uspořádání se nemění – a mění se jen osoby, které hrají role přidělené prozřetelností. Za pravdu jim dal třeba celý proces brexitu, který kořenil právě ze staletí zažitých vzorců britské zahraniční politiky a britského vnímání Evropy. „Snažili jsme se to rozbít zvnějšku, ale to se nepovedlo…“

Díky seriálu se podařilo nasvítit kontury správy země úplně z jiného úhlu, a to tak přesvědčivě, že řada politiků včetně českých považuje dílo o dvou sériích spíše za dokument než za fikci. A shodli se na tom napříč politickým spektrem – když se blížil čas vysílání, odkládala i Železná Lady Margaret Thatcherová studované materiály a zapínala televizi. A v roce 1984 dokonce při předávání cen vtipkovala, že novinářům sehraje s představiteli hlavních rolí seriálu premiéru Jistě, pane premiére. Což bylo v době, kdy podle BBC tvůrci o povýšení ministra Jamese Hackera do premiérského sídla ještě neuvažovali.

Kromě Thatcherové potvrdili autentičnost seriálu i její nástupci Tony Blair i David Cameron. Pro tvůrce obrovské ocenění, ale třeba pro učitele společenských věd obrovská překážka. Jak mají žákům například vysvětlit důležitost voleb, poklidného předání moci a další klíčové atributy demokratického života? Co když jim žák znalý seriálu vmete slova sira Humphreyho? „Bernarde, víte, co se stane, když nemají moc ti správní lidé? Dostanou ji ti nesprávní… politici, místní samosprávy nebo běžní voliči.“

Kdo je kdo v seriálu

James Hacker

(Paul Eddington, v českém znění Viktor Preiss)

Ministr, který ve svém volebním obvodu zvítězil o nějakých dva a půl tisíce hlasů. Bývalý šéfredaktor časopisu Reforma získal post na ministerstvu pro administrativní záležitosti. Snaží se plnit stranický program, ale zoufale při tom selhává. A není to jen jeho vina, musí se potýkat s nepřízní… za kterou často stojí jeho nejbližší spolupracovníci.

Bernard Woolley

(Derek Fowlds, v českém znění Lukáš Vaculík)

První, koho Hacker potká při uvádění do úřadu, je Bernard Woolley, osobní tajemník. Ten má za úkol organizovat ministrův kabinet a jeho diář. Bernard se snaží ministrovi pomoci, ale jeho pozice v rámci státní správy mu moc prostoru neposkytuje. O jeho kariérním postupu totiž rozhoduje stálý tajemník ministerstva…

Humphrey Appleby, sir Humphrey

(Nigel Hawthorne, v českém znění František Němec)

Muž klasického vzdělání, který pomocí roky pilované strategie dokáže každého ministra zaměstnat tak, že z předvolebních slibů nedokáže splnit skoro nic. Na jednoduchou otázku typu ano-ne dokáže odpovědět několika větami a přitom nic neříct. Nejvíc ho děsí, když ministr pobíhá po úřadu bez dohledu, mohl by se totiž něco dozvědět. Jen málokdy se Hackerovi podaří Humphreyho dostat do úzkých.

Obrovskou devizou seriálu, která mu umožnila překlenout bez výraznější ztráty srozumitelnosti období 40 let, je právě jeho nadstranickost. Je ministr Hacker levičák, nebo pravičák? Nevíme. Situace i dialogy jsou vypointované tak, aby se vyhnuly partajním hrátkám, a proto fungují dodnes. Když dnes divák narazí na Českou sodu z 90. let, může mít problém vybavit si všechny reklamy, které trio Čtvrtníček, Šteindler a Vávra parodují. To u Jistě, pane ministře nehrozí.

Třetí esencí, která pomáhá oddělit průměrnou politickou satiru od Jistě, pane ministře, je zkušenost autorů s fungováním státní správy a politiky vůbec. Britské skupině Monty Python se v 70. letech podařilo geniálně podat Ježíšův příběh ve filmu Život Briana především díky tomu, že měli biblickou tématiku zevrubně nastudovanou.

A důkladnou přípravou prošel i Antony Jay, kuloáry vládních čtvrtí ve Whitehallu znal více než dobře, protože psával projevy konzervativním politikům, a tak si vyslechl mnohé historky přímo od zdroje. Jiní politici mu je pak nosili na stříbrném podnosu. Kromě toho také napsal životopis královny Alžběty II., za což dostal Královský Viktoriin řád. Politickou realitu přenášel na televizní obrazovku s velkou pomocí scénáristy Jonathana Lynna, který dlouhé roky pracoval v Hollywoodu.

O tom, že ani 40 let nedokázalo nahlodat aktuálnost seriálu, svědčí hned jeho první díl. Bernard Woolley říká: „Prý existují dva druhy židlí, k nimž se hodí dva druhy ministrů. Ta jedna se prý okamžitě složí a ta druhá se točí pořád dokolečka.“ Který z ministrů je skládací a který otočný, to ať si diváci určí sami.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené